Minulý týden při vyhlašování prázdninových výherkyň jsem vám slíbila jeden z příběhů. Napsala naše prázdninová spisovatelka Markéta.

Zápisky psané za ranního šera

Za ranního šera, kdy je slunce ještě příliš nízko na to, aby osvětlilo všechny kouty Ptačího hnízda, seděla v jeskynní průrvě o něco větší než lůžko pro dva lidi šestnáctiletá Tiffani Raiensová, mezi všemi ze společenství známá pouze jako Mai. Seděla za záclonkou, po níž slunce svým prstem umělce kreslilo první zářivé čáry, a nakláněla se nízko nad cosi, co leželo v jejím klíně. To cosi nebylo vidět, protože Maiiny neposlušné dlouhé vlasy neurčité světlejší barvy zakrývaly vše kolem její hlavy jako dlouhý lesklý vodopád. Kdybychom však pronikli blíž skrz tu hustou clonu vlasů, zjistili bychom, že Maiiny zelenkavé oči, velké a lesklé jako oči dítěte, sledují jednu jedinou věc. Její ruka, bledá a kostnatá jako všechny Maiiny končetiny rychlými, ale soustředěnými pohyby zapisuje cosi do malého zašlého zápisníku obaleného ve staré látce. Mai toho rána napsala toto:

Psáno sedmého dne v měsíci kilfetanu, pátém měsíci v roce

Je to dva týdny, co Chris přivezl ze své výpravy tuto věc. Dal mi ji a řekl: „Vím, že jsem tvůj tajemník a jsem dost často pryč, snad ti tohle pomůže stejně dobře jako naslouchající člověk. Pochybuju, že ti to nějak poradí, ale vybít se na tom můžeš, jak chceš. Napiš tam dovnitř cokoli, je to tvé.“

Už tak dlouho jsem neviděla papír, a když jsem ho dostala, najednou jsem nevěděla, co psát. Odvážila jsem se až dnes. Toto je tedy můj první zápis sem:

Kdybych byla stromem, byla bych vznešeným routhnirem, co se pne do výšin, napřahuje k nim doširoka rozevřené paže a čeká, až do jeho náruče spadnou drobné kapky deště. Kmen má hladký a šedý jako ty nejkrásnější kameny v řece a listoví svěže zelené, světlé a jemné na dotek, takové, že když utrhnete list a nastavíte jej proti slunci, vidíte skrz něj celé Manthrabillské údolí i řeku Tharibis, stékající po pravé straně hory, které se říká Ai-Reberská, to znamená bíle oděná. Její vrcholky po celý rok pokrývá sníh, ale níže je obrostlá téměř neproniknutelnými hvozdy, které poskytují ochranu mému domovu. Neznám už žádné jiné místo, kde by routhniry ještě rostly, žádné kromě Manthrabillského údolí. Jsou to nádherné, vznešené stromy, které pamatují ještě doby, kdy bylo království jednotné a nikdo se nemusel skrývat tak jako teď my. Doby, kdy se lidé nemuseli den co den strachovat o svůj život i životy svých blízkých a nemuseli uléhat v obavách o to, co budou zítra jíst, jestli je někdo neudá nebo nenapadne jejich vesnici, a jak dlouho se jich ještě bude držet takové štěstí. Takový je náš život po posledním nájezdu Retchrabů ze severu. Převzali moc a unáší všechny zaklínače, aby je převychovali nebo se jich nadobro zbavili. To, co se dříve nazývalo darem, je dnes prokletím, znamením, za které musíš pykat ty i celá tvá rodina a kdokoli další, kdo by tě chtěl chránit, přestože to nikdo z vás nezpůsobil. „Zaklínačem se nestáváš, zaklínačem se rodíš,“ řekla mi jednoho dne matka. Nemůžeme se toho zbavit ani to zvětšit, zmenšit nebo skrýt. NE, ani skrýt to nelze. Někdy to na mě prostě přijde a je to rychlejší než přemýšlení, rychlejší než všechno… Přesto to nedokážu pochopit, nevím, co mě činí tak odlišnou od ostatních lidí. To, že čas od času prostě cítím věci, které ostatní necítí, že vím, kde najít vodu, jak ve skalách najít jeskyni nebo, kde rostou jaké byliny, přestože jsem na neznámém místě, prostě ještě neznamená, že je se mnou něco v nepořádku. Jen proto si přece nezasloužím takovýto život. Ale už to začíná znít až moc hořce… Měla bych raději napsat o společenství.

Je nás už osm, co se skrýváme tady na Ai-Reberské hoře v Ptačím hnízdě. Neznámému čtenáři hned vysvětlím, co to je. Ptačí hnízdo je jeskyně, tedy přesněji řečeno byla to jeskyně, dokud jsem se sem před dvěma roky a pár měsíci nepřiběhla schovat před sněhovou bouří a ještě jednou nepříjemností. Moje levé rameno bylo tehdy docela slušně prošpikované šípem a neměla jsem nejmenší potuchy, jestli mi v zádech stále ještě nejede oddíl retchrabských bojovníků. Na koních měli naštěstí v těch závějích, co tu byly, značnou nevýhodu, takže se mi podařilo je setřást. Tehdy jsem tu zůstala schovaná asi jen pět dní, dokud jsem kvůli svému zranění nebyla schopná chůze a taky, dokud trochu neopadl sníh, pak jsem pokračovala v cestě. Asi měsíc jsem strávila všude možně, prochodila jsem celý kraj pod horami a skrývala se, kde to šlo, pak jsem se vrátila sem. Už vlastně ani nevím proč, ale tehdy jsem měla prostě pocit, že lepší úkryt už nemohu nikde sehnat. Dnes už je Ptačí hnízdo spíš domek ve skále, který onu zarostlou jeskyni připomíná už jen zvenčí (nebo se o to alespoň snažíme). A už zdaleka tu není tak pusto a prázdno jako při mém příchodu. V roztříštěném království je spousta lidí, jako jsem já. Ať už jsou to zaklínači, jejich příbuzní nebo ti, kteří se stali pro Retchrabské nepohodlnými, odmítli se jim podřídit, skrývali zaklínače nebo jsou pro novou vládu jednoduše hrozbou.

To jaro, co jsem se nadobro usadila tady v Ptačím hnízdě a začala jsem to uvnitř trochu zvelebovat, mě ale potkalo něco skvělého. Sháněla jsem zrovna nějaké větší kameny k ohraničení ohniště a pár jsem jich objevila v úzké podzemní chodbě, která ústí do jeskyně. A tehdy mi téměř do slova spadli do klína čtyři „andělé“. Úplně doslova tedy „pouze“ jedna malá bledá holčička se světlými vlásky a až nepříjemně pronikavým pohledem. Další dva si pořádně natloukli, protože dopadli na kamenité dno podzemní chodby bez zbrzdění a čtvrtý se stačil zachytit za okraj průrvy, kterou probořili, a nakonec se mu povedlo vyšplhat se nahoru. Nejdříve jsme se navzájem všichni pořádně vylekali, ale dnes si život v Ptačím hnízdě bez nich nedokážu představit.

Nevím, co bych dělala bez Chrise. Dává všemu, co tady děláme smysl a vnáší tak do tohoto světa chaosu alespoň trochu řádu a pokoje. Chrisovi je dvacet, má modré oči a šikovné ruce. Myslím, že víc než Chris by se k němu hodilo jméno Petr- skála. Je totiž vysoký jako hora a znamená pro nás pro všechny záchytný bod, kam se upínáme, když máme pocit, že něco není tak, jak by mělo. Ačkoli se o to sám nijak nesnažil, je něco jako „náčelník“ našeho společenství, je nepsaným pravidlem, že ho všichni posloucháme. Rozděluje nám práci, a když je třeba soudí spory mezi námi. Je přirozenou autoritou, ale zároveň je i chápavý. Když jsem měla někdy strach nebo mě delší dobu sžíral neovladatelný smutek, když nic nebylo na svém místě a všechno se mi hroutilo před očima, věděla jsem, že on bude přesně tam, kde má být a řekne přesně to, co potřebuju slyšet. Časem na to ale přišli i ostatní, takže jsme se za ním chodili čistit od starostí všichni a na chudáka Chrise už to začínalo být trochu moc. To je jeden z důvodů, proč vymyslel pravidla našeho společenství.

Pravidla zní takto:

Příchod

Kdokoli s dobrou vůlí, kdo se ocitne v nouzi, u nás může hledat pomoc. S nováčky se zachází šetrně, aby se nedozvěděli nic citlivého, ale také s ohledem na to, co si mohli prožít. Každý nováček má tři dny na rozmyšlenou, poté se buď přidá a přijme pravidla, nebo bude odveden do bezpečné vzdálenosti a puštěn. Při přijetí do společenství si každý smí zvolit jméno, své staré jméno nemusí nikomu říci. (Tohle pravidlo bylo vymyšleno, protože jména většiny z nás je hodně nebezpečné znát:).

Každému, kdo se stane součástí společenství, je přidělen průvodce a tajemník. Průvodce mu vysvětlí co a jak, nováček se mimo hnízdo musí držet s ním. Tajemník je vázán přísahou a jeho svěřenec se s ním může o čemkoli radit nebo se k němu chodit vypovídat. Tajemník nikdy nesmí bez svěřencova souhlasu prozradit nic z jejich rozhovorů, výjimkou je jen ohrožení života druhého.

Život v hnízdě

Všichni ze společenství jsou tvými bratry a sestrami, všichni musí dodržovat pravidla a chovat se k sobě podle svého nejlepšího svědomí.

Chovej se tak, abys neohrozil bezpečí společenství.

Pracuj, jak nejlépe umíš.

Když to tak shrnu, existují vlastně jen tři pravidla: BEZPEČÍ, OHLEDUPLNOST A PRACOVITOST. Kolem těchto pravidel se točí celý náš život tady.

Další, bez koho si neumím představit Ptačí hnízdo je Elesmé. Přesně ta Elesmé která mi málem zlomila obě nohy, když se propadla do podzemí a přistála přímo na mě. Zajistila nám tak tenkrát mnohem víc než jen druhý vchod do jeskyně. Elesmé je teprve osm let, ale kdybyste ji slyšeli mluvit a neviděli ji předtím, hádali byste jí mnohem více. A to nejen proto, že má starší hlas, ale také protože je hodně chytrá a cokoli řekne, má obvykle hlubší smysl, než se na poprvé zdá. Elesmé je stejně jako já jedna z těch, kdo má prokletý dar. Když se na vás podívá tím svým modrým pohledem, máte pocit, jako by se vám propila skrz oční čočky rovnou do duše. Někdy z toho pohledu až mrazí, ale přesto se nemůžete odtrhnout a dívat se jinam, protože vám v tu chvíli úplně zamrzne mozek a je hodně těžké se hýbat. Nebo tak to mám alespoň já. Přesto mám ale Elesmé moc ráda. I když je trochu děsivé, kolik toho o vás ví. Umí odhadnout lidi, možná lépe než je jim příjemné, dokáže předvídat, jak se zachovají i s kým si budou nejspíš rozumět. Pro Chrise je to nedocenitelná pomocnice nejen při vybírání tajemníků. Elesmé toho moc nenamluví, pokud tedy nejde o otázky, ale když už něco řekne, většinou to stojí za to. Na svůj věk by toho měla vědět mnohem méně, než ví, s tím, jak často se ale na něco ptá, bude brzy chytřejší než my všichni dohromady. Je to opravdu zvláštní dítě. Skoro mám pocit, že slovo dítě je pro její případ až nepatřičné. Tenkrát, když na mě spadla v podzemní chodbě, bylo první, co řekla, když jsme se obě trochu vzpamatovaly:

„Chtít v těhle končinách narazit na dobré lidi je jako chtít modré z nebe. Bylo by bláznivé si myslet, že jsi dobrý člověk, ale já spadla ze shora a ty budeš teď od samé modřiny dočista modrá, tak si myslím, že to, že jsme na sebe narazili, je skoro jako bychom dostali to modré z nebe.“ A přesto, že jsme byli všichni až na Chrise celí potlučení, jsme dnes vážně rádi, že jsme na sebe takhle popadali.

Hnízdo by nebylo hnízdem ani bez Deště. Jeho jméno ho vystihuje celkem věrně. Déšť chodívá zahalený v šedé dlouhé pláštěnce a je stejně nepředvídatelný a proměnlivý jako ten, jehož jméno nosí. Někdy celé hodiny mlčí a přemýšlí a jindy jsou dny, kdy nezastaví pusu a brebentí bez rozmyslu, co mu přijde na jazyk. O čem nikdy nemluví, je jeho rodina. Někdy za bouřky na několik hodin zmizí a vrátí se celý promoklý a promrzlý na kost. V jeho velkých zelenošedých očích pak můžete číst takový smutek, že je lépe se do nich nedívat, protože pak dlouho nepřemýšlíte o ničem jiném, než o svém mizerném osudu. Naštěstí je vždycky nablízku ještě Mandrike, Dešťova sestřenice. Je jí dvanáct, to je o dva roky méně než Dešťovi, a umí nádherně zpívat. Vždycky, když na ní padne ponurá nálada, spustí tichou ukolébavku a vám je hned volněji u srdce. Mandrike sice není zaklínač jako její bratranec, který dokáže neuvěřitelně přesně odhalit taje počasí, ale někdy mám pocit, že v tom jejím zpěvu je kouzel až dost.

Všechny děti, které přišly s Chrisem, utekly z Darthreinské pevnosti, kde je zavřeli před odvozem na Northreib – nedobytný hrad na Severním ostrově až za zemí Retchrabů, kde převychovávají zaklínače. Nikdo vlastně přesně neví, co tam s nimi provádí, nebo alespoň nikdo, koho by se na to dalo zeptat. Jedno je ale jisté, ještě před odjezdem tam, upraví vnímání zaklínačů tak, že už nedokážou po cestě utéci. Chris je v zachraňování zaklínačů už celkem zběhlý a popisoval mi, že je musí z pevnosti dostat ještě dřív, než vejdou do „Kobky bezduchých“, jak nazývá jednu podzemní místnost v Darthreinské pevnosti, odkud zaklínači vychází otupělí.

Od té doby, co přivedl Elesmé, Deště a Mandrike, se mu do pevnosti podařilo dostat ještě dvakrát. Zhruba před rokem přivedl Taliena a Šípka a naposledy – asi před dvěma týdny – ještě jednu dívku, nevíme, jak se jmenuje.

Talien je hnědovlasý a neuvěřitelně čiperný, za měsíc mu bude sedmnáct. Má živé hnědé oči a dokáže vám několika slovy pořádně zvednout náladu nebo načechrat peří podle toho, jak se mu zrovna chce. S moc lidmi se ale nesnese, protože rád popichuje. Když přijde do Hnízda, vždycky mu Mandrike nebo já koukáme donést něco k jídlu a zacpat mu tím pusu, aby se moc nerozpovídal, protože jsou z toho jen hádky. Na někoho by mohl působit zbytečně podrážděně nebo popudlivě, ale já dobře vím, že je jen nešťastný. Do pevnosti se dostal jen proto, že si ho spletli s jeho dvojčetem Ainurem, který párkrát dokázal pěkné kousky s obilím. S bratrem oba sloužili ve vsi nedaleko pevnosti. Z té stejné vsi pochází i Šípek, kterého rodiče doma týrali.

Šípkovi je deset, má vykulené modrošedé oči a baculaté dětské tváře. S tou roztomilou zakulaceností ale ostře kontrastuje něco, čeho si nelze nevšimnout. Od levého obočí se mu přes tvář až k bradě táhne dlouhá bílá jizva. Nosí ji jako připomínku na krutost své rodiny, jako nesmazatelné znamení, které se zapsalo do něj samotného. Když Chris s Talienem utíkali z pevnosti, potřebovali se někde skrýt, protože jim byla v patách celá vězeňská stráž. Zalezli proto do seníku, kde se tou dobou skrýval před svým rozzuřeným otcem i Šípek. Chris mi říkal, že mu tenkrát skočilo srdce až do krku, když uviděl, že na seníku nejsou sami. Ztuhnul prý jako by se stal kusem ledu. A Šípek se zatvářil vyděšeně a zakryl si tvář: „Už nechci, aby mě někdo bil!“ vykřikl. Chris se vyděsil, protože si byl jistý, že ten výkřik byl slyšet hodně daleko, položil si proto prst na ústa a shodil z krku malou vyřezávanou píšťalku na šňůrce, takovou, jakou nosíme ve společenství všichni, s nádherným vzorem, jaký umí vyřezat jen pečlivé ruce Deště. „Na, ale pssst,“ dal ji Šípkovi do klína. Chlapec tenkrát vojáky obelstil, řekl jim jednoduše, že nechtěl dostat výprask od otce, tak pravdivě a bezelstně, jak to dokáže jen Šípek. Nepotřeboval na to ani moc rozumu, ani žádný promyšlený plán, ale zabralo to dokonale. A do Hnízda tak přibyli hned dva noví chlapci. Šípek je na rozdíl od nás ostatních, kteří v Hnízdě bydlíme, velmi přítulný. Odpusťte to přirovnání, ale je jako malý pejsek. Moc rozumu nepobral, ale je věrnější než kdokoli na světě a je vděčný za každé pohlazení i úsměv. Je vidět, že mu tyhle věci moc scházely. Jednou viděl Elesmé, jak donesla Mandrike kopretinu a zapletla jí ji do vlasů, protože viděla, že je Mandrike smutná. A tak utrhl taky kytku a donesl mi ji. Pohladila jsem ho za to po vlasech a on od té doby každý den chodil a nosil mi kytku, abych ho hladila. Tak jsem mu, chudáčkovi, musela vysvětlit, že ho mám ráda i bez kytek, a teď si občas, když je mu večer smutno, vleze do mé postele, schoulí se mi k nohám a čeká, jestli mu řeknu, že si může sednout vedle mě. Pak mu češu vlasy, poslední dobou mu hrozně vyrostly, a vyprávím mu pohádky. Talien s Deštěm mi pořád říkají, že bych měla Šípka ostříhat, ale mě se nechce, protože pak bych ho už nemohla česat a jemu by to chybělo. Šípek by se beztak raději jen tak lísal, ale mazlení nebo objímání to já nemám ráda, nevím proč, ale jsem spíš odtažitý člověk, potřebuji kolem sebe prostor, i když bych Šípkovi chtěla udělat radost. Jediný kormě mě, kdo ho občas obejme, je Chris, kluci ho mají rádi, ale nedávají to znát, Elesméin obor je spíš léčba slovem a její přirozená vznešenost jí v tohle trochu svazuje ruce a Mandrike se Šípka štítí, protože se často někde umaže nebo si roztrhá košili o větve nebo šípkový keř, jak už se mu to povedlo dvakrát. Takže to zbývá na mě.

Šípek je také tvůrcem jména Ptačí hnízdo. Když poprvé přišel k nám do domku ve skále a uviděl naše postele plné slámy ukryté v dutinách skály kolem ohniště nad sebou i vedle sebe, zazubil se a vykřikl: „To je jako hnízda, malá ptačí hnízdečka a celé dohromady je to tu jako jedno velké, velikánské ptačí hnízdo!“

Bylo to celkem výstižné, ani ne tak kvůli našim zvláštním postelím, ale hlavně proto, že jsme tu ukrytí vysoko v horách, kam nikdo nechodí a kolem naší jeskyně rostou všude stromy. Uvnitř v jeskynním domku je pak po zemi rozházená sláma, protože dobře izoluje a nejde na nás proto z podlahy chlad. Jen v koutě kolem postelí je podlaha dřevěná a to až dozadu k ohništi, kde kvůli jiskrám z ohně přechází v kamennou dlažbu, takže se tady u nás v zimě drží teplo. Chlapci mají postele napravo od ohniště a my dívky nalevo. Výraz postele je vlastně trochu zavádějící, protože jde spíš o malé, malilinkaté pokojíčky. Jeskyně měla v tomto místě stěny samou díru a prohlubeň, takže když je Chris s Deštěm pečlivě obmazali hlínou, ze které se dělá omítka, a spodní části pobili dřevem, každý teď máme teplé místo ke spaní, kde je místo i na naše věci. Výdutě totiž byly větší, než by bylo potřeba jen na lehnutí.

Chris také okoukal tkalcovské stavy, jaké mívají ženy v horách. Od nějakého ovdovělého stařečka pak jeden rozbitý stav dokonce za trochu obilí a dřeva koupil, rozebral ho do poslední součástky, převezl ho k nám do jeskyně a opravil. Nemám nejmenší tušení, jak tohle všechno dokázal, ale díky němu teď můžeme zase konečně chodit oblečení jako lidé. Po několika dnech bloumání jsme totiž s Mandrike přišly na to, jak na té prapodivné dřevěné věci utkat plátno a i když je to pěkně titěrná práce, loni v zimě jsme se pustily dokonce i do záclonek k postelím. Takže naše malé pokojíčky teď skýtají tolik pohodlí a soukromí, kolik ho je jen třeba. Jenom někteří chlapci dali před našimi záclonkami raději přednost rákosovým zástěnám. Když v noci slyší divné zvuky, stačí jim pak jen pootevřít oči a skrz úzké štěrbinky mezi jednotlivými stébly hned vidí, jestli je v hnízdě všechno, jak má být. Skrz záclonky je sice taky trochu vidět, ale jen za světla.

Jediný, kdo má i rákosovou zástěnu i záclonku dohromady je Tichá, má totiž ráda své soukromí. Nevíme, jak se jmenuje (myšleno tak, že neřekla ani, jak se chce jmenovat), protože od chvíle, co ji Chris přivedl, nepromluvila ani slovo. Chrise to moc trápí, protože se znala s jeho sestrou, kterou se on celou tu dobu, co jsme tady, snaží najít. A Tichá mu o ní nic neřekla. Všichni se bojíme, že Chrisovu sestru už převezli na Northreib, ale přesto doufáme, že se Tichá jednou rozmluví a vyvrátí snad naše obavy.

Tichá má dlouhé, nádherné havraní vlasy a černé oči plné neskutečného smutku. I přesto, že nemluví, se jí Chris rozhodl přidělit tajemníka, jsem to já. Někdy, když mám pocit, že je ještě smutnější než obvykle, sednu si naproti ní a dlouho, dlouho na sebe jen tak koukáme. Je to něco jako její forma rozhovoru. Pak se vždycky jen tak zvedne a zmizí. Nikdy se neusměje ani na nikoho nepokývá, když jí přeje dobré ráno. Nemá ráda, když Chris sleduje její počínání nebo se ji snaží rozveselit. Někdy mám pocit, že se nás všech trochu straní a mám o ni strach, protože se čím dál více uzavírá do sebe, ale na druhou stranu cítím, že není nic, co bych proti tomu mohla udělat.

Tak to jsme všichni ze společenství, všichni, co bydlíme tady v Ptačím hnízdě. Nevím, jak dlouho tu ještě vydržíme, protože začíná přituhovat, ale snažíme se ze všech sil. Posledních pár měsíců bylo obzvlášť těžkých. Máme za sebou dvě velká krupobití (obilí to odneslo dost špatně), jednu povodeň a jednu nečekanou návštěvu retchrabských vojáků dole u řeky. V těchto časech není nic jisté, jedno ale jistě vím, nezáleží na tom, jak dlouhý náš život bude, ale na tom, jak dobře ho prožijeme. A tady ve společenství se dá žít opravdu dobře zvlášť, když máte všechny ty anděly tak rádi, jako já.

Markéta