Tento opravdu nevšední zážitek si na jednom letním táboře prožila naše bývalá nejmenovaná redaktorka:). A s jejím laskavým svolením posílám dál...

Bylo nádherné léto a já jela jako každý rok na svůj oblíbený tábor. Moc jsem se těšila, ale to jsem ještě netušila, že se pro mě stane opravdu zásadním, a doufám, že už neopakovatelným:)...

Ale začnu od začátku

Ještě s obrovským báglem na zádech jsem se se všemi pořádně přivítala. Jak jsem zjistila po chvíli, úplně se všemi ne. Stál opodál, usmíval se na všechny a byl prostě TOP! Náš nový táborník. Kluk, díky kterému dívčí část osazenstva vstávala už před rozcvičkou a ze stanu vycházela namalovaná a svěží:). Byl to prostě "pan neodolatelný" a jak jsem brzy zjistila, i absolutně nevšímavý k mé osobě. Sice mě pozdravil a párkrát jsme spolu byli i v družstvu, ale to bylo tak všechno. Trápila jsem se jak želva. Asi po třech dnech, kdy už jsem já, jindy zapálený táborník do všech akcí, chodila jako zmoklá slepice a vedoucí se mě začali vyptávat, jestli nejsem nemocná, jsem se rozhodla. Teď nebo nikdy!

Odpoledne šli všichni plavat k nedalekému rybníku a já jsem se vymluvila na bolest hlavy. Zavřela jsem se do stanu a hledala papír a propisku. Papír jsem sice neměla, ale našla jsem voňavé mentolové kapesníčky (ještě, že mi je tam mamka strčila). "To bude muset stačit", pomyslela jsem si. Vím, že některá slova se říkají těžce, ale papír snese hodně, i ten kapesníčkový.

A tak jsem psala své první a opravdové vyznání...

Představovala jsem si, jak se po přečtení toho dopisu na mě hezky usměje, budeme si povídat... Večer po večeři jsem se k němu přitočila a kapesník mu podala. Podíval se na mě, kapesník si vzal...a VYSMRKAL se do něho. A to byl konec! Určitě uznáte, že po této jeho akci jsem byla okamžitě vyléčená.

I když už je to pár let, na kapesníčkovou story asi nikdy nezapomenu. Teď už ale na ni vzpomínám s úsměvem. I.

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.