Letos jsem se zúčastnila příměstského tábora, a tak mi to nedalo, abych nezavzpomínala i na naše staré dobré skautské tábory v přírodě.

Jasné letní noci noci se tam vyznačovaly tím, že rozhodně nebyly klidné. Velmi rády nás totiž navštěvovaly oddíly z okolí, a to právě v noci, za účelem ukradení noční vlajky a zásob jídla. Říkali jsme tomu “přepad” a bylo to někdy opravdové vzrůšo.

Na svůj úplně první přepad (z pozice táborníka) bych nemohla zapomenout. Byla jsem na táboře poprvé a na hlídce jsem byla trochu vyklepaná (i když to bych samozřejmě tenkrát nikdy nepřiznala). Něco totiž bylo ve vzduchu.

Měly jsme hlídku dvě - já a mladší kamarádka. No a když jsme zrovna obcházely tábor, vynořilo se ze tmy tak sedm obrovských lidí (taková je vzpomínka, ve skutečnosti nejspíš tak velcí nebyli a možná jich i bylo o něco méně…) a drali si cestu ke stožáru.

“Přepáááád,” křičely jsme s kamarádkou a vrhly jsme se za nimi, abychom vlajku uchránily. Ale ti lidi byli příliš velcí a my příliš malé. A zvláště jeden se teda choval poměrně dosti brutálně. Když jsem se přiblížila ke stožáru, popadl mě a odhodil stranou, jako bych byla nějaký hodně otravný hmyz.

Protože jsme nadělali spoustu hluku, začal se probouzet tábor, včetně vedoucích, kteří se potom o situaci postarali. Přepad nic nestihl ukrást a já jsem na nás dvě byla hodně hrdá.

A tím víc, když se potom odhalila totožnost toho brutálního jedince, co se mnou hodil tak, že jsem se proletěla vzduchem. Byl to můj starší brácha! To částečně vysvětlovalo jeho chování a o to více jsem byla nadšená, že přepad byl neúspěšný. Protože vyhrát takovou bitvu nad starším bráchou, to je opravdu něco.

Tak táborovým dobrodružstvím zdar!

redaktorka Hanka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.