Alžběta Johanka Petrová – žena za oponou.

Málokdo ji zná, ale všichni vidí co dělá. Jak je to možné? Alžběta totiž byla režisérkou programu na Celostátním setkání animátorů v Třešti, kde uchvátily vtipné a zároveň hluboké scénky o svatých ( k vidění na YouTube). Režírovala také program v Krakově, který jsme mnohé z nás sledovaly, když ne osobně, tak určitě prostřednictví TV Noe. Také letos byla součástí režijního týmu v Olomouci, kde zazářila jako objev sezóny v divadelní roli anorektičky Gábiny. Rozhodli jsme se proto napravit nespravedlnost její režisérské neviditelnosti a šli si s ní popovídat.

Alžběto, jsi věřící odmalička?

Ano, pocházím z tradiční katolické rodiny, což mi přineslo spoustu výhod i problémů. Plusy cítím v tom, že jsem vyrostla v lásce, která mi dala naději a pocit, že někam patřím. Mínusy přišly během dospívání, kdy člověk zjistí, že některé věci jsou třeba trochu jinak, než si myslel. A člověk se s tím musí vyrovnat.

Každý, i když vyrůstá ve víře odmala si ji musí jednou sám pro sebe objevit a přijmout za vlastní. Kdy se to stalo tobě?

Celkem dlouho mi to trvalo. Ještě na vysoké škole jsem měla doby temna. Pochybovala jsem i o existenci Boha. Hodně mi v nalezení jistoty pomohl můj současný manžel a moje umělecká tvorba i režie v Třešti a v Krakově. Vlastně jsem v těch programech pro setkání něm i sama pro sebe hledala odpovědi.

A kupodivu se mi nedávno stalo, že všechny ty prožitky s Bohem a jistoty se mi znovu ztratily.

Jako by je někdo zametl. Pak se člověk ocitne třeba na velkém setkání, kde jsou všichni strašně nadšení a to je pocit, který bych nikomu nepřála. Je potřeba se nezastavit a jít, všechno se zase pomalu dostane na své místo.

Odkud jste se vlastně ve světě divadla vzala?

Já jsem z Čechtic u Vlašimi. Do Prahy jsem se přestěhovala v patnácti abych mohla studovat pedagogické lyceum, kde byla dramatická výchova, ze které jsem maturovala. Chtěla jsem pak pokračovat na DAMU. Já jsem mířila už od začátku k divadlu. Byla jsem přesvědčená, že díky divadlu mohu poznat a pojmenovat i samu sebe.

Jaké to je pro děvče ze vsi začít žít od patnácti v Praze?

Praktické věci, jako nákupy, hospodaření s penězi, mi nedělaly problém, protože jsem dost samostatná, ale jinak je to šok. Přestěhujete se na „intr“ a najednou vám praskne bublina, ve které člověk vyrůstal, to ideální prostředí, kde žijete v lásce a kde vás všichni znají. Přijdete do Prahy a když jste citliví, tak vás zahltí všechny ty možnosti a vy se jimi chcete nechat omráčit a najednou nevíte kdo jste. Přesto, když jsem skončila lyceum a nedostala se na DAMU, zjistila jsem, že v budoucnu chci v Praze zůstat, že do ní vlastně patřím. Je pro mě inspirující.

Ale mezi tím jste ještě měla zastávku v Opavě.

V Opavě jsem studovala dramaturgii a audiovizuální tvorbu. Dramaturgie je takový nedoceněný obor, ale já ho mám moc ráda. Každé divadlo má svého dramaturga, který určuje tvář divadla, vybírá hry podle nějakého klíče, aby dohromady dávaly smysl. A dramaturga potřebují i jednotlivý režiséři, když studují hru. Pomáhá jim neztratit z dohledu cíl, smysl představení, který si ze začátku vytyčili, protože pro režiséra není snadné aby se během zkoušek v představení neztratil v jednotlivostech, a role dramaturga je hlídat aby představení drželo pohromadě.

Jaké to bylo, být mezi umělci za tu věřící?

Opava je malé město, takže jsem tam byla pro všechny trochu exotická. Byla jsem z Prahy a ještě věřící a kupodivu se mi zdálo, že jsem lidi kolem spíš inspirovala, než že by mě nepřijímali. Byla to naopak výhoda. Mě připadalo, že můžu evangelizovat, ať už básněmi, které píšu, nebo texty divadelních her.

Vy jste režírovala hodně oceňované divadelní vstupy na setkání v Třešti a celý program v Krakově.

A přitom si mě lidi všimli až na CSM v Olomouci, kdy jsem hrála v jednom vstupu postavu anorektičky Gábiny. V Tom je totiž nespravedlivé to povolání režiséra, že ho nikdo nezná. A dramaturga už vůbec ne. Ale nestěžuji si. Režírování tak velké věci, jako byl program v Krakově je jedinečná profesní zkušenost, kterou si hodně lidí nemůže zkusit.

Proč si myslíte, že zaujala právě role nejisté dívky?

Asi, že holky často řeší, kdo jsou a jak vypadají. Je to vlastně i moje téma. Ženskost. Jak být ženou a co to vlastně znamená. Sama jsem byla nejistá a hodně v tom bloudila. Až když přišel můj muž a prostřednictvím svého chování ke mně mi začal ukazovat,že i já mohu být krásná a ocenil moje talenty, ukotvilo se moje sebevědomí, jako ženy trochu víc.

Kešu

Co pro vás znamenal a jaký byl jeho přínos?

Kešu byla fiktivní postava stvořena přímo pro SDM v Krakově, měla být součástí našeho režijního záměru, provádět celým týdnem. Absolutně mě nenapadlo, že by ho mohli vzít mladí až tak vážně, že uvěřili v jeho skutečné působení na youtube scéně. Dalo by se to považovat za režijní úspěch, protože během chvíle měl velkou sledovanost. Byl to experiment, který nečekaně vyšel.

Co v současné době děláte?

Nyní jsem součástí týmu režiséra Jana Nebeského a herců Lucie Trmíkové a Davida Prachaře – ten spolek si říká Jedl o.s. – zatím působíme ve Vršovickém divadle. Snažíme se dělat pravdivé a místy až meditativní divadlo. Neznamená to však, že tam chybí humor nebo ironie, právě naopak. Aktuálně také dokončuji svoji první rozhlasovou hru Indiánka, kterou jsme natáčeli na Proglase a je součástí mého absolventského magisterského projektu.

Máte nějakou báseň, která by se mohla líbit děvčatům?

Sladká

Sněhoví motýli vstávají k zemi,

zima je mi když píšu Ti

na volebních obálkách

přísady ke štěstí.

Vydechuji pod peřím tiše

v domnění, že odletí

a Tobě bude zas zima

v prázdné míse od těsta.

Hepší...toho prášku, co tu zbylo.

Za rozhovor děkuje Helena (časopis IN!dívčí svět - prosinec 2017)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.