Milá lívance,

že o tebe vaši mají strach je pochopitelné a v tvém věku úplně normální. Určitě nejsi jediná, kdo má takto starostlivé rodiče, takže se neboj, že i kdyby ses s rodiči nedomluvila na žádném kompromisu, všichni by si na tebe ukazovali prstem a říkali si, jaký jsi ustrašenec (chápali by to jistě taky). Zkus se o tom s rodiči ještě pobavit, zeptat se, jestli by třeba nestačilo, kdyby tě doprovázel jen jeden starší kamarád (což, myslím si, není až tak hrůzná představa ani pro tebe) a nebo, pokud na tebe čekají, až se vrátíš domů (tedy v těch 11 už třeba nespí), jestli by nebyli ochotní pro tebe střídavě chodit třeba oni. Počkat na tebe "někde za rohem" (aby to vypadalo, že odcházíš sama) a pak tě domů doprovodit. S tím by ale samozřejmě museli souhlasit v prvé řadě oni.

Přejeme hodně štěstí a v létě vydařený tábor :) +

Milá palačinko,

v každém (a to opravdu každém) manželství dochází čas od času k neshodám, výměnám názorů, hádkám... Nikdy to není nic příjemného a určitě by bylo skvělé, kdyby se lidské vztahy obešly bez takovýchto potyček. Jenže jak asi sama zažíváš, realita je jiná a někdy je zapotřebí vyčistit vzduch. Občas si vaši jednoduše potřebují něco vyjasnit a pokud se to přímo tebe nijak netýká, je lepší dát jim prostor a "nějak to přetrpět". Pokud případně vidíš řešení jejich problému (řekněme, že by se hádali třeba kvůli něčemu banálnímu typu: kdo z nich umyje nádobí), můžeš se zkusit ozvat a nabídnout svou pomoc. Ve většině případů je ale lepší nechat to na nich a myslet na jejich usmíření třeba v tiché a krátké modlitbě.

Ahoj Pájo, díky za dotaz. Nevím, jak moc jsi "tlustá", ale rozhodně je mi hodně sympatické, že se snažíš něco dělat, viz balet.Víš, tak jak člověk nepřibere ze dne na den, tak ani nemůže ze dne na den zase shodit. Navíc, ve tvém věku se tělo teprve vyvíjí, takže bych žádné radikální (rychlé) hubnutí nedoporučovala. Je pravděpodobné, že část své váhy ztratíš, když ještě povyrosteš. Spíš bych se zaměřila na zdravý životní styl. Každý totiž máme určité kilogramy, které nám ukazuje váha. Otázkou je, zda je to hmota tuková nebo svalová. Nejde totiž ani tak o to ztratit kilogramy, ale spíš zpevnit tělo - nahradit tukovou hmotu svalem. Při stejné váze může tvoje tělo vypadat úplně jinak a ty se budeš cítit lépe. K tomu pomůže pravidelné cvičení.  Nezapomínej také jíst 5x - 6x denně v menších dávkách, jez hodně ovoce a zeleniny a pij dostatečné množství tekutin. A hlavně - uč se radovat z maličkostí a přijímat se taková jaká jsi (v první řadě: nemluvit o sobě negativně), protože můžeš vypadat sebelíp, ale když nebudeš mít pokoj a radost v srdci, bude ti to k ničemu. Držíme v redakci palce! M.

Ahoj Maruško, děkujeme za tvůj dotaz. O odpověď jsme poprosily psycholožku, paní Ilonu Špaňhelovou:

Ahoj Maruško, když si čtu tvoji otázku, říkám si, jaké všechny pocity asi prožíváš. Doporučuji ti, aby sis všechny tyto svoje pocity napsala nebo řekla a učila se s nimi pracovat. Máš někdy vztek? Nazvi si tento pocit a běž se třeba vyběhat nebo si tento pocit nakresli. To proto, aby se tyto tvoje emoce ventilovaly. Prožíváš někdy lítost? Jak s ní pracuješ? Vybrečíš se? Chceš od někoho náruč?

Nevím, zda máte mezi sebou s tátou takový vztah, že by se ti podařilo s ním mluvit o všem, co si prožíváš a co cítíš v srdci. Bylo by to výborné, aby i on měl zpětnou vazbu o sobě, co s tebou dělá jeho chování, o co ho chceš požádat, poprosit.

Je potřeba - před takovou komunikací - aby ses nadechla, vydechla (obrazně řečeno), čili abys s ním nemluvila v napětí. Pak je zapotřebí, abys mluvila jen sama za sebe (já cítím, já vnímám, já nerozumím, mně se nelíbí ...) To proto, aby necítil táta tlak, aby tě poslouchal a vyslechl.

Pokud to takto nepůjde, můžeš zvažovat mu napsat dopis.

Pokud to také nepůjde, snaž se navigovat sourozence, jak s tátou mluvit, aby ses o ně nebála, když nejsi sama.

Zkus o všem mluvit s mámou, zda jde něco napravit, opravit ve vztahu.

Má táta i nějakou dobrou vlastnost, na které bys mohla stavět?

Držím ti palce Ilona Špaňhelová

Milá Terezko,

myslím, že když mu celou záležitost předložíš tak, jak jsi ji výličila nám, určitě se vám společně podaří dojít k nějakému řešení nebo alespoň kompromisu. Je jasné, že matematika nemůže být silnou stránkou všech. Pokud máš ale přímo doma tu možnost zeptat se na to, co ti není jasné, využij jí a možná, když tatínek uvidí, že máš snahu se zlepšit a jsi ochotná za ním i přijít s prosbou o vysvětlení složitější látky, bude přístupnější. Hlavně se spolu bavte na rovinu a upřímně. Pravdivá komunikace je klíčem k vyřešení mnoha problémů. Přejeme hodně štěstí! :)

Milá anonymní,

ve 13 letech může člověk procházet ledasčím, hledá sám sebe, snaží se nějak definovat a ukotvit. To, že tvoje sestra tvrdí, že se jí líbí děvčata, může být jenom jedním z jejích pokusů o sebeurčení, tedy to tak ve skutečnosti vůbec být nemusí. Být tebou, dala bych jí trochu času, aby si sama uvědomila, zda jsou její pocity pravdivé nebo je to celé jenom póza a pokus o získání pozornosti.

Pokud by v pozdějším věku skutečně poznala, že je její orientace homosexuální a není svobodně zvolená, bylo by nutné to respektovat. Nesvobodně zvolená homosexuální orientace totiž sama o sobě hříchem není, pokud by se však člověk rozhodl podle ní jednat, samozřejmě už by to byl vážný problém.

Měj se krásně! :)

Milá Tess,

díky za dotaz a za důvěru. Píšeš, že po tobě nemáme chtít, aby sis s babičkou o chování, které tě z její strany zraňuje, promluvila. Věř, že po tobě nic takového nechceme, ale možná bys to měla chtít ty sama. Být přímý a pravdivý je často tou nejlepší strategií k vyřešení mnoha problémů, ale chápu, pokud je to pro tebe těžké.

Myslím, že si babička ani neuvědomuje, jak moc ti může ubližovat, protože to jistě není jejím cílem. Je to jako s fiktivním příkladem ježka, který by chtěl někoho obejmout a dát mu najevo svou lásku, ale místo toho jej popíchá bodlinkami. A někteří lidé jsou v projevech citů zkrátka ježky, aniž by chtěli. Možná, že ti chce dát babička více prostoru, protože si třeba myslí, že jsi v období, kdy jej potřebuješ, možná, že se s tebou do školy nepřipravovala proto, že jsi na ni působila sebejistě a samostatně, možná, že se vůči tobě snaží být ohleduplná a její záměr se míjí účinkem.

Tím, že tě občas napomene, ti dává najevo, že jí na tobě záleží - ač ti to tak nemusí připadat. Při její výtce zkus vždycky zatnout zuby a místo odseknutí nebo znechuceného obličeje si připomeň, že ji máš ráda a ona má určitě ráda tebe a nemyslí to s tebou zle. Na starší dítě jsou také zpravidla kladeny větší požadavky v zájmu toho, aby šlo příkladem mladším sourozencům. Nenech se tím ale otrávit a co je důležité, nenech si pokazit vztah s mladším bráškou. I jemu jsi určitě dávána občas za příklad ty a ani jemu to zaručeně není dvakrát milé. Za babičku a zlepšení vašeho vzájemného vycházení spolu se nezapomínej modlit, držíme ti palce! :)

Milá beruss,

srovnat se s takovou diagnózou by nebylo pro nikoho jednoduché. Boží plány jsou ale nevyzpytatelné a hlavně - život tím nekončí. Obavy z toho, jestli si najdeš partnera, kterému nebude tvůj zdravotní stav vadit, jsou pochopitelné, ale upřímně věřím, že pravá láska si nevybírá podle parametrů. Osobně znám několik manželů, kteří dopředu věděli, že nebudou moci mít děti, a žádnou překážkou to pro ně nebylo. Někteří si děti adoptovali a mají krásné rodiny, jiní zůstali sami, ale ve společném štěstí jim to nikdy nijak nebránilo. Naopak to pro tebe může být užitečným kompasem při hledání partnera - ten, který tě bude mít skutečně rád, to, věřím, ustojí.

Babičku zpráva asi nějakým způsobem mrzet bude - už jen kvůli tobě. Nakonec jí ovšem nezbyde nic jiného, než se s touto realitou smířit (stejně jako ses s ní musela smířit ty). Pokud je to součástí Božího záměru, nezbývá než mu důvěřovat - protože On pro tebe zaručeně nemá přichystáno nic zlého.

Jako perličku přidávám i zkušenost jedné kamarádky, které v 18 letech předpověděli rovněž neplodnost. Nikdy se proto nezajímala o PPR (metodu přirozeně plánovaného rodičovství) a o 6 let později se vdala. Po dvou týdnech manželství pak byla velmi překvapená, když zjistila, že je těhotná, dokonce s dvojčaty. V jejím případě to byl doslova zázrak a samozřejmě ti nemůžu "slíbit", že se ti něco podobného přihodí také. Chci tím jen akcentovat, že u Boha není nic nemožné. Tedy ani to, že budeš mít skvělého manžela, fungující rodinu a budeš na 100 % šťastná i bez možnosti mít vlastní děti.

Přeji ti hodně sil! :)

Milý ajušku,

rada je poměrně jednoduchá, provedení složitější. Měla by ses pokusit v klidu, bez křiku a urážek sestře vysvětlit, že se Ti nelíbí, jak Tě oslovuje. Jiným způsobem to nezměníš. Přece jenom i mezi sourozenci je potřeba rozvíjet komunikaci a vzájemnou důvěru. Někdy to prostě chce sebezapření a trpělivost. 

Držíme palce, ať najdeš odvahu a sílu si se sestrou promluvit. 

Milá Katy HC,

moc si vážíme Tvé důvěry, se kterou jsi nám napsala. Tvoji otázku jsme poslaly naší kamarádce psycholožce. Tady je její odpověď: 

Ahoj Katy,
určitě ti doporučujeme návštěvu paní doktorky. Chtěj s ní delší dobu mluvit. Aby tě mohla poznat a mohla s tebou mluvit
o všem, co máš na srdci. Přejeme ti důvěru v tyto odbornice. Můžeš zkusit zaměstnat pusu zvýkačkou, nahráváním něčeho -když pusa bude mluvit, bude aktivní i mozek. Uvidíš, co ti poradí paní doktorka.

A ještě odpověď od paní psychoterapeutky:

1. Měla by sis vymoci, že budeš na návštěvě u psychiatra mít možnost mluvit sama, bez přítomnosti maminky.
2. Bylo by dobré navýšit individuální psychoterapii na frekvenci 1x týdně.
3. Musíš porozumět mechanismuu sebepoškozování, tedy co Ti to přináší. A pokud je to úleva, tak se pokus najít náhradní úlevové činnosti, aby sis nekousala tvář (někomu např. pomáhá lámání tužek, mít na zápěstí gumičku a pouštět ji, nějaký druh pohybu,...).

Držíme Ti palce a myslíme na Tebe! Pamatuj, že ve svém trápení nejsi sama. Pokud chceš, můžeš na našem webu poprosit o modlitbu i ostatní holky. Nebe existuje a může být i na zemi. To, že to teď nevidíš, je jen dočasné. Až se uzdravíš, poznáš to.