Zpěv byl odjakživa moje velká láska. Ráda jsem zpívala nahlas a líbilo se mi, když se na mě lidé otáčeli. Jednou mi paní varhanice nabídla, jestli bych nechtěla chodit do chrámového sboru. A já si řekla – proč ne?

 A tak jsem začala každý pátek po škole chodit na zkoušky, a když zbyl čas, zašly jsme s holkama do cukrárny, v zimě jsme společně bruslily, v létě jely na tábor, a když jsem slavila narozky, holky u toho samozřejmě nesměly chybět. Nejvíc jsem se skamarádila s Bárou, která bydlela o pár ulic dál, takže jsme na zkoušky jezdily společně – bydlíme totiž ve větším městě.

Nečekané setkání

Jednou se na zkoušce v kostele stalo něco zvláštního. Mezi lavicemi, které bývaly prázdné, se objevila vysoká štíhlá postava s tmavými vlasy. Procházel mezi lavicemi, díval se na obrazy a něco si zapisoval do notesu. Já jsem měla zpívat zrovna sólo a trochu jsem znervózněla. Snažila jsem se zpívat hezky, ale v jednu chvíli mi přeskočil hlas. Oddechla jsem si, když zkouška skončila a toho kluka jsem už v kostele neviděla. O to větší bylo moje překvapení, když jsem šla po náměstí a najednou se za mnou ozval nějaký cizí hlas. Otočila jsem se - a byl to ten kluk. Říkal mi, jak se mu líbilo moje zpívání, až jsem se začervenala, protože zrovna kvůli němu jsem to zkazila. Pak vyprávěl, že máme v kostele cenné barokní obrazy a že o nich píše seminárku.

Jsme si souzeni :-)

A tak jsem se seznámila s Lukášem, byl o pár roků starší, chodil už na vysokou. Pozval mě na procházku po dalších barokních památkách a mně to připadalo jako docela dobrý nápad. A pak jsme se začali vídat častěji. Lukáš měl spoustu koníčků, hlavně se zajímal o historii, kterou studoval, taky rád četl. Neustále něco vymýšlel. A byla s ním zábava. Jenom už mi nezbývalo tolik času pro holky a často jsem musela Báře vysvětlovat, proč s ní zase nejdu do sboru. Občas mi od ní ještě přišla SMS. Když jsem v neděli na mši dorazila bez zkoušení, paní varhanice už mi nechtěla dát žádné sólo, a tak mě to pomalu přestalo bavit. Pro Lukáše to bylo do našeho kostela daleko, proto jsme začali chodit na mši do kostelíku, kde zpíval sice jen starý kostelník, ale zas to bylo mnohem blíž.

Zradil mě

V neděli mě sem tam zamrzelo, že si nemůžu tak pěkně zazpívat jako dřív, ale říkala jsem si, že Lukáš mi to bohatě vynahradí. Často jsme se procházeli po památkách, také mě brával do akademického klubu mezi svoje spolužáky. Tam mě párkrát naštval, když jsem se k něčemu vyjádřila, tak mě před ostatními opravoval a poučoval. Pak mi vyčetl, že jsem málo akční, že všechno vymýšlí on, já že se o nic pořádně nezajímám a prý nic neumím. Tehdy jsem si začala uvědomovat, že je něco špatně. O týden později jsem ho ve městě zahlédla s jeho spolužačkou - drželi se za ruce! A on se mi to ani nesnažil vysvětlit - řekl, že už ho to se mnou nebaví, a že je konec. Hodně to tehdy bolelo, o to víc, že jsem najednou pocítila úplnou prázdnotu, ve volném čase jsem vždycky byla s ním. Teprve teď mi došlo, co všechno jsem mu obětovala – svoje koníčky i přátele.

Pravé přátelství

Seděla jsem v pátek odpoledne ve svém pokoji a nevěděla, do čeho se pustit, když tu mi zčista jasna zapípal mobil - SMS od Báry! Hned mě zalila vlna radosti - ona to se mnou ještě nevzdala! Hned jsem jí zavolala zpátky, měly jsme si hodně co povídat. Pak jsme spolu vyrazily do sboru. Trochu mě přepadl strach, jak se na mě budou po té dlouhé době tvářit. Holky to vzaly skvěle, místo výčitek měly radost, že mě vidí, a brzy jsem byla mezi nimi zase jako doma. Paní varhanice také byla ráda, že jsem přišla, prý by toho mého sopránu byla škoda, a že mě budou potřebovat, zvlášť když se teď připravují na soutěž sborů. U toho nesmím chybět! Mája

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.