Bahno a lesní školka, to k sobě neodmyslitelně patří. Je to v podstatě to první, co si každý představí, když se řekne lesní školka - hodně zabahněné dítě v hodně zabahněném oblečení.

Chtěla bych ale nyní vnést na bahno trochu jiné, snad lepší světlo...

Děti z naší školky mají bahno podle mě raději než sníh. Děti jsou od přírody konzervativní tvorečkové a na bahno jsou jednoduše zvyklejší než na sníh. Sníh studí, padá za krk a vůbec nejhorší je, když vám sněží na svačinu. Takové sněžení se může jednoduše stát předmětem dětského pláče.

Zatímco bahno je skvělé. Nepadá z nebe na rohlík a dá se s ním dělat vlastně úplně to stejné, co se sněhem.

Z jílu (najdeme jej na březích potoků) se dá tvořit jako z modelovací hmoty. Malé sošky pak uschnou na slunci nebo u pece a výtvory vypadají super.

Bahýnko se dá využít také jako barva. Větší děti kreslí na tvrdé papíry, menší rády štětci pobarví stromy.

Chtěla bych vyzkoušet také barvení látek jílem (s jílem smíchaným s potravinářskou barvou se prý dá pracovat podobně jako při batikování).

Po bahnu se dá také jezdit jako na skluzavce (ano, je mi líto všech maminek a praček, které pak oblečení perou, ale je to velká zábava!).

Bahno v sobě jednoduše skrývá mnoho potenciálu a byla by velká škoda jej odsoudit jen proto, že z něj máme zamazané ruce.

Bahno je země, skrývá v sobě život. Proto musíme dbát na to, odkud si bahno na hru a tvoření bereme. Nesmíme naší zábavou ohrozit obydlí nějakého zvířátka nebo přímo zvíře samotné. Půda poskytuje útočiště mnoha živočichům, nejčastěji však nalézáme žížaly. Je krásné sledovat děti, které se z počátku štítily ušpinit si ruce, jak nyní neohroženě berou žížaly do ruk. Až je musíme brzdit, aby žížalám naopak vší tou láskou neublížily.

I já mám bahno ráda, protože práce se zemí je uklidňující. A čas od času se pořádně zašpinit je zdravé pro tělo i duši.

redaktorka Hanka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.