Víra, láska, naděje. Tři přívěsky ve tvaru křížku, srdce a kotvy se houpaly na stříbrném řetízku a já jsem si je potají pod lavicí prohlížela pořád dokola. Krásnější dárek od Jirky jsem k narozeninám dostat nemohla…

Jirka je úplně jiný než ostatní kluci ve třídě. Jsme dobří přátelé už od páté třídy a společně s Šárkou, která sedí se mnou v lavici, jsme si za ty roky užili spoustu legrace a nadělali plno průšvihů. Ještě na začátku školního roku bych řekla, že naši trojku nemůže nic rozdělit. Jenomže poslední týdny je něco jinak než předtím…

„Jé, ten je krásný! Můžu se podívat?“ Šárka ani nečeká na odpověď a už mi řetízek bere z ruky.„Ten jsi dostala od vašich?“

,,Ne. Ten je od Jirky,“ zašeptám a připadám si trochu provinile.

,,Nepovídej!“ Šárka překvapeně zvedne obočí. „Že ses ani nepochlubila! Odkdy Jirka dává kámoškám takovéhle dárky…?“

Ani nevím, proč jsem jí ho neukázala dřív. Možná proto, že mi neunikly Jirkovy letmé pohledy, se kterými se setkávám častěji než předtím. Možná proto, že společné vtipkování, které mezi námi třemi vždycky jiskřilo, teď trochu vázne. Možná proto, že Šárka dostala od Jirky k narozeninám jenom čokoládu, zatímco já tenhle krásný dárek…

Od odpovědi mě vysvobodí zvonění na přestávku. Rychle si balíme věci, protože další hodina je tělocvik. Šárka mě pozoruje, jak si zapínám přívěšek kolem krku.

,,Měla by sis ho raději schovat, aby se ti při tělocviku neroztrhnul,“ radí mi, ale mně se zdá, jakoby v jejím hlase znělo něco falešně. Copak mi tu radost nepřeje? Chtěla jsem, aby Jirka na mně ten řetízek viděl, určitě by si všimnul. Po chvilce přemítání šperk schovám do kapsičky u košile a spěcháme do tělocvičny.

Holky se během převlékání v šatně vesele baví o nějakém novém filmu, ale Šárka je podivně zamlklá. Ani po skončení hodiny si spolu nemáme o čem povídat, Šárka dokonce odchází do třídy dřív a ani na mě nepočká.

Chci si vzít darovaný řetízek. Když sahám do kapsy, není tam NIC.

Když se oblékám, tajně doufám, že se dnes ještě potkám s Jirkou a budeme mít čas spolu prohodit pár slov. Hned mě napadá vzít si řetízek, ale když sáhnu do kapsy u košile, uvnitř nic není. Zmateně obracím všechny kapsy naruby. Mohl mi vypadnout? Nebo mi ho někdo vzal? Hlavou mi najednou letí tolik myšlenek. Šárka se chovala divně – možná mi ho sebrala ona. Je pro mě těžké uvěřit, že by moje nejlepší kamarádka mohla něco takového udělat. Vždycky jsme si věřily. Ale ona jediná viděla, kam si řetízek schovávám. Asi je naštvaná a závidí, že se Jirkovi líbím já, zatímco ji bere pořád jenom jako kamarádku…

Plná lítosti a nejasných myšlenek jsem zamířila do třídy. Sedla jsem si do lavice, a zatímco se Šárka bavila s ostatními u tabule, bloudila jsem očima po třídě. Všimla jsem si, že v jejím pouzdře se mezi tužkami něco zalesklo. Špatné tušení mi nedalo a sáhla jsem nenápadně dovnitř. Slzy mi vhrkly do očí, když jsem našla svůj řetízek. Teď už jsem si jistá, že mi ho sebrala Šárka.

Musím pryč ze třídy. Na chodbě se opřu o zeď a slzy mi tečou po tvářích. Ani nevím, jestli je to spíš ze zlosti nebo z lítosti. Už se Šárkou nepromluvím ani slovo! Někdo mi klepe na rameno. „Lenko, jsi v pořádku?“ Je to naše třídní a tváří se starostlivě, když vidí moje uslzené oči.

„Dala ti Šárka ten řetízek? Našla ho uklízečka na zemi u šaten. Byla s ním u nás ve třídě a Šárka říkala, že patří tobě a že ti ho předá.“ Nevěřím svým uším a v minutě je mi všechno jasné. Neuvěřitelně se stydím, že jsem tak rychle uvěřila svojí špatné domněnce a málem odsoudila nejlepší kamarádku.

Když se vrátím do třídy, Šárka už na mě mává a ukazuje do svého pouzdra. Je pro mě těžké se jí podívat do očí, když jsem ji tak zbytečně podezírala. Ale to by nebyla nejlepší kamarádka, aby na vás hned všechno nepoznala. Vím, že se mi uleví, když půjdu s pravdou ven.

,,Promiň, Šárko. Chvíli jsem si myslela, že jsi mi ten řetízek sebrala.“

,,Neblázni, Lenko. Víš přece, že bych nikdy nic neukradla!“

,,Ale já a Jirka… Myslela jsem, že mi závidíš…“ Nedokážu ani dokončit větu, ale ona mi hned rozumí. Jsem ráda, když vidím na její tváři chápavý úsměv.

„Já už vím delší dobu, že se Jirkovi líbíš. Chvilku mi to bylo líto a trochu jsem žárlila,“ přiznává Šárka „ale přece naše kamarádství kvůli tomu nerozbijeme!“

,,Opravdu na mě nejsi naštvaná?“ musím se ujistit ještě jednou, zatímco mi kamarádka zapíná řetízek kolem krku.

,,Kvůli Jirkovi? To přece není jediný fajn kluk v okolí,“ zavrtí hlavou Šárka a najednou se směje, klopí oči a schovává obličej do dlaní. Že by měla i ona nějaké tajemství? Copak mi v mém okouzlení z Jirkova dárku něco podstatného uniklo?!

,,Počkej, tobě se líbí někdo jiný? To mi musíš hned povědět!“

Šárka na mě spiklenecky mrká. „Věci jsou někdy jinak, než jak se zdají. Povím ti to, Leni, ale potichu! Ať nás nikdo jiný neslyší.“

Jitka (časopis IN!dívčí svět)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.