Ferraty jsou zajištěné cesty – na skále je natažené ocelové lano, do kterého se cvakáte. Vy potřebujete jenom sedák a ferratový set (dvě natahovací smyčky a karabiny). Tento způsob lezení mě loni ohromně nadchnul, a tak jsem na ferraty chtěla i letos.

No a pěti mým kamarádům se tento nápad také líbil, byť většina z nich na ferratách nikdy nebyla. Byla to úžasná směsice lidí, z nichž někteří o svém strachu z výšek věděli a jiní ne.

Hned první den jsme si dali dvě cvičné ferraty a do třetí, pořádné, už nás šlo o dva méně. Nebojte, nespadli, jen ten den měli adrenalinu už prostě dost.

Zatímco si ti dva vychutnávali kávičku ve městě, my se vydali na skálu. Oproti předchozím cestám měla tu zvláštnost, že byla v pořádné výšce – odhadem tak kilometr, možná i více, a to hned ze startu. Mi to nevadí, jelikož můj strach z výšek ze mě dostal táta, když mě učil lozit po skalách. Mé kamarády ale rodiče učili jiným dovednostem, a tak pro ně byla tato výška opravdovou výzvou.

V jednu chvíli se kamarádka Barča zastavila a upozornila nás, že se strachy nemůže hnout. Není to úplně nejlepší taktika, jak se vypořádat s problémem. Zvláště, když problém je to, že jste uprostřed skály.

„Dolů je to těžší,“ povídám jí, „lepší bude lézt dál.“

Stálo to chvíli přemlouvání, během kterých se Barča začala třepat, nemohla pořádně dýchat, a nakonec přestala cítit palec u nohy. Ale pokračovali jsme, a to velmi alternativním způsobem. Důležité bylo nezamrznout na místě a snažit se si cestu co nejvíce ulehčit. A tak jsem velmi neprofesionálně přelezla přes kamarádku k Barči a dále jsme pokračovali kooperativním způsobem.

Když nebylo kam stoupnout, jednoduše jsme využili mé ruky, o kterou se dalo pohodlně zapřít. Když došla síla, přistoupili jsme k metodě kontaktnější, kterou bych nazvala „motivace vytlačováním“. Prostě jsem jí tlačila přes zadek nahoru.

Bylo obdivuhodné, jak se, i přes svůj evidentně obrovský strach, Barča dokázala přemoci a lézt dál. To stálo hodně odvahy, vůle a sebezapření. Nevím, jestli bych, stejně jako Barča strach z výšek, dokázala překonat svůj velký strach z hadů. Pravděpodobně bych hrála mrtvou a had by mě pohodlně sežral. Aspoň tak se to děje v mých nočních můrách.

Když jsme se konečně vyšplhali na vrchol, všichni jsme si oddechli.

„Tak co, to si příště rozmyslíš, brát nás někam na skály,“ smála se Barča, která se už z největšího šoku oklepala, „i když, kdo jiný by byl takový magor, aby do toho šel…“

No. A tihle magoři jsou mí přátelé do nepohody. Mám je ráda nejen proto, že jsou ochotní zkoušet nové věci. Ale také proto, že když někde potkáme hada, nesmějí se mi, že se zaseknu a mám tak trochu záchvat paniky. Každý má prostě něco. Barča výšky, já hady.

PS: Barča mi ve středu radostně oznámila, že palec už cítí.

redaktorka Hanka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.