Je úterý odpoledne. Dnes máme vyučování jen do 14.00, a tak sedím s některými svými spolužáky na zábradlí před naší oblíbenou studentskou hospůdkou. Sedíme, probíráme všechno možné, vyhříváme se na sluníčku a spokojeně pokuřujeme.
Nevadí nám ani kolemjdoucí profesor, většině z nás je už 18 let, tak o co jde. I když je fakt, že doma jsem musela veškeré stopy po nikotinu schovat. Taťka mě docela přísně hlídal. Naši nekouří, a proto, jak říká táta, na cigaretový odér má "nos".

Ale já jsem se kouření s partou kámošů nevzdávala. S cigaretou jsem si tehdy připadala děsně dospělá a samostatná. A taky jsem byla první, kdo uměl perfektně "šlukovat". Naši to naštěstí nevěděli, ale naučil mě to mamčin brácha, strýc Tomáš, ke kterému jsem jezdívala na prázdniny. Sedávali jsme spolu na kládě u rybníka, vypouštěli obláčky kouře a povídali si. Bylo to fajn a ani komáři nás neštípali. Asi jim cigaretový kouř nevoní.

Letos jsem za tetou a strýcem nejela, strejdovi nebylo nějak dobře. O minulých prázdninách si strýc zapaloval jednu cigaretu za druhou, kouřil docela hodně. Prý už jen ze zvyku, říkal. Občas dokonce zkoušel přestat, ale znáte to, zvyk je zvyk. Jen mě trochu udivilo, když se mi přiznal, že si cigarety už nevychutnává jako dřív. Prý si z něho nemám brát příklad, že je závislák, že už necítí žádný požitek z nikotinu, zato když ho nemá, tělo si o něj samo říká, a to pěkně nahlas. Ale mě to nijak nezajímalo, každý přece kouří.

V srpnu musel strýc do nemocnice. Když jsme ho byli navštívit, vypadal špatně. Byl bledý, pohublý, dokonce mu slezly i poslední vlasy. Usmíval se na nás, ale viděli jsme, že je velmi vyčerpaný. Ke konci návštěvy se jen nepřítomně díval do dálky a zdálo se, že nás ani nevnímá. Ale dneska dokáže medicína zázraky, věřila jsem, že se zase uzdraví, a taky jsem mu to řekla. Zakroutil smutně hlavou.

Naše pohodové klábosení se spolužáky přerušila známá melodie. Byla to moje Nokia. Naši volali, že se strýcem je zle, za chvíli jsou u školy a jedeme za ním do nemocnice. Vyděsilo mě to, co tak najednou...?

Když jsem přistoupila k nemocničnímu lůžku, skoro jsem ho nepoznala. Jen jeho oči se na mě smutně usmály. Mluvit už nemohl. Můj milovaný strýc, co se to s ním stalo? Chtěla jsem se mu vrhnout kolem krku, ale měl na sobě spoustu všelijakých trubiček, mohla bych mu ublížit. Natáhl ke mně vyhublou ruku. Skoro jsem ji kvůli slzám přehlédla. Téměř bojácně jsem vsunula svou dlaň do jeho. Usmál se na mě a pevně mi stiskl ruku.
Večer přišel telegram, že strýc zemřel na rakovinu plic.

Od toho dne, ať táta ke mně čichal, jak chtěl, nic už neucítil. Se spolužáky občas v naší hospůdce pokecám, ale cigaretu už jsem do ruky nevzala.

Napsala Anička  (časopis IN!dívčí svět)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.