Ahoj Kamko, díky za dotaz. To, že se člověk zamiluje, je často proti všem pravidlům (jak se obrazně říká, často se naše srdce staví proti rozumu). Pokud se chceš zamilovanosti zbavit, platí, že nejlepším lékem je čas. Tu větu jsi určitě už slyšela a jistě ji ještě mnohokrát uslyšíš. Je totiž pravdivá. Časem silné city k tomu klukovi odezní samy. Důležité heslo pro tebe zní: ŽIJ PŘÍTOMNOSTÍ .Neohlížej se zpátky ani si nevysnívej budoucnost s ním, ale žij tou vteřinou, kterou právě máš. Je ve tvém okolí někdo smutný? Zajdi za ním a naslouchej mu, napiš mu, zavolej. Je tu kamarádka, která by ráda někam vyrazila? Pozvi ji k vám, zajděte do kina, na koupaliště, na výlet! Potřebují rodiče nebo prarodiče, abys s něčím pomohla doma? Udělej to bez reptání. Nebo vymysli aktivitu (oslavu, výlet, hru) pro celou rodinu. Je u vás někdo na prázdninách? Starej se, aby mu tam bylo dobře.Hlavně nezůstávej sama a neutápěj se ve svých myšlenkách. Když budeš mezi lidmi a s lidmi, nebudeš mít tolik času na něj myslet. A že si na něho vzpomeneš třeba večer před spaním? To je přece normální. Můžeš se za něj pomodlit a třeba v modlitbě odevzdat i všechny své myšlenky na něj. Uvidíš, že časem začneš vnímat i jiné kluky/muže a "dostaneš ho z hlavy". Myslíme na tebe.

Milá tazatelko,

abych pravdu řekl, Bůh většinou nedává nějaká jasná znamení. Občas ano, ale to bývá zříkakdy. Bůh si totiž váží našeho rozhodnutí, které je uděláno po zralé úvaze, po poradě se zkušenými a po modlitbě. Rozhodnout se vstoupit do manželství dle mého, je vždy otázka důvěry v Boží pomoc, ale že by se běžně čekalo na nějaké znamení, to jistě ne. Ba dokonce lze konstatovat, že i to znamení, které pokládá snoubenec za Boží, může být hodně subjektivní vjem. Moc bych mu tedy váhu nepříkládal. Chtějí-li se snoubenci vzít, základní je, zda pochopili, že se chtějí jeden druhému darovat, stravovat své síly pro dobro druhého. Milovat, tedy být ochotní se měnit pro lásku k druhému, pro lásku k dětem. Prostě ukončit individualistický styl života a začít se pracně učit společenství, které je nakonec krásnější.

Ahoj Maki, díky za otázku. Píšeš, že jsi zamilovaná do svého učitele, ne kvůli vzhledu, ale kvůli jeho povaze, vtipu, máš ráda jeho úsměv..Věříme ti, že je vtipný, zajímavý, hezký:)....ALE: je to pan učitel, a tak to musí i zůstat. Můžeš ho samozřejmě obdivovat a vylepšit si  (třeba i kvůli němu) známku, ale to je asi tak všechno. A jak z toho ven? Zkus si např. každý večer napsat svoje pocity, vypiš se ze všeho, co tě trápí, ...a pak papír znič. Uvidíš, že se ti uleví, a postupně to bude pořád lepší a lepší. A druhá rada: Bav se s kamarády, sportuj, čti si, pomáhej doma:), vyrob si něco hezkého do pokojíčku, prostě najdi si něco, co tě bude bavit a naplňovat. Uvidíš, ono to půjde, jenom chtít! Myslíme na tebe. M.

Ahoj Dádo,

těžko se radí takto na dálku. Nicméně je fajn, že jsi našla spřízněnou duší a že jste si s tím klukem padli do oka. Po počáteční komunikaci možná se i on sám zalekl a není si jistý, jak daloeko  a jak vážně s tebou chce být. Myslím si, že se mu ozvat můžeš a spíše se sama nastav na to, že je ti celkem "jedno", jestli odpoví. Je to na něm. Možná jej pozvy na nějakou událost, výlet, kde budou i ostatní lidé. Takové to: Jdeme na výšlap, nechceš se přidat? Tím se nebude cítit nikam tlačený,ale pozvaný. A on sám se může rozhodnout. Přitom mu nebudeš nabízet "skryté rande", jen vy dvy někde.Neboj se toho a zkus to. :-)

Držím ti palce!

Majka

Milá Aničko,

děkujeme ti za důvěru, se kterou se na nás obracíš. Trochu to vypadá, že máš v sobě pořádný zmatek a není se čemu divit. V období dospívání se člověk teprve učí budovat vztahy a hlavně poznává sám sebe a učí se ve svých pocitech vyznat. Je úplně pochopitelné, že ještě nevíš, co bys vlastně chtěla.

V první řadě bych radila nic neuspěchat a spíš s tím klukem raději v tuhle chvíli budovat přátelství a poznávat se. Přece jen ve čtrnácti letech je na nějaké chození většinou ještě trochu brzy. Pokud se nevyznáš ve svých pocitech, je opravdu lepší začít postupně od přátelství a časem se ukáže, až oba dva trochu dospějete, jak to vlastně je.

Tady ti dám pár podnětů k zamyšlení, které by ti třeba mohly pomoct si to trochu ujasnit, jak to je: Očividně ho nechceš vymazat ze svého života, ale to nutně nemusí znamenat, že je to láska. Ani kamarádů se přece člověk nechce zbavit :) Další, nad čím by ses mohla zamyslet je to, jestli ti ho není líto, že s ním vztah/kamarádství ukončíš a on z toho bude smutný. Takhle se s někým "rozejít" a tím mu "ublížit" je pro někoho, kdo je citlivý, opravdu těžké. Taky jsi psala, že není podle tvých představ -  není třeba možné, že k němu to, co jsi popsala, cítíš jen proto, že jsi ještě nikoho jiného nepotkala, tak on je pro tebe taková "jistota"?

Vztahy bývají komplikované a je opravdu těžké se v nich vyznat. Nech věcem volný průběh a hlavně se do ničeho nenuť. Pokud se na to chození necítíš, je správné říct ne. Pokud si nejsi jistá, zase je správné odmítnout a říct, jak to je. Nastavte si svoje přátelství, poznejte se víc a pak uvidíš. Zkus se také modlit za svého budoucího partnera a manžela už teď.

Kdyby sis ještě něco potřebovala ujasnit, nebo se svěřit, tak nám klidně zase napiš :) Martina

P.S.: Změň si heslo do mobilu, ať ti tam nemůžou lézt kámošky. I když to možná myslely dobře, tak není hezké takhle někomu zasahovat do soukromí a tohle dělat.

Milá Dominiko,

vlastně už sis na svoji otázku sama odpověděla :) Ano, někdy je možné, aby si člověk vzal svoji první velkou lásku, se kterou chodí třeba od čtrnácti let. Pokud jsou lidé trochu vyspělejší než jejich vrstevníci, můžou se pak brzy po dosažení dospělosti vzít, mít rodinu a žít spolu šťastně.... Jsou takové případy, ale asi bych je moc nebrala jako normu. Sama jsi správně pochopila, že tenhle věk je spíš na poznávání. Člověk poznává sám sebe, ostatní a učí se budovat vztahy.

Často se stává, že spolu lidé začnou brzy chodit, studují, jdou ještě třeba na vysokou, ale brát se chtějí až po škole. To vede k tomu, že spolu chodí třeba osm a více let, kdy se jejich vztah nikam neposouvá a po takové době je velmi těžké stále dodržovat předmanželskou čistotu. Vztah pak mnohdy po takové době skončí, protože oba zjistí, že v pětadvaceti mají od života úplně jiné očekávání, než měli v patnácti, a už si tolik nerozumí... Nechci, aby to vyznělo příliš negativně, každopádně začít s někým chodit v tak mladém věku s sebou nese spoustu úskalí, takže v In!u doporučujeme se v tomhle věku soustředit na budování přátelských vztahů, poznávání sebe sama, ujasnění si toho, co od života očekávám.... A s vážnými vztahy přece jen ještě chvíli počkat. Martina

Milá tazatelko, máš super nápad, protože společná modlitba během známosti je důležitou součástí vzájemného poznávání a sbližování. Modlitba je po celý život kotvou našeho života, možnost zakoušet, že přes všechny obtíže života je s námi Bůh, tedy nekonečná Láska.

Jak se spolu modlit?

Myslím, že je dobré prostě nějak začít a pak třeba i způsoby modlitby střídat. Postupně uvidíte, co vám nejvíce vyhovuje pro společnou modlitbu.

Můžete se krátce pomodlit za svůj vztah Zdrávas Maria a přitom se chytit za ruce nebo se ztišit a modlit se vlastními slovy, zpívat spolu modlitební písně, můžete zvolit desátek růžence a na začátku si společně řeknete, za co se chcete desátek modlit.. Moc pomůže, když se modlíte, rozsvítit si svíčku jako symbol přítomnosti Pána Ježíše.

Pro takovou krátkou modlitbu lze použít i třeba modlitbu za budoucího partnera: http://www.spolcs.cz/view.php?cisloclanku=2012120002 nebo další možnosti: http://www.modlitba.cz/seznam-modliteb/modlitby-rozdelene-podle-formy-zpusobu/prosby-primluvy/za-cirkevni-spolecenstvi/

Pokud chcete modlitbě věnovat více času, což je mooooc dobře, pak vřele doporučuji Lectio Divina. Je moc dobře popsané v Bibli, kterou dostali mladí lidé od kardinála Duky v Krakově či v Olomouci. Nemáš-li ji, jistě ji bude mít někdo v Tvém okolí.

Ahoj Miko, díky za dotaz. Tak se mi zdá, že tvá kamarádka se ti chce prostě a jenom "předvést". Myslíš, že je to správné? Že tak nějak má vypadat pravá láska? Víš, opravdové chození je něco daleko daleko víc, jde v něm hlavně o vzájemné poznávání se a o lásku - takovou, která je schopna obětí, buduje vzájemnou důvěru, roste v dávání a odpouštění. Jenže do takové lásky musí člověk postupně dorůstat a učit se jí. Jak? No přece v kamarádských vztazích. Poznávat kluky v kamarádské rovině, s některým si rozumět víc než s jinými, na tom není vůbec nic špatného. I Ty můžeš takové vztahy vytvářet a rozvíjet - poznávat, jaké vlastnosti se ti na klucích líbí a co ti naopak vadí, učit se odpouštění, komunikaci, pochvale, ale i přijímání kritiky.

Takže si z řečí nebo fotek od kamarádky nedělej žádné vrásky. To, že se takovým způsobem chlubí tím, že s někým chodí, jenom potvrzuje, že na opravdové chození ještě není připravená. Hezké prázdniny. M.

Ahoj Ann, díky za otázku. Píšeš, že jsi necelé dva měsíce chodila s klukem, pak jste se rozešli, a když se s tebou chtěl po nějaké době sejít, tak ses vymluvila a teď toho lituješ a vlastně nevíš, co s tím. Čekáš, že ti napíše, ale zároveň si myslíš, že už asi ne... Chápeme, že je to pro tebe těžké a sama v sobě se moc nevyznáš. Víš, s někým chodit znamená především toho druhého poznávat. A samozřejmě se může stát, a také se to dost často stává, že během chození zjistí jeden nebo druhý z vás, že si až tak nerozumíte, a rozejdete se. Ale to vůbec neznamená, že jeden z vás je špatný! Jenom jste zjistili, že nejste ty správné "poloviny" k sobě. Rozchod je (i když se to tak na první pohled nezdá) ale i obohacením - nejen bolestí. Člověk si ujasní, co do budoucna nechce, získá nové zkušenosti a začíná hledat dál. Jestli najdeme svou "polovinu" na první nebo až na několikátý pokus, dopředu nikdo nevíme. Můžeme se ale za svého partnera modlit a celé hledání odevzdat do Božích rukou. On pro nás chce to nejlepší a i neúspěšné vztahy nakonec zpětně dostanou smysl. Hezký den! ;-)

Ahoj:), hned první pozitivní zpráva pro tebe: už tím, že jsi to dokázala napsat  a sdílet se, s tím něco děláš... Pokud odebíráš  časopis IN, v květnu (rok 2014) je moc dobrý článek na toto téma: Jsem fakt dobrá! Jenom stručně vyberu to nejzákladnější z něho, je to takové desatero sebepřijetí.

Nemluv o sobě negativně, když selžeš, klidně si to přiznej, nikdo přece není dokonalý, buď k sobě stejně laskavá jako ke komukoliv jinému, nesrovnávej se s ostatními, jsi totiž jedinečná!, nauč se smát, uvolni se a netrap se, dělej to, co je správné, jednej podle svého rozumu,. A když se tě dotkne něčí kritika, neužírej se, ale raději začni pomáhat ostatním. Příležitostí bývá obvykle dost a dost:).

Vyber si něco z toho, co se ti zdá momentálně nejsnadnější a snaž se to den (několik dnů, týden) dodržovat. Záleží jenom na tobě, jaké tempo si nastavíš. A tak můžeš pokračovat dál a dál. Hlavně to nevzdávej, i když to nebude všechno hned, o to to bude cennější. A klidně si každý večer nebo ráno řekni: Jsem fakt dobrá! Protože jsi! Přejeme ti z redakce, ať to zvládáš. Den po dni, krok za krokem. A klidně nám napiš, jak se ti daří. Fandíme ti!