Milá Ellis,

děkujeme ti za tvůj dotaz a za důvěrou, se kterou se na nás obracíš. Píšeš, že jste dlouho měli s bráchou pěkný vztah, ale pak se něco pokazilo. Podle věku, kdy k tomu došlo, to vypadá, že jste zrovna s bráchou začali dospívat. Když člověk dospívá, tak se mění, a puberta s ním a s jeho okolím občas pořádně zamává. Myslím, že to se stalo i ve vašem případě.

V první řadě se zkus zamyslet nad tím, co přesně se mezi tebou a bráchou stalo. Možná nešlo jen o obyčejné sourozenecké hádky a neshody, ale třeba jste si ublížili něčím, co je opravdu těžké odpustit. Abys mohla s bráchou znovu navázat hezký vztah, je potřeba si všechny tyhle věci opravdu upřímně odpustit, popřípadě si o nich promluvit a vyjasnit si je, a hodit je za hlavu.

Dále je potřeba postupovat trpělivě. Nevím, kolik je tvému bráchovi, ale ty píšeš, že je ti šestnáct. To je ještě pořád věk dospívání a možná bude ještě nějakou dobu trvat, než spolu k sobě s bráchou opět najdete cestu. Zkus to po malých krůčcích, protože šrámy se nezahojí jen tak ze dne na den. Začni se s bráchou bavit o úplně běžných věcech a hledat společná témata a uvidíš, že časem se to bude zlepšovat a zase k sobě najdete cestu. Martina

Milá Sáro,

děkujeme ti za tvůj dotaz. Mít sebedůvěru a zdravě si věřit je dobrá věc, hodně holek s tím totiž má opačný problém a moc si nevěří. Jenže všeho moc škodí a ani přehnané sebevědomí není dobré. Vůbec to ale neznamená, že jsi strašný člověk. Každý jsme totiž nějaký, někdo bojuje s tím, že mu to nejde ve škole, někdo s leností... A ty s tím, že se občas nad někoho povýšíš. Důležité je, že si to uvědomuješ. Teď je ještě třeba naučit se s tím pracovat. Chce to odhodlání, začít postupně a říkat si, že každý člověk je nějaký a nikdo není lepší nebo horší.

V první řadě hledej na ostatních lidech dobré věci - každý jsme nějaký a každý máme talent a schopnosti na něco jiného - a to se na nich nauč oceňovat. Klidně ostatní pochval a oceň, co se jim povedlo. Potom se s ostatními nesrovnávej. Je úplně jedno, kdo je hezčí, hubenější, chytřejší... Zkus na to vůbec nemyslet. A když pak přijde na nějaké to chlubení, kde všude jsi byla a co jsi tam dělala, zastav se a zeptej se sama sebe, jestli je opravdu nutné, abys to říkala a zda to někomu pomůže.

Na závěr je třeba říct, že to chce trpělivost naučit se respektovat druhé, a je třeba se v tom cvičit. Prostě si při setkání s nějakým člověkem řekni, že on je takový a Bůh ho tak stvořil s nějakým účelem. Zkus se za to klidně i pomodlit. Ve chvílích, kdy zase budeš mít potřebu se s někým srovnávat, zkus střelnou modlitbu. Třeba: "Pane, dej mi sílu přijímat druhé takové, jací jsou."

Tak ať to jde! Martina :)

Milá Katko,

děkujeme ti za tvůj dotaz. V první řadě je třeba říct, že nikde není dáno, že se žena musí malovat, takže v tom bych třeba neviděla vůbec žádný problém. Na druhou stranu třeba nepoužívání deodorantu může být v létě pro okolí trochu nepříjemné.

Zkus se prvně zamyslet nad tím, jestli tvoje maminka není natolik vytížená, že prostě některé věci nestíhá. Pokud chodí do práce a ještě se stará o domácnost a děti, je prostě možné, že vůbec nemá čas na sebe. Mohla bys jí třeba ty, sourozenci a tatínek nějak ulehčit, aby se někdy mohla trochu věnovat sama sobě?

A pak ještě jedna věc k zamyšlení. Vadí ti, jak se maminka chová, nebo ti spíš vadí, že to vadí spolužákům?

Je těžké takové věci druhému říkat. Občas to vlastně ani není vhodné, hlavně pokud jde o tvoji maminku, ke které bys měla mít úctu. Píšeš, že máš svoji maminku ráda a to je hlavní a nejdůležitejší. Pokračuj v tom a nauč se přijímat ji takovou, jaká je. Některé věci (třeba deodorant) jí pak můžeš zkusit nějak nenápadně naznačit. Martina

Milá Adélo,

děkujeme ti za tvůj dotaz. V této situaci je asi nejlepší řešení, když si s maminkou sedneš a v klidu si o tom promluvíte. Vysvětli jí důvody, proč si chceš holit nohy (bazén, tábor), že víš, jak se to dělá správně a že správně prováděné holení ti nemůže nijak ublížit. Zároveň si vyslechni maminčiny argumenty, které má proti holení, a společně se snažte najít nějaký kompromis. Martina

Ahoj Katko,

děkujeme ti za tvůj dotaz. To, co popisuješ, není vůbec neobvyklá situace a často se to stává. Když se narodí mladší sourozenec, většinou je mu věnováno víc pozornosti a starší sourozenec má pocit, že je odsunutý na druhou kolej, a třeba i žárlí. Důležité je, jak se s tím člověk popere.

Je potřeba být trpělivá. Klidně si v duchu řekni, že brácha je mladší, tak potřebuje víc pozornosti od rodičů, zatímco tebe už rodiče berou skoro jako dospělou. Když máš pocit, že rodiče bráchu rozmazlují - má víc věcí, víc mu toho dovolí - zkus se zamyslet, kolik věcí máš ty a co všechno můžeš. Možná zjistíš, že bráchovo rozmazlování je třeba jen tvůj pocit.

Klidně si popovídej s rodiči o tom, jak se cítíš a jak vnímáš jejich vztah k bráchovi. Možná si ani rodiče neuvědomují, že se třeba nechovají k oběma dětem stejně. Když si společně v klidu sednete a popovídáte, určitě na něco přijdete. Martina

Milá jjjanko,

žena naplní svůj lidský i Boží záměr tím, že se rozhodne sloužit, rozvíjet schopnost být matkou (fyzickou, duchovní). Prostě nežije jen pro sebe, pro své pohodlí a sobectví, ale rozhodne se dávat svou životní energii do služby druhým lidem. Žena, která bude třeba i v klášteře či manželství a tento rys své bytosti nerozvine, bude nakonec tou starou zahořklou a kleventnou pannou. Z výše popsaného důvodu, bývaly ještě tak před 60 lety svobodné mnohé učitelky, lékařky... Neužavřely rodinu, protože se chtěly plně věnovat službě druhým. Osobně se domnívám, že děvče, které se necítí ani na rodinu ani na klášter by si mělo s nějakým zkušeným knězem popovídat. Proč to tak cítí? Třeba jí ten kněz pomůže ptát se ještě jinak a dospět skutečně k vyzrálému rozhodnutí. V mládí může mít člověk různé myšlenky a nápady. A ještě dodatek. Dnes existují i mnohé komunity, do kterých vstupují laici, chodí do zaměstnání, ale žijí ve společenství s druhými křesťany a věnují se hlásání evangelia.

Krásný den i tobě :)

V první řadě je třeba říct, že je ti teprve patnáct a v tomhle věku jen málokdo má nějaký světový úspěch, takže určitě nemusíš mít pocit, že jsi ještě nic nedokázala :) Teď jsi ve věku, kdy si hledáš svoje poslání a svoje místo, takže možná ještě netušíš, co přesně bys chtěla dělat, nebo jak toho dosáhnout.

Je hezké a chvályhodné, že chceš dělat něco navíc a nějak naplnit svůj život, takže ti v tom moc držíme palce. Taky je dobře, že o své budoucnosti přemýšlíš už teď, protože se můžeš začít směřovat k tomu, co jednou budeš dělat. Každopádně nezoufej nad tím, že to nejde hned. Chce to spoustu trpělivosti a začít po malých krůčcích, které tě navedou k tomu, co bys jednou chtěla dělat. A pokud ještě nevíš, co přesně to je, neboj se vyzkoušet si různé koníčky, dobrovolnické aktivity nebo praxe. Pokud se chceš věnovat sportu, promluv si s rodiči, sedněte si a vysvětli jim, proč bys to chtěla dělat, že hledáš něco co tě bude naplňovat, proberte společně pro a proti... A určitě vymyslíte něco, aby to šlo.

Taky se nauč radovat z malých úspěch a drobností, které se ti podařily, klidně si je sepisuj. Večer si třeba připomeň, co se ti ten den podařilo, co jsi udělala pro druhé, z čeho jsi měla radost... Naučíš se tak ocenit i maličkosti a nebudeš mít pocit, že jsi nic nedokázala.

Ještě je potřeba říct, že člověk nemusí být nutně slavný, nebo zachraňovat celý svět, aby byl jeho život naplněný. Takže se neboj mít velké cíle, ale nezapomínej, že je možné žít krásný a naplněný život, i když budeš dělat věci na nějaké lokální úrovni. Svěř se Pánu v modlitbě, aby tě navedl na cestu, kterou pro tebe nachystal, a my ti v redakci držíme palce, abys našla a dělala to, co tě bude bavit a naplňovat :) Martina

Milá Aky,

chápu tvoje pocity, taky mě v jednom kuse napadá, co to ti politici předvádí a jak je někdo mohl volit.  Záleží pak, jakým způsobem se tvoji rodiče o politice baví, až z toho můžeš opravdu mít pocit, že bude konec světa. Můžu tě ale uklidnit, konec světa z toho nebude :)

Emigrace jen kvůli politické situaci je v tuhle chvíli asi dost radikální řešení. Samozřejmě, pokud se jednou rozhodneš odjet a žít v zahraničí, bude to tvoje rozhodnutí a nikdo ti nebude bránit. 

Ptáš se, co máš dělat. Spíš než přemýšlet o tom, jestli emigrovat nebo neemigrovat, by bylo lepší přemýšlet, co můžeš udělat pro nastalou situaci:

Důležité je začít vždycky u sebe a ve svém okolí. Neboj se rodičů zeptat a klidně i vyjádři své obavy. Možná rodiče řeší hlavně to negativní, co je trápí, ale už se nedostanou k tomu, co se v politice stalo dobrého, jaké dobré zákony se povedlo prosadit, že tu máme politiky, kteří stále bojují za správné věci atd.

Až budeš plnoletá, určitě choď k volbám, protože jinak za tebe a o tobě budou rozhodovat jiní. Možná máš pocit, že jeden hlas nic nezmění, ale pravdou je, že se počítá každý hlas, a když si třeba půl milionu lidí řekne, že jejich hlas nic nezmění, tak už je to opravdu hodně promarněných hlasů.

Pak se neboj o politiku zajímat a mluvit o ní s ostatními lidmi. Spousta lidí je třeba líná vyhledávat si informace, nebo se snadno nechá svést dezinformacemi (fake news), které už si dále neověřuje a věří kdejakému nesmyslu. Jsou lidi, kteří ani pořádně neví, jak funguje vládní systém v ČR, netuší, kdo má jaké pravomoci... Každý člověk, kterému takhle pomůžeš se v politice zorientovat se počítá.

Co se týče politiků, tak politici jsou volení zástupci lidu a každý člověk má právo na ně apelovat a tak nějak je kontrolovat - zeptat se jich, proč rozhodovali tak, jak se rozhodovali, proč neplní dané sliby, jak si představují uskutečnování svého volebního programu... I takhle se dá spousta věcí změnit. (Klidně vybídni rodiče, ať nějakého politika osloví, dají návrh, připomínku...)

No a nejdůležitější je se za politiky a státníky modlit. To můžeš dělat i ty už teď. O křesťanech v politice hezky mluví papež František, zkráceně to najdeš tu: http://www.pastorace.cz/clanky/katolik-se-ma-michat-do-politiky

Milá Aky, možná máš pocit, že to s politikou v naší zemi jde opravdu z kopce, protože se na tebe ze všech stran hrne spousta negativních událostí a máš z toho strach, ale ono to většinou není tak horké, jak to vypadá, a je důležité neztrácet naději, spousta lidí v naší zemi pořád ještě bojuje za správné věci. Je dobře, že ti politická situace není lhostejná, a podle toho, jak jsi aktivní, se můžeš v budoucnu začít zapojovat do různých aktivit. Tím nemyslím, že musíš rovnou někde kandidovat, začni s malými věcmi ve svém okolí, podívej se, kde bys mohla pomoci a jak bys mohla využít svoje znalosti a schopnosti. (Napadá mě, že když s rodiči hodně cestujete, mohla bys třeba udělat nějakou přednášku, abys ostatním rozšířila obzory a ukázala jim, jak to vypadá jinde ve světě...) Martina

 Milá Májo,

ptáš se, jestli a jak se dá poznat, že je někdo drzý. Drzost je pro každého něco jiného a nejde přesně říct, že tohle je drzost a tamto ještě ne. To, co někdo považuje za drzost, pro někoho jiného drzost není, takže těžko říct, jak to vlastně je. Zkus se spíš zaměřit na to, jak vztah s maminkou zlepšit, aby k hádkám nedocházelo.

Teď si vě věku, kdy dospíváš, měníš se, chceš mít vlastní názor... A je to v pořádku. Kvůli tomu však občas dochází ke konfliktům s rodiči, v tvém případě jde o hádky s mamkou. Důležité je být trpělivá (i když to ne vždy je snadné) a snažit se konfliktům předcházet, a když už k nim dojde, tak je řešit v klidu, bez hádek apod.

Zamysli se nad tím, kvůli čemu se s maminkou nejčastěji hádáte, a jak by se tomu dalo předcházet. Dobré je se vždycky podívat na situaci očima toho druhého - proč to maminka vnímá takhle a je na mě naštvaná, když jí odmlouvám a odsekávám? Víš, když mamince řekneš, že by něco nepochopila, může z toho mít dojem, že s o ní myslíš, že je úplně hloupá, i když ty jsi to tak třeba vůbec nemyslela. Když maminka přijde z práce a ty jí odmítneš pomoct, snadno se rozčílí, protože je unavená...

Taky píšeš, že tě šve, když maminka dává úkoly tobě a ne bráchům. Proč si místo odmlouvání a dohadování s maminkou v klidu nesednou a nepromluvit si? Takový úklid, vynášení odpadků nebo umývání nádobí rozhodně nemusí být jen holčičí práce, tak můžeš zkusit navrhnout, že byste se mohli se sourozenci v domácích pracech střídat nebo si povinnosti rozdělit. Jen je potřeba zůstat klidná, abys mamince ukázala, že jsi rozumná a dospělá.

Občas musíme udělat něco, do čeho se nám nechce - třeba vysát nebo umýt nádobí. I když  nás tyhle nepopulární činnosti nebaví, tak je potřeba se přemoct a udělat je, protože jinak bychom žili ve špíně. A to nikdo nechce, že? :) Martina

Milá Sofi,

děkujeme ti za důvěru, se kterou se na nás obracíš. Je obdivuhodné, jak se dokážeš postarat o své sourozence a o domácnost, ale ve svém věku by ses spíš měla mít možnost věnovat škole a mamince jen vypomáhat. Ty sama bohužel nejsi v situaci, kdy bys dokázala sama změnit situaci u vás doma, ale rozhodně bys neměla v takové míře přebírat povinnosti svých rodičů.

Myslíš, že je nějaká možnost, že by sis mohla s rodiči promluvit? Sednout si s nimi a v klidu a rozumně probrat to, jak se rodiče chovají k sobě navzájem a jak se chovají k tobě a abyste společně vyřešili, jak zvládnout období, kdy na tom rodina není moc finančně dobře a maminka tráví hodně času v práci. Rodiče, hlavně maminka, si kvůli starostem s penězi a prací možná ani neuvědomují, co všechno pro ně děláš, takže to nedokáží pořádně ocenit a berou to jako samozřejmost.

Dál je možnost obrátit se na něoho z širší rodiny, třeba prarodiče nebo tetu a strejdu, komu důvěřuješ, zda by si oni mohli promluvit s rodiči, upozornit je, že situace u vás doma není úplně ideální a nabídnout jim nějakou pomoct.

Nakonec se můžeš obrátit na Linku bezpečí ( https://www.linkabezpeci.cz/, telefon: 116 111), kde můžeš s odborníky i anonymně a víc do detailu probrat svoji situaci, a oni ti budou schopni poradit, zda pomůže obrátit se na nějaký sociální úřad a popřípadě kam. Nemusíš se bát, na linku bezpečí se volá zdarma a je anonymní.

Myslíme na tebe a držíme palce. Kdyby ses potřebovala ještě svěřit, zase nám napiš. Martina