Památka všech zemřelých, která se lidově označuje jako dušičky, je vlastně vzpomínkou na všechny naše blízké zemřelé, kteří ještě nejsou v nebi. Modlit se za zemřelé je výrazem víry, ale také to je zároveň projev hluboce lidský.

Kdy to všechno začalo?

Poprvé tuto památku slavili veřejně po roce 998 ve francouzském benediktinském klášteře v Cluny. Od 11. do 13. století se rozšířila do dalších zemí, až se ve 14. století dostala do Říma.
V těchto dnech lidé často navštěvují hřbitovy a hroby svých blízkých. Zdobí je květinami a zapalují svíce. Na zemřelé můžeme vzpomenout ale i doma, třeba s celou rodinou. Zkuste najít staré fotky a společně zavzpomínat, co hezkého jste prožili s těmi, kteří už nejsou mezi vámi.

U nás ve Valašských Kloboukách je hezká tradice: Lidé, kterým zemřel někdo blízký během uplynulého roku, přinesou do kostela jejich fotky a společně se pak za tyto zemřelé modlíme.

Odpustky pro duše v očistci

V těchto dnech (1.–8. listopadu) můžeme pro zemřelé také mnoho udělat, získat pro ně částečné nebo plnomocné odpustky (pozn. red. – odpustky jsou prominutí časných trestů před Bohem za hříchy, jejichž vina a s ní související věčné tresty již byly odpuštěny). Podmínkou je přijetí svátosti smíření, sv. přijímání a modlitba na úmysl Svatého otce. Nezapomeňte zajít také na hřbitov a tam se za zemřelé pomodlit.
Mimo to můžete odpustky získat 1. a 2. listopadu návštěvou kostela, kde se pomodlíte Otče náš a Věřím v Boha.
Na zemřelé nemusíme vzpomínat jen ve dnech jejich svátku. Vzpomínáme na ně při každé mši svaté a při modlitbě Krédo, kdy vyznáváme, že věříme ve vzkříšení mrtvých a život věčný.
Vždy velice bolí, když ztratíme někoho blízkého. Smrt pro nás ale není něčím strašným, vždyť je to chvíle, kdy se setkáme tváří v tvář se svým Stvořitelem. Smrt je vstupní branou do věčného života s Bohem.

Během studia jsem měla souvislou praxi v jedné maličké nemocnici. Bylo to spíš na úrovni LDN, takže nebylo výjimkou, že někdo zemřel. Sloužila tam taky jedna věřící lékařka, znaly jsme se od nás z kostela. Brzy jsem zjistila, že má ve zvyku, když zemřelého prohlédne a konstatuje smrt, ještě u něho chvíli zůstat stát. Říkala jsem si, co tam dělá? Ona se za něho modlila.

Katka (časopis IN!dívčí svět )

A něco navíc...

„Máte strach ze smrti? zeptal jsem se. Má otázka Matku Terezu překvapila. Na okamžik se mi zadívala do očí, a pak se nahlas rozesmála.

„Ne, vůbec,” prohlásila. „Umřít znamená vrátit se domů. Copak máte strach vrátit se domů ke svým drahým? Okamžik smrti nedočkavě očekávám. Tam nahoře najdu Ježíše a všechny lidi, kterým jsem se v tomto životě snažila dát lásku. Sejdu se tam s dětmi, které jsem se pokoušela zachránit a které mi umřely v náručí a považovaly mě přitom za svou maminku. Najdu tam všechny chudé, kterým jsem pomohla, umírající, kteří vydechli naposledy v domě, který jsem pro ně v Kalkatě postavila. Budou tam prostě všichni lidé, kteří mi na této zemi byli drazí. Takže to bude nádherné setkání, nemyslíte?”

Oči se jí při těch slovech třpytily překvapivým klidem a štěstím...

(Renzo Allegri z knihy Matka chudých - Karmelitánské nakladatelství)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.