Řádová sestra, co ráda tancuje, skládá básně, píše blog a své zážitky sdílí přes Facebook. Daniela Šenkeříková aneb Sestra Marie Štěpánka je veselá mladá slečna, která se rozhoduje především srdcem. Když jsem se zeptala, proč se ze všech možných řádů rozhodla zrovna pro dominikánky, s úsměvem odpověděla: „To je stejné, jako když se dívka zamiluje. Nedokáže vysvětlit, proč zrovna do tohohle kluka. Prostě to cítí.“

Kdy jsi pocítila, že tě Bůh volá k sobě?

Už asi na střední. Měly jsme se sestrami dominikánkami skvělý vztah, ale já se tenkrát domnívala, že si to Boží volání špatně vykládám. Já – a sestra? To přece ne... Tolik mých kamarádek je přece zbožnějších než já, z těch by byly skvělé sestry. Myslela jsem, že po odchodu ze školy to odezní. Ale neodeznělo. Ty náznaky nepřestaly. Tak jsem si řekla, že Pána Boha trochu vyzkouším. Kupříkladu jsem se jednou zařekla, že když během přímluv v kostele dneska zazní prosba za nová kněžská a řeholní povolání, budu to brát jako znamení. No, jenže zazněla jen přímluva za kněžská povolání. Tak vidíš, Pane Bože, to nebudu brát jako signál, když jen za kněžská, říkala jsem si. Chvíli potom ale kněz dodal, že nemáme v modlitbách myslet jen na kněze, ale i na řeholníky. Tak to neplatí, Pane Bože, to sis tam teď jen tak domyslel, protestovala jsem v duchu. :-) A tak to šlo několik dalších týdnů.

„Rodina nevěděla, že uvažuju o vstupu do kláštera. Babička z toho byla dokonce hodně smutná. S povoláním k zasvěcenému životu je to jako se stavbou dálnice – všichni ji chtějí, ale nelíbí se jim, když vede přes jejich pozemek.“

A co pro tebe bylo nakonec rozhodující?

Hodně se mi tenkrát líbil jeden kluk. Jelikož pocházím z Valašska, miluju folklór. Chodívali jsme spolu do tanečního souboru, se kterým jsme při různých příležitostech vystupovali. Podívej, Pane Bože, mně se líbí tenhle kluk, já přece nemůžu do kláštera, v duchu jsem se svěřovala Pánu. Jenže ten kamarád se pořád k ničemu neměl a já nebyla tak odvážná, abych mu řekla o svých pocitech. Když na Silvestra začala odbíjet půlnoc, stála jsem se sourozenci před naším domem a pozorovala ohňostroj. A bylo mi krásně. Věděla jsem totiž, že i když jsem sama, tak už nikdy nebudu osamělá. Tehdy jsem řekla: Ano, Hospodine, jdu do toho. S kamarádem jsme si po Novém roce krásně o všem popovídali a rozešli se v dobrém. Aby toho nebylo málo, Bůh mě potrápil ještě jedním nápadníkem. Ale ani on mé rozhodnutí nezměnil.

Na svém profilu na Facebooku máš napsáno, že jsi OPravdová studentka. Co to znamená?

Pro nás dominikány je důležité studium. Správný dominikán by měl prý v jedné ruce držet Bibli a v druhé noviny – tedy žít Písmem, ale zároveň vědět, co se děje kolem něj. Když svatý Dominik zakládal náš řád, vysílal řeholníky kázat mezi lidi. A jelikož měl rád knihy a věděl, že bratři budou potřebovat silné argumenty k přesvědčení heretiků (nevěřících, odpůrců víry – pozn. red.), nabádal je ke studiu. A tak když jsem začala s magisterským studiem a zároveň složila sliby řádu, stala jsem se doslova OPravdovou studentkou – Ordo Praedicatorum je název řádu dominikánů v latině. Ale i přesto, že jsem věčná studentka, pro mě bylo samotné studium občas problém.

 „Vždycky jsem chtěla pracovat s lidmi. Vystudovala jsem tedy sociální činnost a vychovatelství na církevní střední škole v Bojkovicích u dominikánek. Pokračovalo to na vysoké sociální pedagogikou. No a dnes jsem vychovatelka v pražském domově mládeže.“

Co ráda děláš jen tak pro radost?

Ráda čtu a píšu dopisy. Mám kamarádku v jiném kláštěře, se kterou si moc ráda vyměňuju dopisy – někdy mají třeba i 15 stran. Měla jsem i období psaní básniček, byly to takové napůl modlitby. Taky jsem ráda ve společnosti druhých, ať už sester, tak kamarádů. I ten folklór má pořád v mém srdíčku místo – když mám možnost, s radostí si zatancuju, zahraju na nějaký nástroj nebo si zazpívám.☺ Se známými sestrami z různých kongregací navíc píšeme blog o řeholním životě s názvem Exkluzivně nejen z klauzury (klauzura je prostor vyhrazený pro řeholníky vzniklý pro potřebu ústraní a vzdálení se od společnosti – pozn. red.).

„Nebojte se položit si otázku, kam vás Pán volá. Mějte odvahu říci mu své ,ano‘.“

Naplňuje tě řeholní život?

Ano. I když oproti mladším sestrám, které znám, si někdy připadám až vyhořelá ☺. Ony jsou tak krásně nadšené, plné očekávání – stejně jako kdysi já. Teď už mám ty první roky za sebou, takže to prvotní nadšení už opadlo. Ale to rozhodně neznamená, že bych chtěla odejít. Teď prožívám ten reálný život sestry oproštěný od iluzí, který dokáže být stejně jako běžný život někdy únavný. Je to hlavně o vytrvalosti, věrnosti, o snaze vyhledávat možnosti být s Bohem.

Verča

Celý rozhovor vyšel v časopise IN! dívčí svět, Červen 2020