Jednou a potom podruhé...

Cestování je jedna z mých nejoblíbenějších činností

Jak se říká, je to jedna z mála věcí, za kterou utratíš peníze, a přitom tím vyděláš. Dozvíš se něco o světě, jiných lidech a jiné kultuře, necháš na sebe působit krásu odlišnou od té v nejbližším okolí domova, a to všechno tak nějak intenzivněji, protože jsi mimo své obvyklé prostředí a všední život, venku ze své dnes tak skloňované „komfortní zóny“.

A vždycky se naučíš taky něco o životě obecně, o sobě a případně o lidech, s kterými cestuješ. Já jsem dvakrát vyrazila „do světa“ na zkušenou sama – jednou na tři týdny do italského Toskánska, podruhé na dva týdny do okolí Milána, kde jsem v obou případech pracovala jako dobrovolník, nejdřív jako učitelka angličtiny v italské rodině, potom jako vedoucí na netradičním táboře italských dětí u jezera Como.

Při svém prvním samostatném italském pobytu jsem se naučila jednu důležitou věc: člověk si někdy prostě musí poradit sám, a když musí, tak si taky poradí, a to i ve věcech, do kterých by se doma vůbec nepustil. Ať šlo o obří (a opravdu děsivě ošklivou) stonožku ve dřezu, kterou jsem musela spláchnout proudem vody do odpadu a ona po pár hodinách zase vylezla do nádobí, každodenní používání zapalovače, který jinak (stydím se!) používat prostě neumím, nebo o domluvu s dvanáctiletým Eliou, který neuměl téměř ani slovo anglicky a já jsem mu svou chabou italštinou, ale spíše „rukama, nohama“ měla předat znalost tohoto krásného jazyka.

A pak jsem jela do Itálie podruhé a toto dobrodružství začalo neslavně. Čekala jsem sedm hodin na výrazně zpožděné letadlo, po cestě byly ohromné turbulence, do Milána jsem dorazila až za tmy a čekaly mě ještě asi dvě hodiny cesty do cílového městečka, s tím, že všechny spoje, které jsem si dopředu snaživě našla, už mi ujely, a nevěděla jsem, co dál. Když jsem pak seděla ve vlaku, který projížděl už skoro půlnoční tmou a kde nebyly hlášeny zastávky, takže jsem vůbec nevěděla, kde jsem, chtělo se mi brečet. Ale začala jsem si uvědomovat jednu důležitou věc – nikdo z nás není na světě sám, a když si člověk neví rady, nemusí to nutně sám zvládnout. Skupina teenagerů ve vlaku mi poradila, kdy mám vystoupit, a před nádražím jsem narazila na výborně anglicky mluvícího kluka, který mě „doprovodil“ až na místo výstupu.

A tak jsem se při cestování naučila jednu důležitou věc – že člověk toho mnohdy dokáže ještě daleko víc, než si myslí. A jednu věc ještě důležitější – že na všechno sám prostě nestačí.

redaktorka Marta

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.