Ahoj Sáro, díky za tvou otevřenost i odvahu, podělit se se svým příběhem. Co na to říct... Že ses do všeho pořádně zamotala, už teď asi vidíš i ty sama. Ono uhýbání a zatajování nikam nevede. Co s tím? Zkus posbírat odvahu a o svém těhotenství řekni jak otci dítěte, tak potom i svým rodičům. Je jasné, že to pro tebe nebude jednoduché, ale je to nutné. Pomoc i bližší radu můžeš najít na stránkách organizace Nesoudíme, pomáháme nebo např. na  Lince Bezpečí. Je tam spousta odborníků, kteří si s tebou popovídají, klidně jenom po telefonu, a když se pak domluvíte, tak i osobně. Tento konkrétní odborník tě pak může i podporovat dál. Z redakce moc myslíme, ať všechno dobře dopadne. Budeme rádi, když se nám ozveš, jak se ti daří. M.

https://hnutiprozivot.cz/nesoudime-pomahame 

https://www.linkabezpeci.cz/

Ahoj K, díky za dotaz. Je ti třináct let a v tomto věku je podle mě důležité učit se s klukama kamarádit, jen tak se poznávat, oťukávat, zjišťovat,co se ti na klucích líbí, co ne, co bys od svého kluka čekala, co by ti naopak moc vadilo. A taky se naučit znát lépe sama sebe, zvýšit svoje sebevědomí, umění komunikovat a vycházet s lidmi – to se ve vztahu taky moc hodí. Kamarádství s klukama je velmi cenné samo o sobě, a nikde není řečeno, že z něj po čase nemůže být i něco víc. Ve tvém věku ale není vůbec kam spěchat, kamarádstvím tedy rozhodně nic nezkazíš. A pokud si to nějaký kluk začne, jak ty píšeš, vykládat jinak, a chtěl by s tebou např. chodit a ty nechceš? Stačí říct, že je to bezva kamarád, ale ty zatím  chodit s nikým nechceš. Myslím si, že je důležité říkat věci tak jak jsou, a nevodit nikoho za nos. Z redakce fandíme. M.

Ahoj Kiko, díky za dotaz. Myslím si, že kluci žárlí podobně jako holky. Některý víc a některý míň. M,

Ahoj Eliško, včera jsem odpovídala na podobný dotaz, přečti si ho, je také v této rubrice. Ale asi pořád platí: Nejlepším lékem je čas. Tu větu jsi určitě už slyšela a jistě ji ještě mnohokrát uslyšíš. Je totiž pravdivá. Časem silné city k němu odezní samy. Důležité heslo pro tebe zní: ŽIJ TADY A TEĎ! Neohlížej se zpátky ani si nevysnívej budoucnost s ním, ale žij tou vteřinou, kterou právě máš. Je ve tvém okolí někdo smutný? Zajdi za ním a naslouchej mu, napiš mu, zavolej. Je tu kamarádka, která by ráda někam vyrazila? Pozvi ji k vám, zajděte do kina, na výlet! Potřebují rodiče nebo prarodiče, abys s něčím pomohla doma? Udělej to bez reptání. Hlavně nezůstávej sama a neutápěj se ve svých myšlenkách. Když budeš mezi lidmi a s lidmi, nebudeš mít tolik času na něj myslet. A že si na něho vzpomeneš třeba večer před spaním? To je přece normální. Můžeš se za něj pomodlit a třeba  v modlitbě odevzdat i všechny své myšlenky na něj. Uvidíš, že časem začneš vnímat i jiné kluky/muže a "dostaneš ho z hlavy". Měj se hezky. M.

Ahoj Viktorie, díky za otevřenost a upřímnost. Píšeš, že jsi chodila 9 let s klukem, měli jste před svatbou, ale pak následoval rozchod. Je ti úzko a špatně.  Ani po půlroce ti není líp, a ty nevíš, co máš dělat. Úplně to chápu, musí to být pro tebe hodně bolestné a náročné. 9 let je hodně dlouhá doba a nejde ji smazat mávnutím ruky. Vím, že se to jednoduše napíše, a daleko hůř žije - ale musí to přebolet. A myslím si, že k tomu patří i ten smutek, hněv, strach, nezájem a podobné reakce. Podle mě na ně máš právo, ale neměly by trvat moc dlouho. Proč? Protože by tě zbytečně ubíjely a ničily. Psala jsi, že jste spolu zažily krásné, ale i hodně těžké chvíle. Za ty krásné jsi určitě vděčná, a z těch horších se zkus "poučit" pro další život. Chození je cesta, kde zjišťuješ, o sobě i tom druhém spoustu věcí, a vzájemně také zjišťujete, jestli dokážete být spolu celý život nebo ne. Neber to prosím jako prohru (a opravdu ti věřím, že prožíváš těžké  chvíle), ale jako zkušenost. Píšeš také, že okolí nic netuší. Není někdo, s kým by sis mohla popovídat? Víš, říká se, že sdílená bolest, je poloviční bolest. Člověk, když se může vypovídat, tak se mu obyčejně i hodně uleví. Můžeš se také ze všeho vypsat, a pak třeba papír spálit. Nenuť se za každou cenu hned do dalšího vztahu. Všechno má svůj čas. Udělej si každý den nějakou malou radost (dobrá knížka, výstava, film, poslouchání hudby, zákusek...) prostě cokoliv,  z čeho budeš mít dobrý pocit. I když si momentálně asi připadáš rozbitá na malé kousíčky, zrazená a nemilovaná, není to celá pravda. Máš rodinu, kamarádky, známé? Povídej si s nima, a zkus se radovat z maličkostí. Můžeš změnit také např. účes, najít si nový koníček, jít na pouť, jet někam na víkend.... Někdy pomáhá i to, podívat se na sebe cizíma očima. Co vidíš? Slečnu, která má dvě zdravé ruce i nohy, vidí, slyší, je soběstačná, má domov, práci, atd. Kolik lidí na světě má takové štěstí? A při takovém přemýšlení si často člověk uvědomí, že je mu sice pořád nic moc, ale taky poznává, že spousta lidí je na tom, daleko, daleko hůř... Viktorie, moc na tebe myslím a věřím, že to zvládneš. A klidně se zase ozvi. M.

Ahoj :), díky za dotaz. Vždy, když se snažím odpovědět na nějaký dotaz, představuju si, že dotazující sedí naproti mně a povídáme si:), protože je dost těžké odpovídat imaginárně a přesně na míru. Už proto, že je to jenom pár vět, které nám o sobě řeknete, navíc to mohou být i otázky obecné. Těžko říct, kam paří zrovna tato, ale obecně si myslím, že se každý z nás (nebo skoro každý:)) obyčejně soustředí na to, co nemá. Např. znám dvě holky, které mají krásné dlouhé vlasy. Jedna vlnité, druhé rovné, a vždy si to přály mít naopak, jedna je pořád žehlila a rovnala a druhá zase kulmovala  a natáčela. A po několika letech "zkoušení" přišly obě dvě na to, že vlastně nejlíp se cítí v těch svých vlasech, nemusí s nima nic moc dělat, a přesto jsou krásné. A to se mi zdá, že je obyčejně ten problém, proč jsme často tak nespokojení a smutní. Soustředíme se totiž na věci, které nemáme, místo abychom byli vděčni za ty, co máme. Nezdá se ti také, že často vidíme hlavně to negativní v nás, a nezaměřujeme se na to pozitivní? Myslím si, že oblíbený člověk nemusí být nutně krásný, spíš je veselý, komunikativní, dokáže druhým poradit, zajímá se o druhé a o věci okolo sebe, dokonce se dokáže zasmát i sám sobě,  a potom může mít např. křivé nohy, nebo velký nos, a nikdo si toho ani nevšimne. Proč? Protože ty druhé zaujme to pozitivní, to dobré, co z tebe vyzařuje. Myslím si, že každý člověk je originál, a i když se to může zdát na první pohled hodně těžké, je důležité se umět přijat a naučit se mít rád. A pak to půjde i s lidma okolo. Dotaz o sebedůvěře je přímo pod tímto tvým dotazem. Mrkni na něj. Myslíme na tebe. M.

Ahoj Hano. díky za tvou otevřenost a upřímnost. Moc si toho vážím. Z tvého dotazu se mi zdá, že největší tvůj problém je možná přijetí sebe sama.  I když se to zdá těžké, je to moc důležité. Chce to sice fůru  trpělivosit a pevnou vůli, ale zdravé sebevědomí se vytvořit dá!! Nakonec i jedno známé přísloví říká, že co nic nestojí, za nic nestojí. Zkus si udělat takový svůj minitestík. Napiš si na papír 5 činností a 5 vlastností, ve kterých jsi fakt dobrá. Určitě je máš, možná je nevidíš na první pohled, ale určitě tam někde jsou:). A potom si papír polož někde poblíž. Vždycky, když si budeš připadat k "ničemu", tak si ho přečti. Víš, každý člověk má důležitou hodnotu, jenom někdy trvá déle, než ji objeví. A je moc důležité ji hledat. Napíšu ti ještě takové desatero sebepřijetí, o kterém jsme před několika lety psali v INu.

1. Nemluv o sobě negativně, 2. Když selžeš, přiznej si to, 3. Buď k sobě stejně laskavá, jako k jinému člověku, 4. Nesrovnávej se s ostatními, jsi totiž jedinečná (tak jako oni), 5. Najdi si přátele, kteří mají radost ze života, 6. Nauč se smát, 7. Uvolni se a netrap se. Něco se ti nepovedlo? Nevadí, zkus to znovu, 8. Jednej podle svého svědomí, 9. Zkus, jak dlouho vydržíš, aniž bys řekla něco negativního o druhé člověku nebo situaci, 10. Kvůli kritice se neužírej, raději začni pomáhat ostatním... Můžeš si tyto body napsat, a snažit se vždy jeden z nich každý den dodržet. A hlavně se nevzdávej. Nic totiž nejde samo od sebe a vytrvalost se vyplácí. Schválně, jestli na tobě někdo zpozoruje nějakou změnu?

Je i hodně knih o zdravím sebevědomí, např. Jak přežít, když si nevěřím od nakladatelství Portál. Najdeš v ní praktické úkoly, jak si vybudovat sebevědomí. Zapátrej v nejbližší knihovně, zda by se nedala někde sehnat.

Z redakce ti moc fandíme. M.

Ahoj Paťo, díky za dotaz. Píšeš, že jsi hodně střídala kluky na různých akcích, (pusa a nic víc), píšeš také, že jsi z věřící rodiny, ale jsi mladá holka, která si chce užívat. Na druhé straně, nevíš jak to stopnout ani přiznat ve zpovědi, a už ráda bys měla  někoho "nastálo". A co pro tebe znamená slovo UŽÍVAT SI? Být středem pozornosti? Mít pocit, že jsi pro druhé (v tomto případě kluky) důležitá, jedinečná? A je to něco špatného? Vzhledem k tomu, že nevíš, jak "to" přiznat ve sv. smřžení, asi sama cítíš, že všechno tak úplně v pohodě nebude. Znám jednu maminku, která radila svým dospívajícím dětem přibližně toto: Pokud něco chceš udělat a nejsi si jistý, zkus popřemýšlet o tom, jestli bych s tím souhlasila já, a pak se rozhodni.... To mi přiijde jako docela dobrý pomocník:). A také ti věřím, že bys chtěla mít někoho, jak píšeš, nastálo. Možná by stálo za to, dívat se na kluky trošku jinýma očima. Flirt může být sice možná napínavý, ale také obvykle bývá úplně nezávazný, a obě dvě strany tak nějak tuší, že je to vlastně jenom zábava a žádný opravdový vztah, a to je škoda. Věřím, že časem se ten pravý objeví, a ty ho určitě poznáš. Přeji ti, abys zkusila hledát víc srdcem než očima. Hezký den z redakce. M.

Ahoj Ádis, díky za dotaz. Píšeš o klukovi, se kterým jsi měla něco (polibky nebo víc?), který měl ale vždy upito, chodili jste spolu ven jen po tmě, za střízliva a za dne si ti nikdy neozval, jednou ti řekl, že tě miluje. Vím, že to bude asi těžké, ale zkus si představit nějakou imaginární holku - kamarádku, na které ti hodně záleží, a které má podobný problém. Zkus se na to mrknout jakoby zvenku. Co by jsi jí poradila? Zdálo by se ti fajn, že si tvé nej kámošky všímá kluk jenom potmě a když má upito, jak píšeš? Že mu nestojí za to, aby si s ní popovídal, pozval ji třeba do cukrárny, do kina? Poradila bys jí, ať si s ním o tom promluví? Ať má, ať už to dopadlne jakkoli, jasno? Víš, vztah - chození je o vzájemné úctě, poznávání toho druhého i sebe sama, o komunikaci... Zkus popřemýšlet o sobě, o svých prioritách, o tom, co je v budoucím vztahu a chození pro tebe důležité a co ne. Moc držíme z redakce palce. M.

Ahoj Stelo, zdravím z redakce a děkuji za otázku. Je naprosto normální, že se bojíme toho, co je pro nás neznámé. Každá z nás se zamiluje až tehdy, když je na to připravená (a to je hodně individuální). Do té doby třeba kluky vůbec neřeší a najednou BUM! a je to tady. :-) Potom už ti např. vůbec nepřijde těžké vodit se s někým za ruce. Když totiž uvidíš, že ten, koho máš ráda ty, má rád i tebe, bude to pro tebe najednou jedna z nejpřirozenějších věcí.A sex? To je hodně intimní záležitost.  Krásná, naplňující, ale hodně intimní. Proto je to také tak dobře vymyšleno, a sex patří až do manželství. To totiž už předpokládá naprostou důvěru, otevřenost a hlavně lásku obou lidí. A v takové důvěryhodné a láskyplné atmosféře se potom může jeden druhému navzájem odevzdat. Není to žádná "rychlovka" ani nic divného, je to darování sebe navzájem. A rada od nás? Zkusz zatím dobře prožívat každý den života, raduj se z maličkostí, nauč se být vděčná za to, co máš a rozvíjej svá přátelství s ostatními. Fandíme ti. M.