Něco pravdy na tom výroku je. A já sama jsem to docela nedávno zažila. Byla jsem s kamarádkami na poznávacím výletě v Budapešti. Zrovna jsme procházely městem, byla neděle a já jsem hledala kostel, kam bych se mohla vydat na mši. Bylo mi jasné, že maďarštině nebudu rozumět, ale chtěla jsem strávit čas s Bohem.

Nakonec jsem si vybrala kapli s názvem Gellért Hill Church, která se nachází ve skalní jeskyni a skýtá opravdu nádherný prostor pro setkání s Bohem. Byla jsem natěšená, že se tam budu moct podívat. Zároveň jsem však věděla, že bych se pěšky z města nestihla dostat na místo včas, tudíž jsem zvolila cestu hromadnou dopravou.

Byla jsem ale v cizí zemi, nerozuměla jsem tamnímu jazyku a nevěděla jsem, kde si koupit jízdenku. Stála jsem na zastávce a přemýšlela jsem, co s tím. Říkala jsem si, že když jedu na mši za Ježíšem, nemusela bych dostat pokutu. „Ale pokud to tak má být, abych se dostala za Tebou, Pane, tak ať,“ prolétla mi hlavou myšlenka. Přijela tramvaj, já jsem nastoupila, sedla si k okénku a pozorovala ubíhající Budapešť.

Zastavili jsme na první zastávce, přistoupili další lidé, rozjeli jsme se dál. Zastavili jsme na druhé zastávce a v ten moment se to stalo. Nastoupili dva revizoři a procházeli vagónem, aby cestujícím zkontrolovali jízdenky. Když jeden z nich přišel ke mně, samozřejmě jsem jízdenku neměla a dostala jsem pokutu.

Když jsem vystoupila na zastávce blízko skalní kapličky, držela jsem v ruce lístek s pokutou. Vydala jsem se k cíli své cesty a přemýšlela jsem. Sotva před pár minutami jsem myslela na to, že bych nemusela dostat pokutu. A pak přijdou dokonce dva revizoři a já ji fakt dostanu. Jestlipak tohle není Boží znamení přímo pro mě?

Ta myšlenka, že mě Bůh vidí, že slyší mé myšlenky a že si je použije k tomu, aby se mi dával poznat… ta myšlenka mi vykouzlila velký úsměv na tváři. Měla bych být naštvaná, rozmrzelá a ve špatné náladě, že jsem dostala pokutu, ale já jsem měla fakt obrovskou radost a svět se mi hned zdál krásnější.

Celé téhle příhodě nasadil korunku ještě jeden místní kluk, který šel také na mši do kaple. Šli jsme jedním směrem a on se mě anglicky zeptal, zda jdu také na mši. Když jsem přisvědčila, že ano, poznamenal, že mě tu ještě nikdy neviděl. Chvíli jsme si povídali, než jsme došli až na místo. Mše začala, já jsem si otevřela český misál a prožila mši.

Byl to naprosto unikátní zážitek – mše, pokuta… Nikdy by mě nenapadlo, že pokuta může někomu udělat takovou radost. Nechci ale zase říkat, že člověk nemá platit za jízdenku – samozřejmě že má. A po tomto zážitku už si to budu pamatovat – ať jsem v cizím městě nebo doma v Olomouci. Ale taky se nemůžu zbavit pocitu, že ta pokuta byl Boží dar mně, znamení, že mě Bůh vidí a slyší. Takže je přece jen všechno zlé k něčemu dobré.

redaktorka Tereza

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.