© redakce (23.04.2013 07:24)
Ahoj Hanii, ani nevíš, jakou jsi nám udělala radost! ;-) Nejenom touto pochvalou, ale už tím, že ses na setkání vypravila! Velká pochvala patří i vám - zúčastněným holkám - za nasazení, s jakým jste šly do jednotlivých workshopů i za lipdub ;-) Byly jste skvělé! Také se těšíme na viděnou příští rok :) P.

© P. Jan Balík (25.04.2013 08:08)
Milá Zmatenko, rád bych Ti odpověděl co nejpodrobněji, ale nejde to na pár řádcích. Odkazuji Tě proto na knížku „Máš na víc“, kterou jsem napsal pro mladé a dostaneš ji u Paulínek nebo na různých DCM. Rád Ti ji pošlu klidně sám a mohu Ti také emailem zaslat pojednání o zpovědi, které jsem vydal v jiné knížce, ale ta již není k dostání. (V případě zájmu napiš na janbalik@gmail.com). táš se zcela správně: jak se zpovídat. Je třeba se to učit. Pokud máš pouze lehké hříchy (jakékoliv množství), můžeš ke svatému přijímání bez obav jít. Hříchů všeobecně litujeme na začátku mše svaté. Pochopitelně, je moudré s těmi lehkými chodit pravidelně měsíčně ke zpovědi. A teď více o zpovědi: Zpytování svědomí je modlitba – setkání s Kristem. Není to starostlivé psychologické zkoumání ani „hrabání se v hnoji svých hříchů“. Jde o konfrontaci postojů a činů se zákonem Božím a se zásadami evangelia předkládanými v církvi samotným Ježíšem. V neposlední řadě se jedná o srovnávání s příkladem Ježíšova života. Správné zpytování obsahuje i pozornost k tomu, jak se Bůh během dne projevoval v mém životě. Tak poznáváme směřování vůle Boží a také si uvědomujeme, jak Boží milost uschopňuje a posiluje naši vůli. Ptáme se: Kam směřuji? Co je mým cílem? Čemu dávám v praxi přednost? O co se snažím? Jsem věrný svým předsevzetím? Jaké city a myšlenky mě ovládají? Zvlášť na začátku duchovního rozvoje může posloužit zpovědní zrcadlo. Nejčastěji ho budeme využívat při přípravě ke svátostí smíření. Máme totiž sklon některé oblasti života opomíjet. Seznam hříchů si jednoduše předčítáme a zastavíme se pouze u toho, co nás zaujme. Někdy bude výhodné, když si sepíšeme své vlastní, v němž zohledníme nejrůznější osobní slabosti a úskalí. Boží láska se projevuje milosrdenstvím. To je krásné a nádherné. Jsme slabí lidé, ale Bůh nás neodsuzuje, ale odpouští nám. Čti nádherné stránky evangelia: o cizoložné ženě (Jan 8,3-11), o Zacheovi (Lk 19,1-10), o marnotratném synu (Lk 15,11-32). Ježíš neváhá zvolat: „Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mt 9,13). Nyní je třeba objasnit rozdíl v hodnocení lehkého (všedního) a těžkého (smrtelného) hříchu. Jde o dělení zásadního významu, protože podle něho se např. rozhodujeme, zda přistoupíme k eucharistii. Kdo spáchal těžký hřích, ten nesmí přijímat Krista v eucharistii (srov. 1 Kor 11,27nn). Kdo má život zatížen pouze lehkým hříchem, ten k svatému přijímání může přistoupit bez obav. Těžký hřích je zásadní obrácení se proti Bohu, sobě a druhým, protože se jedná o vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona – a teď přijde to hlavní – ve vážné věci. Lehký hřích je hřích, který není spáchán ve vážné věci (malá krádež) nebo když je u těžkého provinění snížena dobrovolnost či vědomost rozhodnutí. Proto se může stát, že se někdo sice závažně proviní, ale nedopouští se těžkého hříchu: buď proto, že má nezaviněnou nevědomost, nebo sníženou dobrovolnost (např. jedná z velkého strachu či pod vlivem léků nebo na základě velké vášně). Často se setkáváme se sníženou dobrovolností u hříchů proti 6. přikázání. Těžký hřích je nejtragičtější událost v životě člověka, protože „není-li napraven lítostí a Božím odpuštěním, způsobí vyloučení z Kristova království a věčnou smrt v pekle“ (KKC 1861). „Každá špatnost je hřích, ale ne každý hřích vede až k smrti“ (1 Jan 5,17). Poznamenejme, že se může stát, že nějaký hřích je jedincem emotivně prožíván jako závažný a velký. Pokud se ale nejedná o objektivně závažnou věc, není to těžký hřích. Zde vidíme, jak je naše citovost nedobrým ukazatelem a jak může mravní hodnocení komplikovat. Podle čeho poznáme závažnou věc? Především ji můžeme vyčíst z Písma svatého. Svatý Pavel uvádí několik seznamů skutků, které tomu, kdo se jich dopustil, brání vejít do království Božího (1 Kor 6,9n, Řím 1,26nn, Gal 5, 19nn, 1 Tim 1,10). V Bibli nalezneme i hříchy, o kterých se říká, že volají k Bohu o pomstu (např. nespravedlnost vůči zaměstnanci, vražda, sodomie, nářek cizince, vdovy a sirotka; viz KKC 1867). Boží slovo je živé v církvi, která nám ho díky daru Ducha svatého neustále aktualizuje a pomáhá mu rozumět. Církev stojí ve službě člověku a jeho pravé svobody. V současnosti jsme svědky zpochybňování hříchu na základě mnoha mylných etických a psychologických názorů, proto je více než kdy jindy důležité naslouchat autentickým slovům církve. Jedním z omylů naší postmoderní doby je pohled na svobodu a svědomí. Tvrdívá se, že svědomí je závislé pouze na soukromém hodnocení jednotlivce a svoboda je možnost konat cokoliv. Tak to ale není. Svoboda je Boží dar a schopnost člověka rozhodnout se ve shodě s pravdou (kterou ukazuje dobře formované svědomí) a volit skutečné dobro. Kdo volí objektivní zlo, jedná špatně. Je tedy nutné učit se dopředu hodnotit skutek, který se chystáme udělat. Těžkého hříchu se dopouští tedy ten, kdo volí objektivní zlo. Proto můžeme objektivně říci, co patří mezi činy, které jsou vnitřně těžce hříšné. Uvádět v této věci jakékoli seznamy je vždy neúplné. Pro názornost uveďme alespoň ty, které se nás mohou týkat: spoléhání se na magii, věštění, spiritismus, kartářství; zaviněná absence na nedělní mši (z lenosti či pohrdání); zabití nevinného – potrat, eutanázie, ničení lidských zárodků; zavinění rozvodu; šesté přikázání – předmanželský sex, cizoložství, umělé oplodnění, homosexuální jednání, sterilizace bez vážných zdravotních důvodů, antikoncepce, masturbace, pornografie; velká krádež a velká pomluva, pokud oběť těžce poškodí; dále mnoho nespravedlností ve světě, jako vykořisťování chudých, nespravedlivě malá mzda, utiskování vdov a sirotků. Nevyjmenovali jsme všechny, ale pro představu jsme se pokusili alespoň o jakýsi konkrétní obraz. Vidíme, že těžkým hříchem zdaleka není každý čin. Těžký hřích člověku vážně ubližuje, umenšuje jeho životní štěstí a přerušuje jeho spojení s Bohem. Hovoříme o duchovní smrti. Navrátit život může jen Vykupitel člověka, který nás svou obětí vysvobodil z otroctví hříchu. Jen On je schopen znovu vlít člověku život a uvést ho na dobrou cestu. Pán Ježíš je opravdu největší přítel člověka.

© redakce (24.04.2013 11:16)
Ahoj Markýsku, děkujeme za otázku. Je dobré, že se chceš postupně osamostatnit od rodičů, to k životu patří. Už tím, že jsi přešla na novou školu, která ti nabízí větší možnosti seberealizace než střední škola, tvoje postupné osamostatňování začalo, i když sis to možná ještě neuvědomila. Jednou z možností je poohlédnout se po nějaké brigádě a postupně se začít osamostatňovat po finanční stránce. Pokud dojíždíš do školy z větší dálky a bydlíš na VŠ kolejích, může osamostatňování proběhnout i tak, že si třeba v příštím roce najdeš privát (sama nebo s kamarádkama). Určitě víš, že existuje i další možnost "osamostatnění se". Společné bydlení s tvým přítelem. Než ale začnete tuto možnost zvažovat, zamyslete se nad následující skutečností: Život tzv. "na hromádce" je dneska věc celkem obvyklá, dokonce ani křesťanská mládež v tom třeba nevidí problém. Ale problém to je. Někdy mladým lidem nedochází, jaké další problémy otevírá tento životní styl. Když dva spolu jsou tři roky v jedné domácnosti, asi nežijí jako bratr a sestra. Spí spolu. Jak se postaví k tomu, že nechtějí mít děti? Nabaluje se další problém – antikoncepce. Antikoncepce je také v příkrém rozporu proti tomu Božímu plánu lásky. Potom se třeba stane, že přijde těhotenství. Co dělat s tím dítětem? Buď bude svobodná maminka (Bohu díky za tuhle variantu) nebo jsou zkratovitá řešení, kdy se přistoupí k tomu nejhoršímu, k potratu... To jsou možná rizika. Ale existují i sociologické výzkumy, které ukazují, že lidé, kteří na společné soužití počkají až do svatby, do chvíle, kdy si jasně řeknou „chceme se spolu vzít a chceme pro to něco dělat“ mají mnohem menší riziko rozvodu než ti, kteří se spolu rozhodli žít už předtím, než si otázku manželství a svatby vůbec vyjasnili. I proto by bylo dobré případné společné bydlení s tvým přítelem předem zvážit. Osamostatnění nerovná se společnému bydlení s tvým klukem. Pořád budete oba závislí na rodičích. Osamostatnění přichází s věkem, postupně. Je kombinací hodně faktorů (vzdělání, finanční stránka, četnost dojíždění domů apod.) Pokud budeš bydlet zvlášť, o nic se neochudíte a váš vztah se nestane stereotypním. Mám to potvrzené vlastní zkušeností i od řady párů, které znám. Přeju vám oběma, aby se vám dařilo se postupně se osamostatňovat a dozrávat v krásné dospělé osobnosti. P.

© redakce (22.04.2013 08:30)
Ahoj Veru, na tuto otázku bohužel neznáme odpověď a neradi bychom šířili nesprávné informace. Zkus napsat stejný dotaz přímo do TV Noe na email info@tvnoe.cz, tam budou určitě vědět víc. Měj se moc hezky! P.

© redakce (22.04.2013 08:26)
Ahoj Lilian, otázka se neztratila, neboj. Jenom jsme teď v redakci připravovaly setkání čtenéřek, takže jsme na odpovídání na dotazy neměly tolik času. Ale ráda na tvoji otázku odpovím. Z vlastní zkušenosti vím, že v období dospívání člověk objevuje nové, do té doby nepoznané věci. Nikoho bych proto neodsuzovala za to, že začne chodit s klukem v mladém věku a "vrhnou se" hned na "francouzáky". Mladý člověk totiž většinou vůbec neví, co takový polibek udělá s jeho tělem, teprve začíná svoji tělesnost (sexualitu) objevovat. Jiná otázka je, zda vůbec začínat s někým chodit ve 14-ti letech. V dnešní době se nám mládí trošku natahuje. Začíná být běžné, že se studuje vysoká škola, která trvá čtyři, pět, někdy i šest let. Když spolu dva začnou chodit před maturitou a chtějí to táhnout, že se vezmou, tak je proti lidské přirozenosti vydržet ve všem, co vidíme jako ideál (třeba v tom, že začneme s intimním životem až po svatbě). První vztah většinou (zvlášt v dnešní době) nebývá vztahem posledním. Člověk se při něm hodně učí. Troufnu si říct, že spíš než toho druhého poznává při prvním vztahu často sám sebe. Často pak takové vztahy končí bolestnými rozchody, ale i to k životu patří. Důležité je, aby si z toho holka/kluk odnesli do života nějaké poučení. Já jsem si po prvním takovém rozpadlém vztahu uvědomila, že jsme se s klukem sice pořád líbali, ale neměli jsme si vůbec co říct. Že bez komunikace to nefungovalo. Je zvláštní, že i tohle moje "zranění" Bůh dokázal krásně použít. Po nějaké době jsem našla kluka, který byl také pošramocený z předchozích vztahů, kdy zašli se svou holkou v oblasti sexuality poměrně daleko a vztah nevydržel. A jasně jsme si hned na začátku chození řekli: "Začneme s tělesným kontaktem pomalu, není kam spěchta. A žádné "francouzáky"". Věděli jsme už oba, k čemu to vedlo. Znali jsme už svoje těla docela dobře a věděli, že je lepší pokušení předcházet než si s ním zahrávat. Výsledek? Po letech spolu se máme rádi čím dál tím víc. Nijak nás to neochudilo, i když to někdy nebylo jednoduché, naopak! (Hlavně kluk v tomhle musí mít jasno, protože je to pro něj mnohem těžší). Namísto dlouhého líbání, kdy člověk bojuje sám se sebou a pořád v sobě řeší, jestli "tohle ještě může" a "tohle už ne" a "co když jsme zašli moc daleko", máme teď čas na vzájemné poznávání nejen po tělesné stránce, ale také po duševní. A to je pro vztah hodně důležité. Poznávat se rovnoměrně ve všech oblastech - tělesné, duševní a duchovní (třeba společná modlitba apod.). Usilovat o štěstí toho druhého. I při líbání si občas položit otázku, jestli se s ním líbám jenom kvůli sobě, protože z toho mám JÁ dobré pocity nebo proto, že mu tím vyjadřuju, jak moc JEJ mám ráda a chci, aby byl šťastný. Tímpádem je i stanovení pomyslných "hranic" jednodušší. Člověk se už neptá "Kam ještě můžeme zajít?", ale místo toho si řekne: "Protože ho mám ráda, nebudu ho zbytečně provokovat, dráždit." Chce to nebát se o svých pocitech před tím druhým otevřeně mluvit. Ale také to předpokládá určité zkušenosti, které člověk čerpá většinou v mladším věku. Takže - jaký je náš názor na líbání takhle mladého páru? Samozřejmě je můžeš napomenout, pokud někoho pohoršují na veřejnosti, ale líbání jim stejně nezakážeš. Je dobré se za ně modlit, protože není samozřejmé, že se z této zkušenosti do budoucna poučí. Pokud jsou to tvoji kamarádi, zkus je zapojit do různých akcí, aby měli možnost poznat se i ve větším společenství lidí a nezůstávali závislí jenom sami na sobě. To, jestli jejich vztah vydrží do budoucna, nevíme. A také nevíme, co všechno nás jednou posílí a co nás naopak zlomí. Někdy i to, co nás zlomilo, se pro nás později stane posilou. Špatná zkušenost je také zkušenost. Myslíme na tebe, tvého kluka i na ten pár, o kterém píšeš. Abyste dokázali vnímat krásu jeden druhého, vzájemně se obohacovali a nebáli se spolu mluvit i o svých zraněních, ať jsou jakákoli. Hezký den! P.

© redakce (22.04.2013 08:55)
Ahoj Dello, pro uklidnění: Stres a napětí k důležitým zkouškám patří, dokonce mírná hladina stresu způsobuje, že nám to rychleji myslí. ;-) Je ale jasné, že čeho je moc, toho je příliš a je potřeba se snažit strach a stres trochu potlačit. Jak na to? Důležitá je dobrá příprava na zkoušku. To je víc než polovina úspěchu a pokud ses poctivě učila, není proč zbytečně zmatkovat. Ráno v den zkoušky začni modlitbou, třeba si najdi v Bibli nějaký žalm, tam jsou moc hezké myšlenky pro krizové situace ;-) Nebo řekni jenom vlastními slovy něco ve smyslu: "Pane, vidíš, jaký mám strach, prosím, pomoz mi ho překonat." Pokus se nasnídat, rozhodně není příjemné, když tě při zkoušce ruší tvůj kručící žaludek :) nebo máš žízeň a nemůžeš se kvůli tomu soustředit na to, co píšeš. Opakuj si, že jste všichni na stejné lodi a nejsi sama, kdo se bojí. I když se třeba ostatní budou tvářit suverénně, určitě jim není jedno, jak zkoušky dopadnou. Když dostaneš zadání do ruky, snaž se najít takovou otázku, u které víš jistě odpověď. U té začni. To znamená, že se nemusíš sesypat z toho, když hned nevíš odpověď na první, druhou nebo další otázku. Přeskoč je, nic se neděje. Později se k nim vrátíš. Byla by škoda zaseknout se na nějaké složitější otázce a kvůli chybějícímu času neodpovědět na to, co opravdu víš. Správné rozvržení času je u zkoušek důležité. Když na něco odpovíš správně hned na začátku, povzbudí tě to. Potom se už s klidnější hlavou můžeš "vrhnout" na složitější otázky. Stresu se nezbavíš úplně, ale tohle jsou záchytné body, které ti pomůžou se uklidnit a koncentrovat. Držíme pěsti a myslíme v modlitbě! Budeme rády, když nám napíšeš, jak zkoušky dopadly! ;-) P.

© redakce (19.04.2013 08:29)
Ahoj Moni, budeme na tebe myslet i během setkání čtenářek - neboj se! Až budeš vědět výsledky, napiš nám, jak jsi dopadla ;-) P.

© redakce (23.04.2013 10:38)
Ahojky Marky, tašky se dají koupit v potřebách pro tvoření, možná i ve větších galanteriích. Dají se také sehnat i v internetových obchodech s hobby. Cena se pohybuje kolem 40 korun, podle velikosti. Ale je lepší, když vám je některá šikovná maminka ušije. Budete mít velikost přesně podle představ :-) Na malování na látku jsou speciální barvy nebo voskovky na textil.(Dají se koupit i třpytivé či neonové barvy). Musí se vždy zafixovat teplem. Takže žehlička je nutná. Detaily dokresluju gelovou konturou na textil. Je lepší než fixa na textil - nerozpíjí se. Ať se vám dílo podaří :-) Majka

© redakce (16.04.2013 08:32)
Na babičku si určitě v modlitbě vzpomeneme. I na celou tvoji rodinu. Vyprošujeme hodně síly, pokoje a trpělivosti. P.

© redakce (15.04.2013 09:45)
Ahoj, v období dospívání je normální, že bývá vaginální výtok intenzivnější. Souvisí to s tvojí přeměnou v ženu. Pokud bys pociťovala svědění, pálení nebo měl hlen nepřirozenou barvu (tedy jinou než průhlednou až lehce bělavou), objednej se na vyšetření do gynekologické ordinace (nezapomeň o tom říct mamce, i když se stydíš s ní o těchto věcech mluvit. Je to možná nepříjemné, ale pamatuj, že se není vůbec za co stydět. Přece jenom ještě nejsi plnoletá a rodiče by měli o návštěvách lékařů vědět. A kdoví? Třeba i mamka měla podobné problémy, když byla mladší a dokáže ti poradit také. A i když to na sobě nedá třeba znát, určitě ji tvůj projev důvěry potěší). V případě, že to jediné, co ti vadí, je pocit vlhkosti, vyřešíš to tím, že si pořídíš v jakékoli drogerii intimky, které vlhkost pohltí. Hezký den z redakce ;-) P.

© redakce (17.04.2013 07:42)
Ahoj Naty, asi nejde přímo napsat, jestli je kapela ERA je "špatná" nebo "dobrá". Každopádně jejich hudba vychází z hnutí New Age, které se s křesťanskou vírou neslučuje, i když (mimo jiné i) z křesťanství určité prvky přejímá. A to je jedno z výstražných znamení. Zamysli se, jaké pocity v tobě tato hudba vyvolává a v jakých situacích ji posloucháš. Pokud jsou to chvíle, kdy se cítíš smutná, sama, máš vztek a potřebuješ ho ventilovat, potřebuješ se uklidnit nebo naopak chvíle, kdy tě napadají věty typu "kašlu na všecky", "nechte si svoje názory, já si zalezu do svého pokoje a pustím si skvělou hudbu" apod., já osobně bych tuhle kapelu poslouchat přestala. Už z toho, že si kladeš otázku, jestli je ta hudba "v pořádku", je vidět, že tvoje svědomí ti možná říká "neměla bych to poslouchat, je to nazpívané zvláštním jazykem a vyvolává to ve mně rozporuplné pocity." Z vlastní zkušenosti vím, že je vždycky lepší vzdát se jedné (i když oblíbené) kapely než se vzdát pokoje v srdci. Tak přeju, ať se vždycky v životě dokážeš rozhodovat pro to, co vede k pokoji, nejenom při volbě hudby ;-) P.

© redakce (15.04.2013 09:08)
Ahoj Klárče, přímo konkrétní stránku neznáme a i kdyby existovala, žádná webová stránka tě nenaučí dívat se na sebe jako na krásného a jedinečného člověka (a to jsi i bez malování!). Základem (ještě předtím, než začneš s malováním) je učit se přijmout sama sebe takovou jaká jsi a pracovat na tom, aby ses měla ráda. To je běh na dlouhou trať a právě v období dospívání si ujasňujeme, kdo jsme a hledáme své "já". Někdy to holky začnou řešit obráceně - začnou se nejdřív malovat, aby se líbily druhým i samy sobě a teprve pak se "nějak přijmou". Ale je otázka, zda se potom opravdu mají rády takové jaké jsou nebo jenom ten obrázek, iluzi, kterou si o sobě vytvořily v mysli... Malování a postoj, který máme my holky samy k sobě, spolu úzce souvisí. Znám hodně holek, které používají jenom řasenku a lesk na rty a přesto působí jako krásné, spokojené holky. Tajemství jejich úspěchu je v tom, že se líbí samy sobě takové, jaké jsou - i se všemi nedokonalostmi, které má každá z nás. Samozřejmě můžeš najít různé návody jak se malovat (třeba na youtube), ale pozor na to - často je tam vkládají holky ve tvém věku, které si různé tipy na líčení vymýšlejí samy bez ohledu na to, zda jsou zdraví prospěšné nebo ne. A nebo jsou to videa, u nichž je hlavním cílem propagece konkrétní kosmetické značky. Dnes je běžné, že se holky začínají malovat už v hodně mladém věku, ale my si myslíme, že ve 14 ti to ještě opravdu není nutné. Rozhodně o nic nepřijdeš, když ještě počkáš a tvé pleti a očím to jenom prospěje, když je nebudeš od mládí zatěžovat spoustou makeupu (byť sebepřírodního), řasenky, linek a očních stínů... Pokud i přesto chceš začít s malováním, je lepší, než na sebe nez rozmyslu naplácat všechno, co ti přijde pod ruku, začít postupně - třeba nejdřív jenom s řasenkou, příp. tužkou na oči a očními stíny. Na pleť používej raději čisticí prostředky než make-up, ve tvém věku bývá ještě problematická a make-up a pudr ji zbytečně zatěžují a přispívají k ucpávání pórů. Podle toho, co píšeš o vzhledu "mrkací panenky" máš asi řasy dostatečně tmavé a dlouhé i bez líčení. Nebo děláš tu chybu, že si maluješ i řasy na spodním víčku, což ke vzhledu mrkací panenky přispívá. Nebo jsi typ mojí sestřenice, která má tak dlouhé řasy, že si je vůbec malovat nepotřebuje a vypadá, jako by denně používala řasenku ;-) Pokud znáš nějakou starší holku, která se už několik let maluje a které věříš, zkus se poradit s ní. Přejeme ti krásné (už konečně) jarní dny! ;-) P.

© P. Jan Balík (12.04.2013 22:14)
Milá Amy, všimla jsi si správně. Proti katolíkům lecko něco stále má. Někdy je to jistě právem, protože nežijeme evangelium dokonale, nemilujeme druhé a nejsme prostě věrni Pánu Ježíši. Ale mnohdy je to proto, že sám Ježíš řekl: "Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen" (Mk 13,13). Církev provází celou její existenci nepochopení, nepřijetí a osočování, pronásledování. Mezi katolíky a evangelíky - tedy křesťany, následovníky Ježíš - se již dlouhou dobu rozvijí vztah porozumění a neosočování. Není to ale snadné, protože nejsme ještě zdaleka plně jedno. Když se z jejich strany dočkáš osočování, pak je dobré si uvědomit, že je to zbytečné a už zastaralé. Dnes je spíše vhodný postoj: pojďme si o tom, co nás dělí popovídat; žijme společně to, co můžeme, prohlubujme vzájemné vztahy. A ještě jedna inspirace. Když se setkáme s osočováním, někdy stojí za to začít studovat a lépe pochopit, proč věří katolíci to a to. Prostě lépe se v naší víře orientovat. Mnohdy námitky od evangelíků bývají, že nejsme v některých věcech podle Bible. Ale studium krásně ukáže, že víra katolíků se od Bible skutečně odvíjí.

© P. Jan Balík (12.04.2013 17:56)
Milá Majko, církev od počátku věřila, že Panna Maria počala bez spolupůsobení muže - tedy zázračně - z rozhodnutí, ze zázraku, který způsobil Duch svatý. Věřila vždy také v to, že Maria zůstala pannou i během porodu a po porodu. I když se stala z rozhodnutí Boha a ze zázraku, který Bůh způsobil, matkou, přesto žila ve svém životě opravdu v celibátu. Nikdy se ale neřešila přímo otázka, jak to bylo s panenskou blánou z fyziologického hlediska. Lze si to vysvětlit například takto: Kristus vystoupil též ze zapečetěného hrobu, sluneční paprsky prochází sklem. Jednoduše řečeno: Ježíš byl počat zázračně, i když se podrobil běžnému lidskému růstu pod srdcem matky. Mohl tedy být klidně porozen také částečně zázračně.

© redakce (10.04.2013 07:20)
Ahoj A, aby hřích byl hříchem, musíš ho dělat vědomě a dobrovolně. Takže pokud sis něco nevědomky přečetla, nemusíš se tím trápit. Hezký den z redakce! ;-) P.

© P. Jan Balík (08.04.2013 15:13)
Milá čtenářko, jednoduchá odpověď: v takovém případě jsi na novou mši jít nemusela. Pochopitelně jsi ale na další mši jít mohla, třeba proto, abys přijala eucharistii. Pokud by se taková událost stala jen mimořádně, tak opravdu na novou mši nemusíme. Pokud by se stávala častěji, pak by bylo třeba asi zvážit, jak a co dělat, abys na celé mši mohla být. Taková nevolnost je něco jako nemoc. Když je člvoěk nemocný, na mši nemůže jít a není to hřích, protože prostě nemůže. Doma by se měl takový člověk nějak více setkat s Bohem - déle se pomodlit, přečíst si něco z Písma...

© redakce (04.04.2013 08:32)
Ahoj Elizabeth :) v našem regionu bych tomu klukovi říkala "druhý bratranec" nebo "bratranec z druhého kolena". Nevím, jestli to platí i pro zbytek republiky, možná existují nějaké krajové varianty, ale většinou platí tato pojmenování ;-) P.

© P. Jan Balík (03.04.2013 23:04)
Milá Mikčo, domnívám se, že lidé na jiné planetě nežijí. Vycházím z toho, že Bůh stvořil celý vesmír jako místo, do kterého usadil vrchol stvoření - člověka. V člověku spojil vše viditelné (vesmír) i neviditelné (duchové bytosti - anděly), co stvořil, v jednotu. V člověku je spojena hmota a duch v jednu osobu. No a pak se druhá Božská osoba stala člověkem, Ježíš byl pak ukřižován a pak vstal z mrtvých. Že by to udělal vícekrát na jiných planetách? To se mi nezdá. No a ještě jednu myšlenku. Když lidé hledají jiné civilizace, lze říci, že jedna existuje, ale ta není zjistitelná našimi smysly - andělé. Shrnuto: církev k tomu neříká nic, protože ani Písmo na tuto otázku neříká nic konkrétního a ani Ježíš neřekl nic přesného k této otázce. Zdá se, říkají to i astronomové jako pan Grygar, že jiní lidé na jiných planetách nejsou. Pokud jiní lidé na jiných planetách existují, není to pro víru žádný problém.

© redakce (02.04.2013 18:17)
Ano, je to tak - letos se každý zapisuje jenom na jeden workshop, protože odpoledne bude jiný program + po celou dobu bude průběžně možné vyrobit si vlastní placku, což je vlastně taky něco na způsob workshopu :)