Víte, že vám rádi představujeme lidi, kteří dělají něco výjimečného, kteří jsou stateční a jdou do života po hlavě. Proto jsme zajeli do Nového Dvora poznat život mnichů trapistů, kteří si zvolili dost extrémní způsob duchovního života.

Pokud si domlouváte rozhovor na e-mailové adrese: otec učitel, tak trochu čekáte, že vás přivítá stařešina s plnovousem. Otec Lev takový nebyl. A překvapovat nás nepřestal po celou dobu našeho rozhovoru.

Čím jste byl, než jste se stal mnichem?

Pocházím ze severní Moravy z věřící rodiny a mám tři sourozence. Vystudoval jsem zdrávku a pracoval s mládeží ve volnočasových aktivitách. To mě dovedlo ke studiu sociální pedagogiky. S kamarádem jsme vymýšleli projekt pro práci s problematickou mládeží.

S křesťanstvím to nemělo nic společného, já byl tehdy pankáč. V jednu chvíli jsme se ale začali točit kolem tématu výchovy. Jak to budeme dělat a co jim nabídneme za hodnoty? A nevěděli jsme. Pak kamarád říká: „Hele, vždyť ty znáš ty katolíky, tak se porozhlédni tam.“ No, a já jsem přijel sem do Nového Dvoru. To se tu ještě stavělo. Zaskočilo mne tenkrát, že mniši tady jasně vědí, co a proč dělají. Tak jsem si přerušil studium s tím, že tu pobydu jeden rok, abych si udělal pořádek v hlavě... a už jsem tu zůstal.

Kdy jste si řekl, že je to život pro Vás?

Jsem přesvědčený, že za tím, že člověk může žít v klášteře, je Boží povolání. To znamená, že člověk tak nějak napůl ví a napůl cítí (a často si to nechce přiznat), že Bůh po něm něco chce. Pak záleží na jeho čestnosti, jak se s tím popere. V mém případě to nebyl jeden okamžik, ale spíš jsem k tomu rozhodnutí dozrál. Klášter má obrovskou výhodu v tom, že vše je tu nasměrované k podstatnému. A právě každodenní kontakt s těmito nároky – a někdy je to spíš každodenní boj – je to, co člověku dává dozrát, přijmout za své nároky života. Potom je připraven přijmout i nároky života s Bohem a říci: „Ano, to opravdu chci.“ Ale to je dlouhá, drsná a zároveň krásná cesta. U mě tomu bylo stejně.

Jak se člověk srovnává s řádem, který dělí den po čtvrthodinách?

Těžce. Alespoň ze začátku… Náš klášter existuje z jediného důvodu, a tím je modlitba. Neslouží k tomu, abychom si tu pěstovali krásné pocity, moudrost či morální dokonalost. Důvodem naší existence je služba Bohu, církvi a lidem. Bez ohledu na to, že spousta z nich ani neví, že existujeme. Tím, že vstáváme ve tři, modlíme se, konáme bohoslužby… se snažíme Bohu vzdávat chválu, která mu náleží, a též se u něj přimlouvat za všechny ty, kdo to potřebují. I mnich žijící v klauzuře musí mít srdce misionáře! Když říkáme „Věřím ve společenství svatých“, nejde o nějaké sochy v kostele. Jde o to, že mezi vámi, mnou a každým dalším člověkem je neviditelné pouto, a když se jeden z nás modlí, má to dopad na všechny ostatní. A na tom se tu staví. Lidé dnes žijí bez struktury. Říká se, že je třeba být spontánní. Každý člověk má v srdci touhy, ale nemůže je všechny následovat. To by ho roztrhalo. Řád dne nám pomáhá si uvědomit, jsem tady na tom místě zcela pro Boha. Tečka!

Prý je pro mnišský život potřeba pořádná dávka humoru.

Ano, člověk se musí umět zasmát sám sobě, nebrat se moc vážně. Když někdo přijde do kláštera, první, na co narazí, nejsou duchovní zkoušky, je to on sám. V životě venku je to jako by člověk jel po jezdících schodech. Nemusí nic moc dělat a ono to frčí: škola, zábava, kamarádi... Přijde sem, schody se vypnou a musí začít šlapat sám. První věc, na co narazí, je samota. To je ze začátku těžké pro všechny. Venku si člověk pěstuje individualismus, nezdravou samotu typu: Já sám si rozhodnu, kam půjdu, já sám nejlíp vím, co mám dělat. Tady je samota jiná. Je to živná půda pro vztahy. Především pro vztah s Bohem.

Jak dlouho je mnich trapista během dne sám?

My jsme mniši, kteří žijí společným životem. Ráno ve tři vstanu, a když si jdu vyčistit zuby, do minuty potkám půlku bratří z komunity. Ve 3.15 se všichni potkáme v kostele, tam jsme také všichni. A tak je tomu celý den. Zároveň žijeme v tichosti. Nemluvíme. Nesedneme k snídani a nepopovídáme si, jak se kdo vyspal. Ne. My mlčíme. Tím pádem je člověk silně vystavený sám sobě. A bratrským vztahům, které mají určitý nárok na vaši čestnost, přesnost, poctivost.

K čemu je mlčení důležité, co přináší?

Víc si člověk váží druhých lidí. Snaží se na nich vidět víc to dobré než to zlé. Odpadne příležitost ke kecání a pomluvám. Sv. Benedikt, podle jehož řehole žijeme, říká, že máme mlčet, protože jazyk je prvním zdrojem zla. Mlčení však není jen nějakou prázdnotou, ale hlavně prostorem pro vnitřní modlitbu a bytí s Bohem. Řekl bych, že se tu díky mlčení známe mnohem hlouběji, než kdybychom spolu mluvili. Protože to, co jsem, křičí daleko víc než naše slova.

Když se člověk za něco modlí a zdá se mu, že ho Bůh neslyší, znamená to, že se modlí špatně?

Je potřeba se vrátit o několik kroků nazpět: Kdo je Bůh? Může pro nás chtít něco špatného? Když se modlím k někomu, kdo je můj Otec a chce pro mě jen dobré věci, mám mu diktovat, co mi má dát? Je pro mě modlitba jen seznam věcí, které mu přeříkám, nebo naopak hledáním vůle někoho, kdo nás miluje? Moje maminka má rakovinu. Každý den se modlím: Jestli chceš, ať se maminka uzdraví. Modlitba je ale v první řadě vztahem. Vztahem mezi Bohem a člověkem. Vztahem s někým, komu ne vždy rozumím, ale o kom si mohu být naprosto jistý, že mne miluje.

Letos v IN! přemýšlíme o mši. Co byste k tomu řekl?

V první řadě, že pokud je možnost, tak je třeba na mši chodit. Mít možnost setkat se s živým Bohem, to není jen tak! Aby ale k tomu setkání došlo a aby se prohlubovalo, je potřeba dívat se na to, co se při mši děje, očima prosté víry. A Bůh si potom najde cestu do našich srdcí a životů.

Trapisté žijí kontemplativním životem. Co to je?

Setkat se s Bohem, to je cíl pro každého člověka, pro vás, pro papeže Františka i pankáče, nikdo není vyloučený. Kontemplace není nic jiného, než určitý stupeň poznání a lásky k Bohu. A láska je dar i ctnost. To znamená něco, co si vyžaduje naši spolupráci, na čem je třeba se podílet. To je základem každého křesťanského života. Stane se, že Bůh se ještě k tomu velmi zvláštně dotkne srdce nějakého člověka a dá mu „schopnost“ žít už tady na zemi jen pro něj. A tyhle „exoty“ si Bůh volá k mnišskému způsobu života. Měli by to být lidé, kteří svým životem svědčí o tom, že život JEN pro Boha je možný. A to je kontemplativní život. V podstatě je to jednoduché. Ta drsnost klášterního života je v tom, že žijeme jen z víry. Pro Boha. Nemáme nic jiného.

Práce je prý také důležitá. Proč?

Protože je potřeba si vydělat na živobytí. To především. Potom je to také otázka vyrovnanosti: máme duši, ale i tělo, a člověk nevydrží sedět celý den v kostele. Den je třeba uspořádat tak, abychom čas, kdy se modlíme, čteme nebo studujeme, vyvážili manuální prací na poli nebo v lese. Další úkol práce je ryze praktický. Člověk si teoreticky dokáže zdůvodnit komplet všechno. Rozdíl mezi člověkem, který klečí a modlí se, a člověkem, který klečí a myslí na kdoví co, není na první pohled zřejmý. Ale práci neokecáte. Buď je, anebo není udělaná. Je to ukazatel toho, jestli skutečně žijeme v realitě, anebo se vznášíme někde na obláčku. Protože modlitba, mnišský život jako i teologie musí kořenit v realitě.

Lidé kolem nás hledají nějaké duchovno. Co jim my, křesťané, můžeme nabídnout?

Jestli chci něco někomu nabídnout, tak je důležité, abych to měl. Pokud chci někomu předat duchovní život, aniž bych ho žil, co mu dám? Je potřeba žít s Bohem a se sebou v pravdě. To je ta první a nejcennější věc, která dnes lidem chybí: pravda o Bohu, o světě, o nás samých. Křesťan by měl být někdo, kdo zná svou identitu, kdo ví, kým je, odkud a kam jde, že život má smysl navzdory našim limitům a pádům. Nemůžeme se jako katolíci prezentovat tak, že my jsme lepší než druzí. To je lež. Základním svědectvím křesťanů je, že dokáží uznat, že jsou hříšníci – a někdy daleko větší hříšníci než ostatní – a zároveň neupadnout do beznaděje. Naopak, že si dokáží uchovat radost a chuť do života, protože ví, že Bůh je silnější než hřích a smrt. To, co my křesťané můžeme dát světu, je přesvědčení, že hřích nemá poslední slovo. Nepřipustit beznaděj. Protože je tu s námi Kristus, který dokonce ten hřích vzal na sebe. To neznamená, že máme návod na bezproblémový život, ale že máme sílu se s tím hříchem porvat, sílu prosit za odpuštění. Nenechat se zavalit beznadějí, a když spadneme, vstaneme a jdeme dál. Protože víme, že Bůh je s námi.

Pokud jste dočetli až sem, musíte uznat, že máme veliké štěstí. Máme v zádech takovouhle partu opravdových mužů, kteří denně podporují svět svými modlitbami. Až se nám bude zdát, že jsme na všechno v životě sami nebo že něco nezvládneme, nebo že úkol, který před námi leží, je veliký, vzpomeňme si na ně a na to společenství svatých, o kterém mluvil otec Lev.

Za rozhovor děkuje Helena

Řád trapistů má přísná pravidla. Den, který začíná ve tři ráno je velmi precizně rozdělen mezi práci a modlitbu. Po většinu času mniši mlčí, musí-li promluvit, mají říci jen to nejnutnější. Žijí v klauzuře, což znamená, že neopouštějí klášter. Venku pracují na svých pozemcích. Styk s vnějším světem je omezen na minimum.

(časopis IN!dívčí svět - leden 2016)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.