Kdybych měla vybrat svoje nejméně oblíbené roční období, byla by to zima; jsem zkrátka letní typ. Nejen proto vždycky jaro nedočkavě vyhlížím, sním o něm, a stejně mě vždycky zastihne v úžasu, že vážně přišlo, a probouzí ve mně neskonalou radost.

Ta vůně ve vzduchu, zesilující se zpěv ptáků, stoupající teplota a mizející vrstvy oblečení, protahující se den, světlo… To všechno je strašně krásné. A v letošních prvních (před)jarních dnech jsem si uvědomila, že to, co mám na jaru úplně nejradši, je, že v něm cítím NADĚJI. Že je světlo na konci tunelu. Že změna je možná. Že Bůh nelže, když říká, že „všechno tvoří nové“.

Je tu totiž ještě jedna věc – člověk nikdy neví, kdy přesně jaro přijde. Jasně, má astronomicky daný začátek, ale mnohdy je cítit ve vzduchu i několik týdnů před ním, nebo naopak ještě dlouho po něm sněží a mrzne. Jedno je ale jisté – i když člověk neví kdy, tak určitě přijde.

A to je přece podstata naděje – nevíme kdy a jak, ale to, na co čekáme a po čem toužíme, určitě přijde. Možná je to už za rohem a možná nás to zastihne v úžasu, že zase jednou Bůh všechno stvořil nové.

redaktorka Marta

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.