Milá číselná,

především - věř, že i v Americe musí mladí vstávat brzo a chodit poctivě do školy :) Nikde tomu není jinak, tedy kromě zemí, kde děti do školy vůbec chodit nemohou, protože nemají tu možnost (i když by se něčemu novému rády naučily). Místo toho vstávají za svítání (a často i dříve), aby mohly pracovat.

Z toho, co píšeš, mi vyplývá jediná diagnóza: nechuť, nedostatek motivace, lenost. Jsou to stavy, kterými si denně prochází desítky z nás. Máme toho hodně, nechce se nám do plnění povinností, chceme se zastavit, odpočinout si atd. To vše je, řekla bych, lidské. Otázkou ale vždycky je, co s takovými stavy a pocity otrávenosti uděláme - zda jim podlehneme nebo se jim postavíme. Čelit sobě samému je asi nejtěžším úkolem, který nás na cestě k Bohu potkává - svojí vlastní pýše, lenosti, chytráckosti. Stejně tak je ale asi jedním z nejkrásnějších pocitů, když nad sebou zvítězíme :) Silou vůle si vybereme, že už nechceme být takoví povaleči, nechceme, aby v nás kořenil hřích, ale dobro a také pravda. Jak sama píšeš - simuluješ. Lžeš svému okolí a tvá lež je plodem tvé lenosti, nechutenství. To jistě není dobře.

Zkoušej se krůček po krůčku přemáhat, nevyhledávat věci, které tě rozptylují, každý den udělat něco "navíc", něco, co tě posune blíže k cíli pilnosti, něco, co bude trénovat tvou vůli. Netoč se v kruhu toho, že se ti něco nechce - proto hledáš výmluvy - lžeš - vymýšlíš úskoky - jsi z toho nešťastná - do školy už máš potom strach jít, protože toho hodně zameškáš atd. Nejdůležitější je vykročit. Udělej změnu, rozhodni se opravdově a upřímně a v modlitbě se obracej na Pána o pomoc. Určitě tě nenechá na holičkách ;)

Milá nancy,

časopis je určen pro čtenářky zhruba od 12 let, horní hranice není závazně dána. Jinými slovy, samozřejmě, že se obsahově zaměřujeme především na dospívající mladé dívky, ale často dostáváme pochvalné zprávy i od jejich maminek nebo babiček, které časopisem rády listují spolu se svými dcerami a vnučkami :)

Měj se krásně!

Milá "konev" :-D,

bílý šum je časově stabilní zvuk, který obsahuje harmonické frekvence v celé oblasti slyšitelného spektra. Představit si jej můžeš jako třeba 20 000 různých tonů, které znějí najednou a dohromady vytvářejí monotónní, a tedy relativně přijatelný šum, který je schopen přehlušit ostatní zdroje hluku (které mohou být pro lidské vnímání už méně příjemné).

Milá talker-tazatelko,

v životě na 99 % věcí, které člověku nejdou, platí procvičování. Proto i tobě doporučuji pokoušet se o zapojení se do konverzace/debaty tak často, jak jen to půjde (a jak často samozřejmě budeš mít náladu se s ostatními bavit a sdílet :)). Jde především o to zbavit se strachu z toho, že něco řeknu špatně, nebudu dostatečně vtipná, zábavná, řeknu hloupost a ostatní se mi budou smát... Všem se nám bohužel daří dnes a denně vypouštět z úst hlouposti - uklidňující na tom ovšem je, že jsme všichni pouze nedokonalí lidé, a tak máme na nějaký ten omyl právo. Rada č. 1 tedy zní: Neměj strach!

Rada č. 2 potom: Měj se ráda! Měj se ráda, i když se ti něco nepodaří, měj se ráda, i když máš pocit, že nejsi tak dobrý debatér jako ostatní, věř tomu, že i ty dokážeš do každé diskuze vnést jedinečný a přínosný úhel pohledu, něco obohacujícího pro ostatní. Každý z nás dostal od Boha nejrůznější dary, jen se občas zdráhá je používat, rozvíjet, má obavu z nepřijetí nebo si nemyslí, že právě jeho přednosti jsou ty, o které ostatní stojí. Pokud ale budeš ale sama přesvědčená o tom, že jsi v něčem dobrá a máš k tématu, co říct, bude i tvůj projev zbaven ustrašenosti, roztřesenosti, možná nepřesnosti, budeš moci být ve své kůži. A o to jde.

Přeji ti hodně štěstí a krásný zbytek doby postní! :)

Milá Lociko,

stejně jako ty a tvé kamarádky je paní učitelka "pouze" člověk. Jejím úkolem je udržovat ve třídě pořádek tak, aby žáci dávali pozor, vzájemně se nerušili a mohli se jejím prostřednictvím něco dozvědět o Bohu a víře. Určitě se stane, že vás mnohdy napomene kvůli nevinné věci (dopsala mi propiska - potřebuji si od kamarádky půjčit jinou - šeptem ji o ni poprosím), ovšem faktem je, že paní učitelka často ani nemůže vědět, jestli si skutečně půjčujete potřebné věci nebo třeba posíláte psaníčka. Pokud někdy reaguje nepřiměřeně, může to být způsobeno příkladně tím, že má sama špatný den, aniž by tím nějak chtěla útočit přímo na vás a byť to profesionální není, na "špatný" den má čas od času nárok každý :).

Zkuste se několik následujících hodin vyvarovat zbytečného vyrušování (mít připravenu např. i propisku do zásoby pro všechny případy) a pokud si i přesto paní učitelka najde důvod, proč vás napomenout, nebojte se jí slušně povědět, že vás její časté připomínky vůči vám mrzí (můžete za ní zajít po vyučování a zeptat se, jestli jste jí konkrétně něco neudělaly nebo jestli jí na vás něco nevadí - vzájemná komunikace je klíčem k vyřešení většiny problémů :) ).

Přeji hodně štěstí!

Milá deváťačko,

všude tam, kde jsou alespoň dva lidé, je prostor pro vzájemné ublížení si (často, aniž by bylo přímo chtěné). Tím spíše pak ve třídním kolektivu, kde je dohromady na třicet rozdílných povah, s rozdílnými názory, přístupy, pohledy na věc. Určitě by bylo skvělé, kdyby si mezi sebou všichni rozuměli, vycházeli vstříc, chápali se a byli kamarády, ale myslím, že taková ideální třída asi ani neexistuje. A realita je bohužel taková, že většinou i sebelepší kolektiv se v závěru studia tak trochu rozhádá (právě kvůli organizačním záležitostem - pořizování dárku společného dárku třídnímu učiteli, výběr závěrečných stužek, triček...).

Je ale pravdou, že chodit do školy, jen aby ji člověk "přežil" není příjemná každodenní realita. Být tebou, snažila bych se více oprostit od narážek ostatních a o vzájemnou toleranci. Když ti bude něco vadit, nebát se o tom mluvit s ostatními, povědět, co si myslíš, ale snažit se o to slušně, s klidem a úsměvem. Není možné se zavděčit vždy a všem, proto bych svůj čas a energii raději věnovala budování vztahů s kamarády, s nimiž si rozumím a se kterými se budu vídat ve volném čase, bez ohledu na to, zda spolu chodíme do školy nebo ne.

Za třídní kolektiv se můžeš každé ráno cestou do školy třeba jen krátce pomodlit slovy: "Pane, pomoz mě i mým spolužákům vzájemně spolu vycházet a být si spíše obohacením, než utrpením."

Přeji ti mnoho sil a úspěšný závěr studia! :)

Milá Leňo,

předně ti chci poblahopřát k úspěšně zvládnutým zkouškám. Ne každému se podaří první semestr proplout tak hladce a splnit všechny zkoušky na první pokus.

Věřím, že "strašení" prváků, kteří právě ne VŠ nebo VOŠ nastoupili je tak trochu součástí jakéhosi sebepotvrzování. Starší spolužáci si tím mnohdy sami dokazují, že oni těžké předměty a zkoušky zvládli a rozšiřováním příběhů o tom, jaké hrůzy tě během studia čekají, si vlastně tak trochu sami poklépávají na rameno. Tím nechci říct, že je studium hračka. Určitě se nevyplatí jej podceňovat, ale stejně tak nejde ani o nezdolatelný cíl.

Tvé malé sebevědomí pravděpodobně souvisí s tím, že nevěříš pravdě o sobě samé. Ani dobré známky na střední škole ani úspěšně zvládnuté zkoušky tě nepřesvědčily o tom, že jsi dobrá studentka a "máš na to" a místo toho, abys se sebou byla spokojená, žiješ ve strachu z toho, co přijde a co určitě nezvládneš.

Sebevědomí vychází především z dobré znalosti sebe sama a vědomí toho, co jsi za člověka, jaké jsou tvé slabosti, ale také jaké máš přednosti a obdarování. Zkus si na papír sepsat alespoň 5 věcí, díky nimž jsi na sebe hrdá, kterých si sama na sobě vážíš. Potom k nim zkus přidat dalších 5 věcí, které se ti daří ve vztahu ke škole a studiu (např. jsem pečlivá, dochvilná, zvládám logické uvažování, mám dobrou slovní zásobu apod.). Tento krátký seznam si potom čti několikrát za sebou a zkoušej v sobě probudit radost z toho, jaká jsi. Za sebepřijetí se také můžeš modlit - prosit, aby Bůh uzdravil tvou malou sebedůvěru.

Z vlastní zkušenosti také vím, že pokud uvěříš, že ti něco skutečně jde, objektivně se ti v dané věci začne dařit ještě více. Budu držet palce, ať se věřit sobě samé a svým schopnostem daří i tobě.

Hodně štěstí!

Milá tazatelko,

vztahy ve třídě bývají často těžké. A zvlášť ve věku, kdy máte každý co dělat sám se sebou, protože procházíte obdobím dospívání. Často se to spraví až s postupem času, kdy si většina třídy uvědomí, že existují i spolužáci a nejen oni sami. 

Napadá mě třeba zkusit se domluvit s třídním učitelem/učitelkou na nějaké třídnické hodině, kdy byste měli možnost zahrát si nějakou hru, která stmeluje kolektiv. Ale ani tak není zaručené, že to pomůže. K tomu, aby vznikl dobrý kolektiv, toitž musí být snaha každého člena třídy. 

Protože chování jiných nezměníš, snaž se zaměřit více na to svoje. Pokus se jednat vždycky tak, aby ses na svoje chodání nemusela stydět. Buď ke spolužákům upřímná, milá, ochotná pomoci, prostě se k nim chovej tak, jak bys chtěla, aby se oni chovali k tobě. Možná svým přístupem ve druhých probudíš snahu jednat podobně. A kdo ví? Třeba právě ty jako kapka v moři, nakonec pomůžeš moře změnit. Myslíme na Tebe! P.

Ahoj Lucko,

v první řadě by bylo dobré, kdybys zašla za učitelkou matematiky a řekla jí o svém problému. Věřím, že by mohlo pomoci, kdyby učitelka před příští písemkou všechny důrazně upozornila, že po odevzdání testu má být ve třídě klid a nebo aby sbírala všechny písemky najednou. Uvidíš, zda se vám podaří najít řešení.

Proti nervozitě a trémě se dá bojovat i za pomoci dechových cvičení. Když ucítíš, jak se v tobě začíná všechno stahovat, několikrát se zhluboka nadechni a pomalu vydechni. Při nádechu je dobré si třeba představit, že máš nahoře na hlavě háček a něco tě v průběhu nádechu jakoby táhne vzhůru. Opravdu to funguje a nádech je tak hlubší. Uklidnění může přinést i to, že se napiješ čisté vody. A samozřejmě nic nepokazíš ani "střelnou modlitbou", např. "Pane, prosím tě o pokoj do srdce."

Tak ať se Ti boj s nervozitou daří! Moc Ti fandíme!

Milá Bariky,

myslím, že důležitý krok jsi už udělala - vypsala ses ze svých pocitů, dostala jsi je ze sebe ven. Zkus si do budoucna zavést třeba sešit, kam si budeš psát, když tě začnou přepadat zlé myšlenky a pocity.

Jinak jsou tvé pocity normální, buď klidná. Není se čemu divit, že ti ten kluk tolik vadí, když tě takto šikanuje. Spíše by bylo divné, kdyby tě takové chování nechávalo lhostejnou. Naštěstí už to nebude trvat dlouho, a navíc pro tebe teď budou chodit ke škole rodiče, tak věříme, že to zvládneš.

Pokud jsi věřící, zkus se za toho kluka třeba vždycky večer pomodlit, i když je to hodně těžké, a prosit za sílu, abys mu dokázala odpustit a nepřát mu nic zlého. Je to osvobozující - učit se přát dobro někomu, kdo nám ubližuje. Jinak si totiž toho člověka "nosíme" pořád s sebou. Tím ale, že na něho nebudeš pamatovat ve zlém, ale začneš za něho prosit, se od něj odpoutáš.

Myslíme na Tebe a držíme palce, ať to všechno dobře dopadne!