Ahoj Andulo, díky za dotaz i důvěru k nám. Píšeš, že chodíš víc jak půl roku s klukem, je to ateista a nechápe, proč s ním nechceš spát před svatbou, ale že se to pokusí respektovat.... Jenže jsi udělala chybu a na dvou oslavách ses opila, a tvůj kluk si teď, jak píšeš, přijde míň jak alkohol, protože tam jsi to porušila a s ním nechceš. Když se nad tím zamyslíš, tak má vlastně pravdu, že?:) Z jeho pohledu jsi porušila důležitou zásadu, a myslím si, že by bylo fajn tu chybu i před ním přiznat, udělalas chybu, víš, že je to špatné, a budeš si na to příště dávat pozor, aspoň tak jsem to z tvého dotazu pochopila. Píšeš, že je to  hodný a slušný kluk a že bys o něj nerada přišla. Doporučuju vám společně si přečíst tuto knížku Sex, šlehačka na dortu, je to spíš brožurka, je krátká, ale srozumitelná jak pro kluky, tak pro holky a myslím si, že dost polopaticky vysvětluje a objasňuje, jak to vidí kluci a z jakého pohledu intimitu vnímají holky. Pokud si pročítáš sem tam Poradnu, určitě jsi na ni už narazila, doporučuju ji poměrně často:)... A v žádném případě to není čtení jenom pro věřící mládež. Zkuste si ji společně pročíst a popovídat si o tom spolu, je tam fůra námětů na popovídání a ujasnění si nejrůznějších situací. Tady je: https://tom.wbs.cz/Sex_-slehacka-na-dortu.html. Víš, komunikace ve vztahu, úcta jednoho k druhému a vzájemná opravdovost a pravdivost jsou moc důležité. Je dobré pro tvého kluka vědět, co prožíváš ty, ale také samozřejmě naopak. A vztah představuje také velký respekt jednoho ke druhému. Když něco nechci, tak by to ten druhý, jestli mě má opravdu rád, měl respektovat a to nejenom v oblasti sexuality. Myslím na vás a klidně se zase ozvi. M.

Ahoj Zdeni, díky za dotaz. Píšeš, že máte se svým milým krásný vztah, po asi dvouletém intenzivním kamarádství jste spolu před přibližně dvěma měsíci začali chodit. Se sexem chceš počkat až do svatby a tvůj partner to respektuje. Ale co to ostatní - líbání, doteky, kam až můžete zajít? Pojďme o tom zkusit společně popřemýšlet… Nejdřív bych ti ale chtěla poděkovat za tvou upřímnost a otevřenost. Je vidět, že o věcech přemýšlíš a chceš žít svůj život co nejlíp. A to je moc dobře. Doba chození je důležitá, poznáváte se navzájem, učíte se respektovat jeden druhého, slyšet i jiné názory na nejrůznější věci a učit se o nich diskutovat, komunikovat spolu o všem, co vás napadne:), naslouchat jeden druhému, modlit se za sebe navzájem… Je to doba vzájemného poznávání se. A tady se nabízí i otázka velké vzájemné přitažlivosti, o které taky píšeš: Je něco špatného na tom, že si dáme pusu, obejmeme se? Není to špatné, naopak je to moc krásné, ale přitažlivost jednoho ke druhému, bývá obyčejně velká (vždyť je to právě teď ten jediný/jediná, kterého mám moc rád/a) a tím pádem jde někdy i hůř „ukočírovat“. Myslím, že i o tom je moc fajn si spolu popovídat. Jak to vnímáš ty, jak to vnímá tvůj milý? Co je pro tebe ještě v pohodě, ale pro něho už je např. moc erotické? Víš, kluci vnímají sexualitu trochu jinak než dívky. Moc hezky to napsal Tomáš Řehák ve své knížce nebo spíš brožuře, Sex, šlehačka na dortu. Pokud budete chtít, můžete si ji společně přečíst i v elektronické podobě, myslím si, že je moc krásně a srozumitelně napsaná, doporučuju.(https://tom.wbs.cz/Sex_-slehacka-na-dortu.html). A žít ve zdrženlivosti bez sexu před svatbou je často dřina, o tom žádná:), ale dřina, která se pak v manželství 1000x vrátí. I v manželství jsou totiž chvíle, kdy je zdrženlivost potřeba (nemoc, šestinedělí, několikadenní odloučení atd.) a je fajn ji natrénovat právě v době chození. A učit se druhého milovat nejenom, když je nám spolu hezky, ale hlavně potom, když přijdou nějaké starosti a trápení nebo nedorozumění? To je práce na celý život! Ale to platí nejenom později v manželství, ale v každém vztahu i v rodině, v práci, ve škole… Protože co nic nestojí, za nic nestojí!:) Děkujeme z redakce za sdílení a přejme vám oběma opravdovost, radost a pravdivost. Krásné letní dny. M.

Ahoj M, díky za dotaz i důvěru k nám. Chápu, že tě to trápí. Víš, každý máme nějaké dobré i ty horší vlastnosti, nikdo z nás není bez chyby. Situaci ve vaší rodině jsme malinko poznali z tvého pohledu, ale kdyby o rodině psala např. maminka, tatínek nebo sourozenci, zase bychom se dozvěděli ještě něco dalšího, z toho pohledu, kterým vidí vaši rodinu zase její další členové. A bylo by to tak asi u každé rodiny. Bylo by možná fajn si spolu sednoutsi  u něčeho dobrého, co máte všichni rádi a zkusit si popovídat o tom, co vás těší, ale i trápí, co by se dalo vylepšit, ale vždycky by mělo platit s úctou a láskou, bez křiku a napadání, což chápu, že je někdy moc těžké, když je situace v rodině napjatá. Píšeš také, že máš kamaráda, se kterým sice zatím nechodíš, ale máš ho moc ráda, který je dost povahově podobný tatínkovi a ty se bojíš toho, že by to mohlo být stejné jako u vás. Když si uvědomuješ, co bych nechtěla, to už je první dobrý krok! Co to je vlastně chození? Je to poznávání toho druhého, ale díky tomu i sebe sama. A když postupně např. zjistíte, že vám na druhém některé věci a vlastnosti vadí tak, že to přehlušuje to dobré, tak je férové a naprosto v pořádku se spolu rozejít. Proto chození existuje, aby se dva lidé navzájem poznávali a zjišťovali o sobě spoustu věcí. A teprve pak se rozhodli, jestli je to opravdu na celý život. V každém případě se za vaši rodinu i svého budoucího manžela, můžeš modlit. My se v redakci přidáme. M.

Ahoj Mrkvičko, díky za dotaz. Co to pro tebe znamená: miluji kluka? Líbí se mi jeho vlasy, postava, líbí se mi, jak se chová k ostatním spolužáíkům a spolužačkám, že je sebejistý nebo naopak nesmělý? To všechno může být a je to naprosto v pořádku. Rosteš, začínáš pomaličku dospívat ( i když to je ještě běh na dlouhou trať) a taky se může stát, že se ti někdo líbí a za týden třeba zase někdo jiný... Je to špatně? Ale vůbec ne, ale než opravdová láska, řekla bych, že je to možná spíš taková krátkodobá zamilovanost do něčeho, co ti na tom kamarádovi/ spolužákovi imponuje. Víš, život je krásný právě v tom, že se skládá z řady období a každé z nich je hezké něčím jiným. Období přicházejí postupně a každé má svůj čas. A nevyplácí se nějakou etapu překočit, protože pak už se ta doba nikdy nevrátí. Například pro tebe a tvoje spolužáky je teď ve tvém věku důležité hledat si nové kamarády a učit se kamarádství rozvíjet - naslouchat druhým, odpouštět si, ocenit druhého, pomáhat si navzájem, komunikovat spolu, něco hezkého prožít ve skautu, v kroužcích, ve spolču.... Protože když se to člověk nenaučí v kamarádství, nebude to umět ani později během chození. Možná už tušíš, kam tím mířím. Než začneme s někým chodit, měli bychom se naučit vycházet s kamarády a rozvíjet kamarádství (i s klukama). Vždyť právě z přátelství mohou časem vzejít i hezké partnerské vztahy, ale v deseti letech je na to opravdu ještě hodně, hodně brzy.. Nenech se o žádné období života okrást tlakem kolem sebe a dobře a hezky si prožívej každý den, protože už se nikdy nevrátí. Určitě není kam spěchat... Krásné májové dny. M.

Ahoj Julinko, díky za dotaz. Jeden věřící kluk tě už několikrát pozval do kina, na procházku, atd., ale tobě to přišlo moc rychlé, tak jsi odmítala, ale pozval tě později ještě několikrát a ty nevíš, co máš dělat. Asi je dost důležité, jestli by ses s ním chtěla sejít a jenom tak nezávazně si popovídat nebo vůbec ne. Pokud o žádné setkání nestojíš, tak mu to řekni, abyste mezi sebou měli "jasno", protože podle tvého dotazu se mi to tak jasné nezdá, tak i ten kluk se možná může domnívat, že to zatím jenom nevyšlo, a proto se snaží dál. No a pokud, jak píšeš, se např. domluvíte a někde se spolu sejdete, tak asi už bude záležet jenom na vás, jak to půjde dál. To, že se dva lidé spolu sejdou a popovídají si nebo spolu zajdou do kina ještě vůbec neznamená, že spolu musí začít chodit. To vůbec ne, mohou se stát kamarády, nebo zjistí, že si spolu nerozumí vůbec nebo naopak, že si spolu rozumí hodně, je jim spolu hezky, a chtěljí ve vzájemném poznávání pokračovat. Všechno je možné...:) Co vidíme jako hodně důležité, je nechodit s někým, ale jenom proto, že by ti ho např. bylo líto (nebo by ti bylo hloupé např. kino odmtnout), takže jestli s ním nikam chodit nechceš, nenuť se do toho. Máš právo se rozhodnout s kým se chceš potkat a s kým ne, ale je důležité, abys mu to řekla nebo napsala "narovinu". Přejeme ti z redakce krásný den a klidně se zase ozvi. M.

Ahoj Lociko, díky za dotaz.Oceňujeme tvou upřímnost a snahu, dělat věci správným způsobem. Píšeš, že půl roku jste s přítelem, ale mamka nechce, abys u něj přespala, i když se jedná jenom o jednorázové přespání, když ti nejede večer už žádný autobus. Přítel se na tebe zlobí, že ti rodiče nic nedovolí a pořád tě hlídají. A teď, co s tím? Zkus se na to mrknout jako nezávislý pozorovatel.:) Rodiče obecně (taky jsem maminka.)) své děti opravdu milují a opečovávají, a tak na ně od malička dávají pozor, protože o ně mají starost, nechtějí,aby se jim stalo něco zlého atd. Pak najednou děti dospějí a měly by se za sebe rozhodovat a nést odpovědnost samy, úplně za všechno. Ale ono to není tak jednoduché - máš 17 a probudíš se a najednou jsi dospělá... Je to proces, kterému se každý člověk musí učit a není to úplně hned. A tak chápu i tvou maminku (rodiče), že je i ve tvém věku opatrná a nelíbí se jí tvé přespávání u přítele. Vidí totiž i to, co člověk, který je hodně zamilovaný (a to je po půl roce každý) asi nevidí. Nabízím jenom pár otázek: Je půl rok doba, kdy vím, že s tím druhým chci strávit zbytek života? Máme spolu vyjasněno, že chceme žít  v čistotě, a tak budu přespávat např. na gauči v jiné místnosti? Je můj přítel věřící - nevěřící a toto vůbec neřeší? Jak se na to dívám já? Ještě je taky možnost domluvit se s maminkou na zajištění odvozu večer domů, to by možná bylo taky řešení, co říkáš? Vzpomínám si na jedno svědectví holky, která chtěla jet pod stan se svým klukem. Měla 19, chodili spolu asi rok, oba byli věřící a přišla za maminkou, s tím, že to není přece nic špatného, že budou jenom v jednom stanu, ale každý ve svém spacáku, protože do svatby chtějí žít čistě. Maminka ji prý tehdy řekla jenom toto: Víš. chápu, že máš xy moc ráda, chápu, že spolu chcete být i o prázdninách a vím, že je to bezva kluk. Věřím i tomu, že každý z vás je silný a opravdu chce žít v čistotě až do svatby, ale víš až budete spolu sami, tak to bude pro vás dohromady moc těžké tu velkou přitažlivost ustát. Někdy je možná lepší a moudřejší takovým situacím předcházet. Ale jsi dospělá a já věřím, že se rozhodnete správně.Teď už jsme 5 let manželé, a jsme oba moc rádi, že jsme tenkrát spolu pod stan nakonec nejeli, popovídali jsme si o tom, a zjistili jsme, že by to pro nás oba bylo opravdu velké a zbytečné pokušení... Existuje takové fajn přísloví nebo spíš pořekadlo: Co nic nestojí, za nic nestojí. Obyčejně je to tak, že když člověk něco překoná, dokáže nebo dva mladí lidé společně, tak to ten jejich vztah upevní a zocelí. Je pravda, že jsi nedostala žádnou radu, musíš to udělat tak a tak. Nabízíme jenom pohled, možná k zamyšlení a popovídání si jak s přítelem, tak možná i s rodiči. Dospělý člověk má totiž spoustu možností, jak co udělat, ale taky odpovědnost za svá jednotlivá rozhodování. Přejeme ti, ať se v životě dokážeš rozhodovat co nejlíp. Krásné dny. M.

Ahoj Edith, díky za tvůj dotaz i důvěru k nám. Na to asi není žádná jednoduchá odpověď. Pochopila jsem, že zatím pořádně nevíš, jestli bys chtěla žít zasvěceným životem nebo ne. A to je pochopitelné, protože to není jako jít si koupit rohlík nebo něco hezkého na sebe. Je to rozhodnutí na celý život. Oceňuji, že se nad svým životem zamýšlíš a přemýšlíš o něm. To je moc dobře. A určitě je dobré a správné se za správné rozhodnutí modlit a prosit. Píšeš, že když jsi odmítla pozvání kluka na kafe, že jsi cítila pokoj, klid, že to bylo dobré rozhodnutí. Jenže na dalším spolču jsi viděla, jak je smutný, zamlklý, nebaví se s tebou a tebe to taky trápí. Přemýšlíš, jestli to ze tvé strany není jenom pohodlnost, lenost jít do vztahu...Také píšeš, že ani tvůj pohled na něj teď není stejný a nechceš mu více ubližovat. Co to znamená? Že je ti ho líto? Nebo že pro tebe začíná znamenat něco víc než kamarád? To my v redakci nevíme.:) V každém případě věřím,  že P.Bůh tě má rád takovou jaká jsi, ale to důležité životní rozhodnutí za žádného z nás nikdo neudělá. Dal nám svobodnou vůli, právě protože nás má tak rád, a je na nás, jak a pro co, se každý z ná rozhodne. Je moc hezká a pravdivá tato jednoduchá modlitba: Ježíši důvěřuji Ti, do Tvých rukou svěřuji svůj život. A prosím o Tvé vedení, i když někdy sejdu z cesty a když se mi nedaří... Píšeš, že máte spolčo? Je tam zřejmě i kněz, který vás, tebe zná. Co třeba se mu zkusit svěřit? Je pravda, že to není asi nic, co se změní lusknutím prstu, že ti bude hned vše jasné, tvůj kamarád hned vše pochopí atd... ale chce to čas, trpělivost, nepřestávat v modlibě a naslouchání, co je a co není správné pro tvůj život. A jak sama píšeš, okolností je spousta a bylo by to na dlouhý pokec... Takže i  my v redakci vidíme jenom tu malou část. Slibuji ti modlitbu za správná rozhodnutí. A klidně se za se ozvi. Měj se hezky. M.

Milá tazatelko, je to náročné téma, o kterém přemýšlíš. Doporučuji ti ke studiu http://homosexualita.cz/, kterou sestavili věřící odborníci.

Bůh je Trojice a stvořil člověka ke své podobě - tedy jako muže a ženu, kteří jsou schopni počít ve spolupráci s Bohem (ten tvoří duši) nového člověka, své dítě. To je Boží záměr. Proto je sexualita v Božím plánu schopnost posvátného spojení muže a ženy s otevřeností novému životu. Je to nejhlubší sjednocení, zpodobnění jednoty Boha samého. Sexualita mimo manželství je tedy nepravdivá, nenapodobuje Boha, jen si chce užívat. A sexuální spojení dvou lidí stejného pohlaví je zcela mimo Boží plán - proto Bible jasně označuje, že se protiví Bohu.

Člověk může vstoupit do manželství nebo zůstat sám. Může se realizovat v lásce ve své rodině nebo jako svobodný se rozdává v lásce ve službě druhým (třeba jako odborník, lékař, pedagog...). Láska je především darovat svůj život pro dobro druhých. Sexualita patří do manželství, je projevem muže a ženy, kteří v běžném životě žijí jeden pro druhého a pro své děti a sexualita je nejniternějším znamením jejich lásky.

Pokud se dnes bere láska jen jako užívání si v sexu (jakéhokoliv), jen jako dobrý pocit, pak nejde o lásku, ale jen o zoufalý běh za naplněním, ale falešnou cestou. Jen tak se naplňuje život člověka, pokud sloužím druhým, pokud se rozhoduji jako Ježíš, obětovat se pro dobro druhých.

Milá tazatelko, jsi ve věku, kdy nad svou identitou mladý člověk přemýšlí. Je to hodně psychologická záležitost s je třeba najít někoho, ke komu máš důvěru, povídat si s ním a on ti pomůže upevnit se v identitě ženy. Že jsou i lidé, kteří mají citovou přitažlivost ke stejnému pohlaví je fakt, ale je jich celkem málo. V mládí se člověk ptá, má mnoho nejasností sám o sobě atd. Proto potřebujeme, zvláště v mládí, solidní průvodce.

Písmo svaté říká jasně, že homosexuální sex jako každý mimomanželský sex je těžkým hříchem. Orientace na stejné pohlaví hříchem není, pochopitelně. Pro lidi, kteří takoví jsou, to je dost náročný kříž.

Na koho se můžeš obrátit? Třeba na Křesťansko pedagogickou poradnu v Praze (tam je například terapeutka paní Imlaufová) nebo na kněze z nějakého centra života mládeže (např. Příchovice, Vesmír). A pak doporučuji knihy od Daniel Ange - vyšly u Karmelitánů.

Ahoj Bety díky za otázku i důvěru k nám. Píšeš, že jsi zatím s nikým nechodila a před nějakou dobou ti napsal kluk, kterého jsi zahlédla v sousední farnosti v kostele, že byste spolu mohli jít ven. Souhlasilas, ale pak tě polekalo, že by to mělo být tak brzy, a napsala jsi mu, že toho máš hodně, a že bys to nechala tak jak to je. Na druhé straně ale přemýšlíš  o tom, jestli jsi udělala správně. Je o šest let starší, pracuje, ty zatím studuješ. Chceš budovat vztahy na něčem větším než je jenom vzhled a nějaký dojem, snažíš se vše dělat s rozvahou a citem, bojíš se vyjít ze své konfortní zóny. Pochopila jsem to správně? Tak nejdřív trošku všeobecně o vztazích mezi dvěma lidmi. Myslím, že každá dívka si přeje toho svého prince na bílém koni, který bude statečný, vnímavý, pozorný, veselý, ... a samozřejmě sympatický a aspoň trošku hezký. Ale aby na to člověk přišel, jaký ten druhý bude, a jestli nám to spolu bude "pasovat", spolu dva lidé nejdřív potřebují chodit, potřebují se vzájemně poznat, hodně spolu mluvit, řešit nejrůznější situace, a tak vlastně postupně zjišťují, jestli je to ten pravý/pravá. A není nic špatného na tom, když se dva lidé, kteří spolu upřímě hledají společnou "notu", ale zjistí, že to nepůjde, tak se rozejdou. Ve slušnosti a s úctou jeden ke druhému. A může je to i posunout dál, protože už ví, co se jim na tom druhém líbí, ale co už nemohou respektovat atd. Protože se to může stát a není to ničí chyba, jenom to prostě nejsou dvě půlku jednoho jablíčka nebo dva puzzle, které do sebe hezky zapadají. Vzpomínám si, že jsem přibližně ve tvém věku přemýšlela dost podobně, přála jsem si mít první vztah, který by byl zároveň i poslední, až do konce života. Ale to člověk opravdu zjistí až tím, že s tím druhým tráví nějaký čas.To ale neznamená, že musíš hned chodit s tímto klukem, to vůbec ne, je to jenom takové obecné přemýšlení o tom, jak mohou vztahy fungovat. A když se vrátíme teď k tobě samotné? Když s ním např. jednou (i víckrát) půjdeš na procházku, tak se nic nestane, protože spolu nemusíte hned chodit. Je potřeba si to vyjasnit, aby jste oba věděli, na čem jste. Když mu např. jasně řekneš, že s ním jdeš ven proto, abyste se lépe poznali. (Protože se znáte jen od vidění a jste si navzájem sympatičtí, tak se můžete víc poznat a pak se uvidí). Můžete skončit jako kamarádi, nebo jako víc a nebo jako nic a nebo se můžeš rozhodnout, že raději žádná procházka ani nic jiného s tímto klukem nebude. Je to jenom na tobě, jak to vidíš a cítíš. Přeji ti taky krásný den a klidně se zase ozvi. M.