„Zase neděle,“ povzdechla si Tereza a s nevolí si upravila límeček halenky. „Proč musím každou neděli do kostela? Proč nemůžu dělat něco normálního. Všichni spolužáci můžou spát až do jedenácti, pak si hrají hry, jen já tady jak hloupá vstávám ráno o půl osmé a musím se štrachat do kostela.“

Její rodiče v tom měli jasno: v neděli se chodí do kostela, je to tradice, součást víry, důležitý okamžik dne. A tak šla. Poslouchala kázání, i když jí připadalo nekonečné. Občas něco pochytila – tu příběh o svatém Václavovi, tu zmínku o nějakém prorokovi. Ale koho to zajímá? Ve škole jí to bylo spíš na obtíž. Spolužáci si občas rýpli: „Tak co, Terezo, byla jsi se pomodlit?“ smál se často Marek, třídní vtipálek.
„Naučila ses už chodit po vodě?“ přidal se Jakub.

Tereza se snažila to přecházet. Ale pravda byla, že jí to pěkně štvalo. Byla pro ně vždycky „ta z kostela“.

V pondělí na dějepisu se učitel Šimek tvářil naštvaně. „Minulý test byl katastrofa. Kdo si dostudoval, co slavíme 28. září? “ řekl. „Nikdo? Takže si vás proklepnu ústně.“

Ticho. Třída najednou zbledla jako papír. Někdo si zkoušel něco googlit pod lavicí, jiní se schovávali za učebnice. Ale učitelovi oči padly rovnou na Terezu. Tereza chtěla zmizet, ale to bohužel nejde, když jste smrtelník.

„Den státnosti a svatého Václava,“ hlesla a jenom se modlila, aby to bylo správně. „Kostelní myš se ozvala,“ vykřikl se Marek a celá třída se uchechtla. Tereza cítila, jak se jí potí ruce. Zase!?! Už se nadechovala, že něco odsekne… ale učitel byl rychlejší. „Dobře, a víš něco o svatém Václavovi?“ „Jezdí na koni po Václaváku.“ vykřikl opět Marek, ale tentokrát už si ho učitel podal a oznámil, že pokud bude takto pokračovat dostane poznámku.

Terezka se sklopenou hlavou zatím vzpomínala, co všechno ví. Co slyšela na všech těch nudných poutích, hodinách náboženství a četla v knížkách o svatých. „Svatý Václav…“ začala pomalu, „nebyl jen panovník. Byl to kníže, který chtěl mír. Nechtěl bojovat s každým sousedem, ale snažil se řešit spory jinak. Lidé ho ctili, protože pomáhal chudým a staral se o spravedlnost, zaváděl nové zákony podle desatera. Údajně ho nevychovávala jeho matka ale babička. Jeho matka Drahomíra nakonec jeho babičku svatou Ludmilu nechala odstranit – uškrtili ji.“

Učitel se na ni překvapeně podíval: „To je správně, Terezo. A co se stalo s jeho bratrem?“ Tereza pokračovala, aniž by si to uvědomovala: „Boleslav... jeho bratr. Zabil ho, nebo se alespoň podílel na jeho vraždě, protože chtěl sám vládnout. Chtěl bojovat. Nakonec ale zjistil, že bojem nezíská nic a nakonec také platil daně sousedům, aby byl mír, stejně jako Václav. Svého činu litoval. Dokonce svému bratru Václavovi postavil kostel.“

Tereza zhluboka vydechla, nebyla si jistá, ale snad to neřekla úplně špatně. Ve třídě by bylo slyšet spadnout špendlík. Marek, který měl vždycky nejvíc řečí, jen zamumlal: „To jsem… vlastně nevěděl.“ A Kuba, co si z ní dělal vždycky legraci, dodal: „To zní spíš jako pořádná bitva o trůn než nějaká svatá pohádka.“

Učitel se usmál. „Takže Terko, to bylo překvapení. Dnes je to jednička. Ostatní si otevřeme sešity, dáme si pár letopočtů.“

Když po hodině Tereza uklízela sešity, Majda, její kamarádka, k ní přišla: „To, co jsi řekla, bylo skvělé. A víš co? Přesně tohle je ten rozdíl. Dějepis nejsou jen letopočty. Je to příběh. A ty jsi ho dneska vyprávěla líp než učebnice.“

Usmála se. Ten den se domů vracela s jiným pocitem. Už ne jako „ta divná, co chodí do kostela“, ale jako holka, co něco ví. A co je důležitější – víc si vážila toho, co se jí doteď zdálo zbytečné.

Majka

Ps: Taky máš někdy pocit, že chození do kostela je zbytečné, je to nuda a nic ti to nedává? Otevři si březnový IN! Třeba tam najdeš pár tipů, jak se více při mši svaté soustředit a na co se zaměřit, aby tě to více bavilo.

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.