Sestru Angeliku bychom vám přáli poznat! To je tedy něco! A proto jsme udělali tento rozhovor. Tak čtěte!

Znáte časopis IN!?
Ano, odebírám ho a vždycky ho někde podstrčím. Z jednoho čísla jsem si okopírovala cvičení na záda a mám ho vylepené v pracovním koutku a cvičím podle něj.

Když už jsme u Vás v pokojíčku, máte sourozence?
Ano, o jedenáct roků staršího bratra, který je kněz, pak dvě sestry o čtrnáct a dvanáct let starší.
Jsem ráda, že nás bylo tolik. Musela jsem respektovat, že starší sourozenci potřebují klid na učení a nebrat jim logaritmická pravítka. Když mi pak bylo víc a sestry už měly rodiny, stala se ze mě žádaná teta, která mohla pohlídat děti.

Kdy jste si poprvé pomyslela, že budete řeholnice?
Bylo mi třináct. Řeholnice jsem tehdy znala, ale bylo to za totality a mě to tímhle směrem vůbec netáhlo. Boromejky k nám jezdívaly na faru uklízet a já se jen tak ze zvědavosti jedné z nich zeptala, jak se někdo stane řeholnicí. Netušila jsem, že právě ona se za mě už dlouho modlí. Řekla, že je to jednoduché: „Poprosí se generální představená a ona tě pošle studovat do Prahy nebo Brna, kde máme tajné domečky.“ A ve mně to začalo vrtat.

To jste byla ve věku našich čtenářek! Jak to dobrodružství pokračovalo?
V tu dobu jsem objevila knihu „Den, kdy zemřel Kristus“, díky které jsem si uvědomila, že Ježíš byl taky člověk. Každé ženě totiž chybí muž a je doplněná skrze muže. Prostřednictvím té knihy jsem dostala jakoby nabídku, že on to partnerství naplní jinak. Chodívala jsem zamykat kostel a někdy jsem se v něm zavřela a jen stála před oltářem. Měla jsem pocit, že kdyby mě někdo viděl, přišlo by mu to nevhodné, protože tehdy jsme znali jen modlitbu vkleče, ale mně se nezdálo, že by to Bohu vadilo. Pro mě to byl důležitý moment, pochopit, že Bůh je partner a já se nemusím bát něco s ním prožívat.

Mluvila jste o povolání s bratrem?
Ne, ale on něco tušil. Jednou jsme spolu jeli k sestřičkám, které pracovaly jako zdravotní sestry. Já u nich chtěla za každou cenu zůstat. Musím podotknout, že jsem neměla k povolání zdravotnice žádné předpoklady, protože se mně dělalo špatně i z počůraných plínek mých neteří, a bratr to věděl. Domluvil se tedy se sestrami, že mě u nich nechá, ale druhý den mě musí vzít k nejtěžším pacientům, abych poznala, co to obnáší. Předpokládal, že se jim tam složím.
Tehdy pro mě nastal zvláštní moment. Šly jsme k těm ležícím pacientům a našli pod nimi všechno, co se tam najít dá. Viděla jsem ohromnou lásku té sestry a tenkrát mně to nevadilo. Později jsem se musela překonávat mockrát, ale tehdy ne. Když pro mě druhý den naši přijeli s tím, že určitě budu chtít domů, já prohlásila, že mám prázdniny a zůstanu tam ještě týden.

Takže jste už ve čtrnácti žila ve společenství sester?
Ano, vzali mě na týden tajně mezi sebe. Jedna z nich mi tehdy řekla: „Víš, my vždycky zkoumáme charisma (duchovní povolání) a shodly jsme se, že ty ho máš.“ Během toho týdne jsem jednou seděla v kapli a jako bych uvnitř slyšela: „To je ale málo, že tobě se to líbí. Ty musíš vědět, že já to chci.“ Pak jsem jela na třídenní exercicie a poslední den přišla odpověď. „Můžeš to přijmout.“

Někdo by mohl říct, že jste ve čtrnácti z takového rozhodnutí nemohla mít rozum.
Myslím, že někdy není potřeba čekat na určitý věk a že Boží milosti nepřichází až s rozumovou zralostí. To, že jsem šla do kláštera ve čtrnácti, není nic divného. Moje sestra začala se svým mužem chodit v šestnácti, a to není zas tak velký rozdíl, že? Pro mě definitivní rozhodnutí padlo v dvaceti pěti, a to už by bylo, aby člověk nevěděl, co chce!

Často mluvíte o povoleních od představených.
Ano. Zažila jsem v životě nejeden zajímavý moment díky řeholní poslušnosti. Matka Vojtěcha Hasmandová, když mě přijímala, přemýšlela, zda bych nestudovala něco spojeného s výukou, a já to moc chtěla. Jenže tehdy byly boromejky výhradně zdravotní sestry a já se musela rozhodnout, buď budu boromejkou a zůstanu zdravotní sestrou, nebo půjdu studovat, ale pak musím odejít. Tak jsem to studium odevzdala. Ale nebylo to hned, trvalo to nějaké roky. Až pak přišli představení s tím, že zkusím studovat ošetřovatelství. Byla jsem přijata v roce 1989. Uvědomila jsem si, že kdybych si vydupala studium dřív a opustila duchovní povolání, musela bych k tomu všemu ještě studovat marxismus leninismus a jiné zbytečnosti. Někdy se zdá, že Bůh člověku v něčem brání, ale on jenom ví víc. Když se člověk Bohu odevzdá, on z něho vyškrábe všechny hřivny, které do něho vložil. Ale počká si, až člověk udělá ten krok odvahy a pustí se.

Zjistila jste, jaké další hřivny uložil do Vás?
Vystudovala jsem ošetřovatelství a pedagogiku, abych učila na zdrávce. Tam jsem byla krátce a pak bylo třeba starat se o řeholní dům jako představená. Pak jsem se dostala jako pedagog do výchovného ústavu pro chlapce, kde jsem už osm let. Pracuji s chlapci ve věku 1518 let, kteří jsou ohroženi drogou. Pro mě je bytostným naplněním to, že když někdo něco neumí, já mu pomůžu, aby to dokázal. Ať to byly žákyňky, které nezvládly udělat uzel na prostěradle, nebo kluk, který neumí nakrájet cibuli a po čase uvaří sám guláš!

Jak zvládáte problémové puberťáky?
Mě kdyby poslali do mateřské školky, tak bych tam vydržela tak týden. Tihle kluci srší energií a mají ideály. Často trpí tím, že jim je někdo celý život srážel. Někdy pochází ze vztahu, kde každý z rodičů už má svou další rodinu a oni nepatří nikam, nebo se jim rodiče upili. Často vyrostli v bezbřehé svobodě a žijí v představě, že si můžou dělat, co chtějí.
Boží přikázání nám říkají: Když to budeš dělat takhle, bude ti dobře. Takže když si stěžují, že jim někdo něco ukradl říkám: „To víš, vy jste se rozhodli žít ve světě, kde co si nikdo nehlídá, je moje. Já žiju ve světě, kde co není moje, toho si nevšímám. U nás v kanceláři leží naše mobily i peněženky a já se o ně před kolegy nemusím bát. Vy se musíte rozhodnout, ve kterém z těchto světů chcete žít.“

Nemáte to jako řeholnice těžší?
Občas na ně působím jak červený hadr :-). Přesto se často otvírá možnost rozhovoru o věcech, o kterých se s nimi nikdo nebaví, třeba o vztazích nebo sexualitě, protože můj hábit jim dává možnost říct: „A co ty? Jak to máš se sexem?“ Mně to dává možnost zeptat se, zda sex je to nejdůležitější ve vztahu mezi mužem a ženou, protože pak by měly být prostitutky nejšťastnější na světě. Tady pak přestávají všechny legrácky, protože oni vyšli z pošramocených vztahů a zajímá je to. V tomhle věku si často kladou hluboké a filozofické otázky, ale bojí se, aby nebyli trapní, tak to hodí do nějaké ironie nebo provokace. A tohle mě strašně baví, využít tu energii, se kterou se do toho ženou, a třeba jim i ukázat, že jsou lepší a hlubší, než si o sobě myslí.

Nestarala jste se náhodou i o pana prezidenta Havla?
Ano. Střídalo se nás u něj pět řeholnic. Díky tomu, že v pasťáku jsem měla službu tři dny vcelku, mohla jsem pak být zase třeba čtyři dny v kuse na Hrádečku. Jeden z kluků to okomentoval: „Tahle sestra se stará o prezidenta a o mě!“

Jaký Václav Havel byl?
Já si na něm cenila, že si na nic nehrál. On měl něco, co jsem nazvala průzračnost. Nerad říkal věci jinak, než jsou. Je důležité říct, že on nebojoval jen proti komunismu. On bojoval proti nesvobodě obecně, aby člověk nebyl jen kolečkem v nějaké mašině a měl odvahu svoji svobodu žít. Aby byl člověk pravdivý. On šel do vězení proto, že nechtěl říkat věci, které nejsou pravda, ale říkají je všichni, aby nepřišli třeba o zaměstnání. Tohle platí pro každou dobu.
K nám byl velmi pozorný. Záleželo mu na tom, zda jsme byly na mši svaté, a pak se vyptával, jaké bylo kázání. Ke všem se choval stejně. Jednou jsme vyrazili s jeho přáteli do kina na film Cikán. Bylo tam asi třicet lidí, z toho polovička Romů, obklopili ho a povídali si spolu. On se nechoval jinak, když před ním stáli ti Romové a pak třeba velvyslanec nebo Dalajláma.
Víte, na konci života nebývá největším problémem bolest, ale to, že si člověk třeba nemůže udělat ty věci, které si vždycky dělal sám. Znám to. Lidé jsou pak nepříjemní. On byl obdivuhodný v tom, jak pokorně pouštěl život ze svých rukou. On, který když byl šéf sametové revoluce a něco řekl, tak druhý den to bylo uděláno, byl zvyklý dávat pokyny, odešel s odevzdaností a nerval se. Tak bych chtěla umět umřít.

Zdaleka to není všechno, co jsme se od sestry Angeliky dozvěděli, ale to by bylo na knihu. Snad ji někdy napíše.  Za rozhovor děkuje Helena

PS: Kdyby vás zajímalo, kdo byla představená sestra Vojtěcha Hasmandová, která povolila čtrnáctileté slečně vstup do řádu, koukněte se do časopisu Tarsicius. Tam vychází její životní příběh na pokračování v komiksové podobě. Pracuje se totiž na jejím blahořečení.

PSS: A kdybyste chtěli vědět, jak zní hlas sestry Angeliky, pusťte si nedělní „Jak to vidí“ na Českém rozhlase Dvojka.