Předplatné časopisu
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz, info.in.cz
Diskuse - Do redakce
Vložit nový příspěvek nebo dotaz - do redakce
z redakce: odpověď pro Marii (24.10.2013 07:15) Do redakce už dorazila odpověď od odborníka pro Marii: Milá Marie, moc děkuju za Tvou důvěru a odvahu obrátit se náš časopis se svým trápením. I když Ti to tak v tuto chvíli možná nepříjde a jak píšeš, prožíváš pocity zmatku a nejistoty a nejradši bys tady nebyla, věř, že nikdo tady na světe není jen tak náhodou - věřím, že vše má svůj smysl a každý z nás má možnost udělat tento svět lepším místem a tento dar máš i ty. Vím, že je někdy těžké vidět ty pěkné a hezké věci, které kolem Tebe určitě jsou, i tehdy, když člověku není vnitřně dobře, vím, že je to těžké, ale zkus se o to aspoň pokusit - a usmát se a poděkovat za to vždy, když něco takového objevíš - pohlazení sluníčka po tváři, rozkvetlé květiny, štěbetající vrabce, rozesmáté děti,... Bylo by moc fajn, kdyby ses se vším, co Tě trápí, dokázala svěřit nějakému blízkému člověku, kterému důvěřuješ. Pokud se na to zatím necítíš, můžeš využít možnost anonymně a zdarma zatelefonovat na Linku bezpečí (telefon 116 111), kde v atmosféře důvěry a bezpečí můžete, společně s pracovníkem na druhé straně, přijít na několik způsobů, jak ven z této nelehké situace. Věřím, že je kolem Tebe spousta lidí, kterým na Tobě záleží a mají Tě rádi. Nepíšeš, kolik Ti je let, ale je možné, že právě procházíš obdobím puberty, kdy se z dítěte pomalu stává dospělý člověk. Pro každého je toto období jinak náročné, ale důležité je, že se nemění jen tělo, ale vyvíjí se a mění i Tvé názory a vlivem těch velikých změn může být člověk někdy velmi zmatený, nešťastný, nemusí si rozumět a může prožívat velké období smutku. Je možné, že i Ty si něčím takovým procházíš, proto by bylo fajn, kdybys vyhledala nějakou odbornou pomoc ve svém okolí - nějakého psychologa nebo psychoterapeuta nebo třeba jen učitelku, které důvěřuješ a svěřila se jim s tím, co Tě trápí. Takovýto člověk by Ti tak mohl pomoci pochopit více, co se v Tobě děje a že některé pocity, které máš, můžou být v tomto období přirozené. Z toho, co jsi napsala, mám pocit, že si nedůvěřuješ a podceňuješ se - zkus to změnit a pochválit se i za sebemenší úspěch, dodávej si odvahy a uznání, každý večer si před spaním zopakuj v čem všem jsi důležitá a užitečná, co Ti jde a čím můžeš pomoci ostatním. Jsi krásná bytost, která si zaslouží být šťastná a milována. Ve svém vzkazu jsi zmínila i potíže s kamarádkou. Pokud Tě ta situace stále trápí, zkus si se svou kamarádkou promluvit, říci ji, že Tě mrzí, co se mezi Vámi stalo a vzájemně si zkuste vyříkat Vaše pocity, možná zjistíte, že to celé bylo jen zbytečné nedorozumění. Marie, držím Ti moc palce v tomto nelehkém období, opatruj se a neztrácej naději. Katka | |
Moucha (23.10.2013 16:46) ahoj:) v naší třídě jsou všichni nevěřící. Já ale ano, když se dozvědeli že věřím v Boha a jsem křestanka začali si ze mě dělat legraci. Vždy když jsem je potkala na ulici začnou křičet a říkají: ty si křestan! že se nestydíš věřit v něco co není! Nebo začnou říkat: ty si ale divná! někdy řeknou:pomodli se za mě, ale víš co? když se mi nezačne dařit tak je to důkaz že jsi lhář a nic neexistuje! Už mi to docela vadí, ale nevím co jím mám nato říct. pomožte mi co mám v takové chvíli dělat? díky (předem) za odpověd :) | |
© P. Jan Balík (24.10.2013 12:10) Milá Moucho, když jsem chodil do školy já, bylo to podobné, jako píšeš ty. Dokonce i učitelé se v době komunismu věřícím dětem vysmívali. Lehké to nebylo a není. Co tedy dělat? Myslím si, že nejprve je třeba se podívat na to, co říká Ježíš: "Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat – jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají" (Jan 15,20). První křesťané žili také ve společnosti, kde byli nepatrnou menšinou a po celá tři století dokonce byli pronásledovái tak, že jich mnoho bylo zabíjeno pro Krista. Naříkali? Ne. S odvahou hlásali evangelium, vnímali posměch i smrt jako zvláštní Kristovo vyznamenání. Ale nemusíme chodit daleko. Před 60 lety v 50. letech minulého století mnoho kněží i laiků bylo v ČR odsuzování k vězení, protože věřili v Krista a nechtěli se ho vzdát. To je tedy první. Smějí se ti? Neseš na sobě pár třísek Kristova kříže, jsi s Ježíšem spojena. A pak? Žádné chmury, strach a skleslost! Víra je veliký dar, jsi bohatá vírou a je třeba hlásat evangelium. Hledej vhodné příležitosti, nenech se zastrašit a mluv o Pánu, vždyť kdokoliv objeví Krista, ten bude jen a jen vděčný za takový dar. Nabízíš jim to nejcennější, co můžeme někomu zprostředkovat - lásku Boží, přáteství s Láskou. Zde platí i ta druhá část věty, uvidíš, jistě se ti někdy stane, že se najde spolužák či spolužačka nebo někdo jiný, kdo díky tomu, žes mu něco řekla o Pánu, uvěří. Jistě, je třeba se za druhé modlit a také studovat, abys uměla diskutovat, ale hlavně je třeba mít odvahu a nebát se posměchu. Nakonec sám Duch Svatý nám dává správná slova: "A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit" (Mt 10,19). Snad ještě jednu poznámku. Je moc dobré, když věřící žijí ve společenství s druhými věřícími, protože se pak posilujeme k odvaze hlásat evangelium. Máš nějaké společenství mladých? Pokud ne, hledej ho. Žehná Ti P. Jenda | |
Terrí (23.10.2013 13:43) Ahojky, měla bych takovou otázku - co je to a jak vzniká soucit? Dokázali byste mi na to odpověď tak, abych to pochopila? :-) Našla jsem na netu nějaké články, akorát nevím, jestli to chápu správně... Mohla bych tedy po napsání vaší odpovědi ještě reagovat a příp. se dotazovat? :-D Děkuju a mějte se krásně! :-) | |
© redakce (24.10.2013 08:42) Ahoj Terrí, soucit je určitým druhem lítosti, kdy se dokážeme vcítit do situace druhého a trápíme se jí. Můžeme mít soucit s kamarádkou, která dostala špatnou známku ve škole, s tetou, která leží v nemocnici a nemůže být se svými dětmi a manželem doma; s lidmi, kteří žijí na ulici; s těmi, které postihly přírodní katastrofy atd. O soucitu se píše také v Bibli, v podobenství o milosrdném Samaritánovi (viz Lk 10; 29-37). Soucit je většinou prvním krokem k tomu, že se rozhodneme někomu pomoci - nabídneme kamarádce doučování, navštívíme tetu v nemocnici nebo jí pohlídáme děti, přispějeme na Charitu nebo se zapojíme do pomoci lidem ve světě apod. Bohužel často zůstáváme jenom u soucitu a skutky nikde. Říkáme o někom, jak to má těžké a jak je nám ho/jí líto, ale už nejsme schopní třeba mu/jí napsat povzbudivou smsku, jít si s ním/ s ní popovídat, nabídnout pomoc. Nebo máme soucit s miliony trpících na celém světě, ale žádný soucit s tím, kdo nám ublížil nebo nás naštval. Nesnažíme se vžít do jeho(její) situace a zamyslet se nad tím, proč tak jednal(a). Nesnažíme se udělat další krok - krok odpuštění. Soucit je tedy dobrý, protože vede člověka k tomu, aby nebyl zaměřený jenom sám na sebe, ale kdybychom zůstali jenom u soucitu, bylo by to málo. Snad ti moje odpověď aspoň trochu pomohla. Případné otázky posílej na mail cizova@in.cz, abychom to tady nespamovaly ;-) Přeju Ti otevřené srdce pro druhé a dobré prožití dnešního dne! ;-) P. | |
čučoriedka :) (22.10.2013 21:03) Ahojte, prečo zbožní ľudia (že taký sú, to o nich tvrdia okolie) nie sú schopní prijať ľudia, ktorí sa od ostatných líši (napr. zdravotným stavom)? Keď v Bibli je napísané, že Ježiš nikoho nijako nerozdeľoval, bol s malomocnými atď, tak prečo nie sú ako on, alebo sa o to nejakým spôsobom nesnažia? Tuším, že je to asi niečo iné, ale princíp je snáď rovnaký ... chcú byť / sú ako on, tak prečo nie sú schopní prijať niekoho, kto má nejaký ten malý hendikep, ktorý svojím spôsobom toho dotyčného nijako neobmedzuje.? Alebo snáď majú všetci "dokonalí" ľudia hľadať dokonalé náprotivky, ktorí nemajú ani "skrivený vlások"? Viete, ako to mám na mysli? :) | |
© P. Jan Balík (23.10.2013 16:03) Milá čučoriedko, záleží na tom, co to znamená "zbožný člověk". Pán Ježíš vidí člověka zbožného jako toho, kdo je spojen s ním ve dvou rovinách - je to člověk, který se modlí (má čas na něj samotného) a zároveň dokáže najít Boha v bližním, v druhém člověku, vyznačuje se láskou k druhým lidem. Problém je, že se nám lidem často stává, že jsme náchylní k extrémům: modlit se a nevidět Boha v bližním, vnímat Boha všude, ale nemít na něj osobně čas. Zbožnost, která se nevyznačuje láskou k druhým, je tedy falešná nebo přinejmenším velice nedokonalá. Kvalita modlitby se pozná podle lásky k druhým a ne podle proklečených hodin či podle citových prožitků. | |
© redakce (23.10.2013 09:48) Ahoj ájo, jediné, co ti můžeme poradit, je, abys navštívila svoji paní doktorku a řekla jí o svém problému. Je možné, že máš třeba problémy se štítnou žlázou (což je u mladých lidí poměrně běžné). Zvýšené pocení a s ním spojený zápach může mít více příčin a my z redakce nejsme schopní to na dálku posoudit. Preventivní prohlídkou nic nepokazíš. Není se čeho bát. Měj pěkný den. P. | |
© P. Jan Balík (22.10.2013 18:56) Milá tazatelko, každý vztah se vyvíjí a prochází chvílemi zdaru ale i obtížemi, krizí. Důvodem je mimo jiné i to, že jsme každý jiný, každý trochu či spíše více sobec, a tudíž vztahy nežijeme nezištně, ale sobecky. Jakmile začne nějaký vztah být intenzivnější - což může být klidně jen to, že najdeš kamarádku - pak zjistíš, že sobectví a jinakost mnohdy začne stavět mezi lidi bariéry. Jeden současný autor a zakladatel hnutí Archa Jean Vanier říká, že ve chvíli, kdy začínáme žít v intenzivním vztahu, objevíme v sobě obludu - sobce. A tedy, aby se vztah stal opravdu hlubokým a přečkal vše, musíme se měnit, to bolí srdce, to je náročné. Je normální, že mladí lidé spolu chodí a rozejdou se. I když to bolí, učíš se tím vztahům. Postupně chápeš, že vztah bolí a že vyžaduje stále více se soustředit na lásku - žít pro dobro druhého. Rozejít se má ovšem někdy smysl i proto, že ten druhý, který se ti líbí, se nakonec při bližším seznámení ukáže tak jiný, s tak odlišnými postoji, že by život s ním byl jen utrpením a proto je lepší se zavčas rozejít. | |
eL (20.10.2013 22:58) Ahoj, prepáčte, že Vás s tým otravujem, ale potrebujem radu (názor inej osoby) a neviem komu by som sa mohla zveriť. Stretla som sa s jedným chlapcom (chodí na rovnakú vš ako ja), trochu sme sa rozprávali a pridal si ma facebooku. Teraz mi píše, či mám priateľa. Mám mu povedať, že priateľa nemám? (čo je aj pravda). Nechcem byť paranoidná, ale v podstate ho vôbec nepoznám a mám pocit, že on už o mne vie dosť :/ ale tak nechcem byť zas tak "neslušná" a neodpovedať mu/ prípadne ho "vyhodiť" spomedzi priateľov. Ale tak hovorím si načo to potrebuje vedieť? Je to prvé čo sa ma spýtal a dosť ma to vystrašilo... Nechcem s ním chodiť, ale zároveň ani ho"ťahať za nos" . Ale nie som ani typ, čo povie veci "na rovinu". Ja by som s ním bola celkom rada kamarátka, ale neviem, čo si mám o ňom/tom myslieť... Ja len som sa asi potrebovala "vyrozprávať " :D Tak ešte to zhrniem: Nie som si istá, či je práve najvhodnejšie hovoriť niekomu (koho tak málo poznám), či som zadaná alebo nie a jeho za priateľa nechcem (aspoň zatiaľ určite nie). Prosím Vás nezverejňujte tento príspevok, ale iba mi odpovedzte na lieglall@gmail.com Veľmi Vám (už vopred) ďakujem :) | |
© redakce (22.10.2013 08:12) Ahoj eL, na tvém místě bych tomu klukovi napsala něco ve smyslu: "přítele nemám a momentálně ani žádného nehledám". Napíšeš pravdu tak, jak to cítíš. To je cennější než jakékoli polopravdy nebo vyhýbavé odpovědi. Pokud mu šlo jenom o to "sbalit tě" kvůli tomu, aby někoho měl nebo aby tě využil, už se ti neozve. Svět se potom nezboří a ty si ušetříš případné trápení. Jestli o tebe bude opravdu stát, přistoupí na to, že budete nejdřív kamarádi. Můžete se tak poznat a na vážný vztah nemusí dojít. Pokud by tě ale nějak obtěžoval a bylo ti to nepříjemné (tím myslím i dotěrné psaní a vtíravé otázky), klidně si ho s čistým svědomím z Facebooku smaž. Nikdo nemá právo zasahovat do tvého soukromí, pokud to ty sama nechceš. Držíme palce a přejeme hodně odvahy, ať dokážeš jít s pravdou ven, i když to nebude jednoduché. P. | |
© redakce (21.10.2013 14:06) Ahoj M., nevím, kolik je ti let, ale věř, že pokud je ti mezi dvanácti a osmnácti, jsou depresivní nálady ve tvém věku normální. Je normální, že tě najednou přepadají pocity vlastní bezvýznamnosti a neschopnosti. Když se člověk začíná měnit v dospělého, nevyvíjí se nejenom tělo, ale také psychika. A to je provázeno právě těmito stavy. Není na tom nic špatného, negativního, když najednou nevíš, proč se ti chce brečet, proč jsi naštvaná. S postupujícím věkem tyto nálady odezní a ustálí se. Snaž se jim nepoddávat a pokus se s nimi bojovat. Až tě příště chytí "depka", nezůstávej sama. Přinuť se být mezi lidmi. Pověz někomu o tom, jak se cítíš (pokud není v okolí zrovna žádný člověk, Bůh je online pořád ;-)). Vyhledávej lidi a situace, které vzbuzují radost. Zpívej. Ke změně své nálady používej povzbudivou a pozitivní hudbu. Maluj, fotografuj, sportuj, pusť se do nějaké tvořivé aktivity. Zkus se něčím zabavit, i když se ti nechce. Ideální je také jít někomu pomoct (vždycky je dost možností), díky tomu na chvíli zapomeneš na sebe a na své nálady. Netrap se příliš minulostí a žij přítomným okamžikem. Napni své síly (i na učení) hned teď. Snaž se nevidět hned vše černě, dej sobě i svým schopnostem šanci. Myslíme na tebe, klidně se zase ozvi. P. | |
Marie (20.10.2013 18:41) Dobrý den milá redakce. Pomožte mi nevím co mám dělat!. Často přemýšlím jaké by to bylo, kdybych tady nebyla. Co by se stalo, kdybych prostě šla a skočila (ukončila bych svůj život). Poslední dobou mám podobné sny a často o nich přemýšlím. Můj život se hroutí. Když někdo udělá chybu a učitel na něho začne křičet, nebo mu dá poznámku, mám pocit, že je všechno jen a jen moje chyba. nebo když mi někdo řekne něco co se mě dotkne, v tu chvíli se mi začnou podlamovat kolena a chce se mi brečet. Až příjdu domů zase uvažuji jaké by to bylo beze mě. Mám, no vlastně měla jsem kamarádku se kterou jsme byly nejlepší kamarádky, něco se mezi námi stalo a já mám pocit, že je to jen moje vina. Nevím jak to mám vysvětlit, ale mám pocit, že jsem tu jen tak náhodou. ŽE se spletli a měl se místo mě narodit někdo jiný a lepší, někdo kdo tu chce být a život si užít. Já už ale nevím co mám dělat! nechci tu už dál obtěžovat a ubližovat druhé mým životem. jsem v pořádku? co v těch chvílích dělat? pomožte mi, prosím! Marie | |
M. (19.10.2013 21:08) ahoj, v reakci na příspěvek Papriky mám taky zkušenost ze života :) v zásadě by se snad dalo souhlasit, že by člověk neměl být otrokem těla. jenže: jak jako, jak bych se koukala na svého muže protože masturbuje, a kdysi se jen tak vyspal s jinou holkou? jak bych se na něj mohla dívat, když nedostal "křesťanskou" výchovu? když mu nikdy nikdo neřekl že to jde i jinak...trochu se mě to osobně dotýká, můj muž je takový..teda se mnou teď ne, ale bylo by hrozně nefér soudit ho jen proto že dřív nevěděl co ví teď. to jen tak na okraj, že na nápravu není nikdy pozdě a nic není tak černobílé. třeba se budu někomu zase zdál přehnaně liberální, tak se předem omlouvám a hlavně: používejme rozum ;) | |
© redakce (21.10.2013 11:16) Ahoj Marťo, plakáty se dají vytvořit buď v programu Microsoft Word tak, že k textu vložíš jeden nebo více obrázků. Pokud ale chceš nějaký lepší plakát, existují různé grafické editory (nejznámější je asi Photoshop, ale ten je také hodně drahý). Na internetu je volně dostupný grafický editor pixlr.com, kde se dají k obrázkům vkládat i nápisy a potom výsledný plakát uložíš jako fotku. Dále je ke stažení program Photofiltre a podobé editory, ale je pravda, že člověk se s nimi musí chvilku učit zacházet, než přijde na to, jak ten správný plakát vytvořit. Profíci používají sazečský program Adobe Indesign, ale pro tvé potřeby bude stačit některý ze dvou zmíněných editorů. Důležité je zvolit čitelné a výrazné písmo a napsat jenom nejdůležitější věci, aby se v množství textu neztratily podstatné informace. Věříme, že ti některý z našich tipů pomůže a plakát se podaří! Měj se moc hezky. P. | |
Paprika (18.10.2013 11:40) Ahojky redakce, tak mám postřeh ze života. Víte, dlouhou dobu mě štvalo, že církev považuje masturbaci za hřích. Aby všichni mohli, a já ne? Taky sem nechápala, proč proti tomu někteří tak brojí. A nyní už to chápu. Po vl. zkušenosti vím, že si na tom člověk vytvoří závislost, která se s touhou po čokoládě opravdu nedá srovnat. V časopise "Milujte se " psali, že budu "otrokem svého těla". Proč proboha?! Tuto kýčovitou frázi jsem prostě nebrala. Nyní vím, kolik pravdivého na tom bylo! To, že jste "otrokem těla" není kýčovitá fráze, ale bohužel smutný fakt. Rada? Vůbec si s tím nezačínat. Nyní s tím mám problém, ale doufám, že se toho zbavím. Jakmile tělo pozná kouzlo sexuální rozkoše, už ho bude chtít pořád. Další problém byl ten, že mě vadilo, že nemůžu spát s klukama, se kterýma zrovna chodím. Proč občas neprožít nevázané sexuální dobrodružství? Proč zase já "ta křesťanka" nesmí? Proč nic nesmím? Ale pak mi došla jedna věc. Já sama bych si chtěla nezávazně užívat, ale od svého budoucího muže očekávám, že to bude inteligentní, věrný a zdrženlivý? No chudák kluk. Já bych chtěla čisté jablko(kluk), a za to on dostane shnilou hrušku (mě)? A proto si myslím, že je důležité žít v čistotě, ne proto, že by to byl hřích, ale z lásky ke svému zatím neznámému bodoucímu muži. Dát sebe jako dar. Moji čistotu. Někdy fňukám, že nic nesmím, ale jak bych se tvářila, kdyby mě můj kluk řekl, že masturbuje, sleduje porno a kdysi dávno se "jen tak" vyspal s nějakou holkou? Nyní mám zcela jiný pohled na věc. Je to těžké, ale nepřestávám bojovat:)) Vaše věrná čtenářka. | |
© redakce (18.10.2013 12:00) Ahoj Papriko, děkujeme za upřímné svědectví, věříme, že holkám, které mají podobné otázky a problémy, pomůže si věci srovnat v hlavě. Zároveň bychom jej rádi někdy použili do časopisu, samozřejmě s tvým svolením. Pokud bys se zveřejněním v časopise nesouhlasila, napiš nám prosím do redakce. Pokojný den! P. | |
B. B. (16.10.2013 22:53) Ahoj redakce, potřebuji radu. Minulý školní rok jsem prožívala jedno z nejhorších období svého života - v osobním životě, ale i ve škole, malinko nad vodou mě držel jeden náš učitel, který se mi snažil pomoci a pochopit moje problémy. Přes léto na dovče a táboře se to všechno zlepšilo, ale teď už zase je škola a já cítím, že do všeho zase znova padám. Pan učitel se snaží i teď, ale předpokládám, že když neví, co se opravdu stalo, pomoct mi nedokáže. Jak s ním mám ale mluvit o útěku z domu, myšlenkách na sebevraždu a dalších hrozných pocitech? Co mu mám říct? A hlavně jak mu o tom říct? Díky, čekám na odpověď. B | |
© P. Jan Balík (17.10.2013 14:44) Milá B. B., máš-li důvěru k svému učiteli, pověz mu, že potřebuješ jeho pomoc. Pokud je to těžké, napiš mu to a dej mu to napsané a popros ho, ať si to přečte. Asi bude nejlepší, když ho požádáš, zda by ti doporučil nějakého psychologa nebo školního výchovného poradce, který je schopný a který tě bude doprovázet a pomůže ti. Neboj se otevřenosti a neboj se psychologa. S bolavým zubem jdeme z zubaři, s obtížemi v životě chodíme k psychologovi. Žehná a myslí v modlitbě P. Jenda | |
Viktorie (16.10.2013 21:15) Ahoj, jsem v maturitním ročníku studuji obchodní akademii A mám problém, že se bojím, že neudělám maturitu.Odborné předměty zvládám. Mám jen problém s němčinou a matikou. Musím se hodně učit a ne vždy se mi to pak povede jak jsem si představovala. Nikdy jsem nepropadla, ale mám teď strach, že tu maturitu opravdu nezvládnu. Vím, že toho bude ještě víc a jak už jsem psala dost se musím učit. Nechci se chlubit, ale myslím si, že si umím jít tvrdě za svým cílem jsem cílevědomá:-) Taky bych řekla, že si málo věřím. A také si připadám strašně oproti ostatním hloupá. A taky se pořád stresuji což udělá hodně. Jenže já si opravdu nevěřím nejen ve škole, ale i tak celkově v životě jsem dost pesimista. Prosím poraďte mi co mám dělat, abych nebyla tak vystresovaná a abych vše do škole stíhala a také, abych si věřila. Ne že bych úkoly udělat do školy nechtěla, ale prostě to někdy nezvládnu a pak se bojím jak to dopadne. Někdy i kvuli tomu brečím, protože je toho na mě hodně. Taky si nemám moc ským popovídat, protože mám pocit, že mě nikdo nerozumí.Tak si někdy připadám sama. Bohužel také mám nějaké problémy doma. Zkoušela jsem si o tom popovídat s kamarádama, ale nedokázali mně pochopit. je mi 22 let( studovala jsem ještě jeden obor, ale to nebylo s maturitou tak proto jsem ještě pořád na střední škole.) Děkuji za radu | |
© redakce (17.10.2013 10:13) Milá Viktorie, jsme rádi, že ses nám ozvala a nezůstáváš se svým problémem sama. Pokusím se ti aspoň částečně poradit. To, co prožíváš, jsou obavy a úzkost; tj. emoce, které rády člověku "přerůstají přes hlavu" a chtějí ho pohltit. Jde o to se jim účinně bránit. Jak píšeš, problémem není jenom maturita, ale příčinou úzkosti mohou být i tvé špatné vztahy v rodině a s vrstevníky. Možná se bojíš, že když maturitu neuděláš, zhorší se ještě více i tyto vztahy. Jak z tohoto bludného kruhu ven? Začneme učením. Co můžeš dělat, abys ve škole stíhala? (shrnu to jenom velmi stručně, protože podrobný článek na toto téma vyjde v listopadovém čísle IN!u). Takže několik tipů pro tebe: 1) Dopřej si dostatek spánku (alespoň 8 hodin denně). 2) Dostatečně odpočívej. 3) Měj dostatek tělesného pohybu. Ideálně 3x týdně. 4) Žij v přítomnosti. Pravděpodobně 98 % věcí, které nás děsí nebo si z nich děláme starosti, nikdy nenastane. Uč se žít přítomným okamžikem. Je to umění, ale jde to ;-). S tím souvisí další bod: 5) Neodkládej věci. To tvoji úzkost jenom zvyšuje. Prostě se pusť do práce hned teď. Rozděl si učení do menších celků, nechtěj se naučit všechno najednou. I když jsi célevědomá, pamatuj, že přílišná snaha zvládnout hned všechno nikam nevede. 6) Zopakuj si krátce to, co ses učila předchozí den - tak uložíš poznatky do dlouhodobé paměti. 7) Maturita není jediným smyslem života. Pokud budeš pokračovat ve studiu na vysoké škole, poznáš, že každá větší zkouška je vlastně taková další maturita. Maturitní zkouška nás má hlavně naučit pracovat samostatně a nehroutit se předem kvůli obavám z neúspěchu. Má tím připravit člověka na život, kde také přijdou situace, v nichž bude muset obstát a na rozdíl od maturity u nich nebudou opravné pokusy). Bohužel je maturita často chápána špatně, jako něco, čím se studenti straší. Není divu, že potom panují takové (často úplně zbytečné) obavy. Pořád si opakuj, že maturita není strašák, ale výzva. A rozhodni se už dnes pracovat na tom, abys zkoušku složila úspěšně. Máš ještě hodně času, není proč se zbytečně stresovat (stres navíc brání tomu, aby nám vědomosti "lezly" do hlavy). Takže hlavně klid. Ptáš se, jak ho dosáhnout, když se cítíš sama, neklidná a nikdo ti nerozumí? Mám jednu radu. Když se přestaneš zabývat vlastními problémy a začneš pomáhat druhým nebo se více zajímat o druhé, tvoje úzkost a osamělost se zmenší. Vyzkoušej a uvidíš. A pokud jsi věřící, doporučuji jako modlitbu rozjímání nad krátkými úryvky z Bible - např. 1. list Petrův, 5,7 nebo Mt 6; 25-34. Nezapomínej, že Bohu na tobě záleží a můžeš mu svěřit jakoukoli svou starost - tak, jako jsi to napsala nám. Myslíme na Tebe v modlitbě. Kdybys cokoli potřebovala, jsme tu pro Tebe. P. | |
M. (16.10.2013 16:34) ahoj in,chtěla bych se vám svěřit. Už 10 měsíců se mi líbí jeden kluk. Potkali jsme se v lednu na bruslích,a mně se hrozně zalíbil. Celou dobu se otáčel směrem,kde jsem byla já,a pořád se na mě díval. Když jsem se na něj podívala,uhnul pohledem. Potom jsme se dlouho neviděli...až v dubnu. Zase se na mě asi půl hodiny díval.... ne že by občas mrknul nebo tak,ale on si sedl tak,aby na mě viděl a díval se. Potom jsem ho párkrát potkala ve městě. V létě jsem jela na tábor. Každý večer tam jezdil. Vždycky stáli s kamarády v hloučku nebo kroužku,a on se otáčel tam,kde jsem byla já. Pokud jsem stála někde za ním,tak se otáčel celý... Holky jej obletovaly,ale on se i tak celou dobu díval na mě... potom jsem ho zase dlouho neviděla,až na jedné akci. A zase se to opakovalo...kdekoli si sedl nebo stoupl, díval se na mě...s kamarády dělali něco na mobilu,a on se nedíval tam,kde měl,ale zase na mě... Nevím,co s tím,protože se vlastně skoro vůbec neznáme,v životě jsme spolu nemluvili. Chtěla bych se s ním seznámit,ale nechci se mu nějak vnucovat nebo tak... Často přemýšlím, jestli mě vůbec registruje,nebo jestli mě bere nějak víc,a jenom neví,jak mě oslovit,nebo jestli takhle flirtuje pohledem se všema holkama... Modlím se za to,ale vážně už nevím,jak dál. Nemám téměř žádnou šanci,protože chodí na školu do jiného města,takže ráno jezdí včas...a navíc bydlí v jiném koutě města. Není to sice daleko,ale od ruky. Nevím,co s tím a trápí mě to. | |
© Petra Čížová (17.10.2013 08:48) Milá M., hned na úvod bych ti chtěla poděkovat za důvěru, se kterou ses nám svěřila. Určitě to pro tebe nebylo lehké. Z tvé otázky jde cítit, že to, co prožíváš tě opravdu trápí. Proto bych tě chtěla ujistit, že podobně jako ty se v době dospívání cítíme my holky skoro všechny. Kluci nám dokážou pěkně poplést hlavu! ;-) Dospívání je obdobím, kdy se lehce zakoukáme do někoho jenom proto, že se nám líbí to, jak vypadá, jak se dívá, jaký má úsměv, jak si nás všímá (a už malinko opomíjíme další stránky jeho já - povahu, zájmy, vztahy v rodině, hodnoty, které vyznává,... A co nevidíme vůbec, jsou jeho negativní stránky - ty se objevují až postupně při vzájemném poznávání se při chození. Ale má je každý, i ten, kdo nám zpočátku připadá jako dokonalý.) Člověk se všemu učí postupně. Proto je přirozené, že neví, jak někoho oslovit, jak dát najevo své city a že o tom, kdo vzbudil jeho zájem a probudil zamilovanost zatím jenom sní (i když by samozřejmě chtěl něco víc). Říká se tomu doba "platonických lásek" a k životu patří stejně jako slunce ke dni a měsíc k noci. Kdy jindy by se měl člověk zamilovávat "až po uši", když ne v období dospívání? Co tím chci říct? Když je člověk zamilovaný, má sklon všechno vidět trochu zkresleně. Kluk, který se nám líbí, se může naším směrem podívat jenom náhodně a my si to hned vyložíme tak, že nás pozoruje. Proč? Jsme prostě "citlivější" na jeho pohledy a vnímáme je silněji než pohledy ostatních lidí. Samozřejmě, že se na tebe může opravdu dívat, protože kluci rádi pozorují holky (často jenom z pouhé zvědavosti nebo proto, že se jim líbí, jak vypadají - ale to ještě neznamená, že by s každou, která se jim líbí, chtěli i chodit - líbit se jim může i 20 holek současně a je jedno, jestli je to holka reálná nebo holka z obálky časopisu nebo filmová herečka. Kluci (muži) jsou prostě v tomhle jinak nastavení než my ženy. Vnímají víc pohledem a nás to může snadno zmást). I proto bych tomu na tvém místě nechala volný průběh. Pokud se mu opravdu líbíš a má o tebe zájem, dřív nebo později tě osloví sám. V dnešní době je celá řada možností, jak někoho oslovit (nemusí to být jenom osobní setkání, takže i kdyby se styděl, není to výmluva ;-)). Pokud tě pozoruje jenom ze zvědavosti, také to časem pochopíš a zase se objeví někdo jiný, pro koho třeba už nebudeš jenom pozorovacím objektem. Co můžeš dělat ty? Můžeš se o něj zajímat a čekat na vhodnou příležitost, kdy by ses ho mohla na něco zeptat nebo ho aspoň pozdravit, abys aspoň trochu poznala, na čem jsi. Snaž se ale nevytvářet takové situace uměle, zavánělo by to vnucováním. Chce to prostě trpělivost. I květina musí rozkvétat postupně. Nejde přeskočit jednu fázi (chtít z poupátka hned udělat rozvitý květ). Tak i ty musíš "rozkvétat"postupně - tzn. nepřeskakovat z období platonických lásek hned na vážný vztah. Začít postupným "oťukáváním" a poznáváním toho druhého. Čekat. Nechtít všechno hned, protože všechno má svůj čas a věř mi, že ti nic neuteče. ;-) Zatím vnímáš hlavně jeho vzhled, tak se zkus zaměřit víc na jeho povahu. Nedívej se jenom, jestli se dívá na tebe, ale všímej si, jak se chová k druhým, jak s nimi mluví, zda je ochotný někomu pomoct nebo jede sám za sebe,... Pozoruj. Možná, že když se budeš víc o toho kluka zajímat, poznáš, že sice skvěle vypadá, ale nerozumíte si ani v základních věcech. A nebo naopak. Přejeme Ti k objevování hodně odvahy a pokoje v srdci! P. | |
| Strana: 1 << 44 45 46 47 48 49 50 51 52 >> 621 | |
Nejčtenějšíco zaujalo i jiné...
 Vydavatelství IN s.r.o. Horní náměstí 12, 466 01 Jablonec nad Nisou objednávky: tel.: 480 023 408-9, 775 598 604 mail: objednavky@in.cz redakce: Purkyňova 5, 772 00 Olomouc tel.: 775 598 603 mail: redakce@in.cz |
 |
Vydavatelství IN! © 2005-2022 v4 | |