Milá Pandičko,

už tady pro tebe mám odpověď :) Nejdřív ti přepošlu odpověď od paní psycholožky Marušky:

Milá Pandičko,
vypadá to, že táta má velmi dynamickou povahu. To, že netušíte, jak bude reagovat, musí být velmi náročné pro vás děti i pro maminku. Myslím si, že cítíš dobře, že by vás děti neměl fyzickou silou držet znehybněné, i s maminkou by měl hovořit s respektem a úctou. Většině manželů se stane, že se někdy pohádají. Dost často v dospívání bývají nedorozumění i mezi dětmi a rodiči. Důležité je, jaká je míra toho. Nikdo z rodičů by neměl být tím druhým ponižován. I když vás tatínek živí, neznamená to, že je víc a že má vždycky pravdu.
Zdá se mi, že by bylo dobré, abyste se s maminkou zkusily obrátit na odborníky, třeba rodinnou poradnu. Nejprve je potřeba mluvit o tom s maminkou, ty, možná i bratr. Popovídejte si o tom otevřeně, jestli tatínek nepotřebuje pomoc. Řekni mamince všechno, co prožíváš a pokud
to nepůjde, napiš jí to.
Tobě je 13 let, a to je pro dívku velmi citlivé období. Zkuste s maminkou najít někoho, koho si vážíte a poradit se, vyhledat pomoc odborníka. Pokud jste věřící, neboj se obrátit i na kněze. Popros ho třeba o
rozhovor. Krásné by bylo, kdyby tatínkovi situaci vysvětlil třeba někdo, kdo ho zná a tatínek zkusil změnit své chování. Nejdřív ale potřebuje poznat, že je něco špatně. Fajn by bylo, kdyby mu to uměla říct maminka, dědeček, kamarád, někdo, koho si táta váží.
Zkus věci řešit a o problémech mluv. Je moc dobře, že jsi dotaz napsala. Problém se mi zdá dost vážný. Povzbuď maminku, aby se řešil, pokud se chování táty bude opakovat dál.
Marie

A ještě pár tipů od paní psycholožky Františky:

- Z toho, co jsi nám napsala se zdá, že dokážeš dobře popisovat události, věci a prožívání. To je super. Je důležité nebát se svých emocí a umět pojmenovat, co prožíváš: „Mám vztek na tátu kvůli tomu, jak se mnou mluví; je mi líto mamky, protože na ni táta útočí...“ Neodsuzuj sama sebe za tyto pocity, i když se ti mohou zdát negativní. Pocity k nám patří a nejsou dobré, ani zlé, prostě jsou.

- Pocity, které zachytíš je dobré vhodně komunikovat druhým lidem: „Když mi tohle říkáš, bolí mě to, zraňuje mě to... Dotklo se mě, když...“ Mluv v první osobě. Místo obviňování jako je třeba: „Ty jsi hrozný a arogantní táta.“ Zkus spíš: „Já to cítím takhle. Zdá se mi, že... Myslím si, že... Naštvalo mě, když... Bolí mě, když... Nechci, abys mě držel takhle znehybněnou, bolí mě to. Nejsem pro tebe partner na zkoušení triků bojového umění...“ Říká se tomu JÁ komunikace.

- Zachovat úctu k rodičům je třeba za každých okolností. Neznamená to ale neříct to, co cítíš. Mít jiný názor než tatínek neznamená, že ho nerespektuješ. Můžeš zkusit třeba: „Můžeme se neshodovat v názoru, a přitom se mít rádi. Když ten odlišný názor řeknu, neznamená to, že tě nerespektuji.“

- Když je tatínek nepředvídatelný v náladách a ty nevíš, proč lítají blesky, můžeš mu zkusit říct: „Nerozumím, proč se zlobíš... Mám strach tě oslovit, protože se bojím tvé reakce...“

- Je úplně v pořádku to, jaká jsi a co cítíš a prožíváš. Neboj se toho a neboj se to ani říct. Je fajn, že se snažíš být hodná, milá a vstřícná. Když ale tatínkovi neřekneš, co prožíváš a co a jak vnímáš, nikdy nepřijde na to, jak se cítíš.

- Bylo by fajn, kdyby i maminka chtěla se situací něco dělat, pokud jí nevyhovuje a zřejmě dobře ví, jak se kvůli tomu cítíš ty. Dost možná je ale pro ni velmi těžké udělat něco, co z jejího pohledu jde proti tatínkovi. Je dobře, že ty chceš situaci řešit, a napsala jsi nám. Zkus povzbudit maminku k vyhledání nějakého psychologa, kněze, někoho z rodiny nebo nějakého odborníka

Milá Pandičko, díky, za tvoji důvěru a odvahu nám napsat. Podívej se na uvedené rady a zkus promyslet, jak je využít u vás doma. Budeme rádi, když nám dáš vědět, jak to vypadá. A určitě se neboj nám ještě napsat, kdybys cokoliv potřebovala. Pokud bys už nechtěla psát do poradny, kde to uvidí i ostatní, napiš mi klidně na email matlova@in.cz. Můžeš se třeba jen vypovídat, nebo ti pomůžu najít kontakty na odborníky ve vašem okolí, kdyby sis s tím náhodou nevěděla rady. Myslím na tebe! Martina

Milá Mio,

moc děkujeme za tvůj dotaz. Je hezké, že máš strach o sestřenici a chtěla bys jí pomoct. Bohužel neexistuje žádný univerzální návod, jak si v takovém případě přesně promluvit. Rozhodně je třeba postupovat citlivě.

Pokud je to sestřenka, tedy někdo z rodiny, možná bych si nějdřív zkusila promluvit s mamkou. Zkus přivést řeč na to, že se ti zdá, že je sestřenka dost hubená a moc nejí, že máš o ni trochu obavy. Zeptej se mamky, jestli třeba teta se strejdou něco neříkali a jestli mamka neví, co se děje. Při takové výšce a váze, kterou píšeš, je dost zvláštní, že by nikdo jiný neměl nějaké podezření. Je proto dost možné, že už rodina něco řeší, jenom to neříká všem. Když zjistíš, že se zřejmě opravdu nic neřeší, stálo by za to navrhnout mamce, jestli by si nechtěla (samozřejmě citlivě) promluvit s tetou. Při tak nízké váze vzhledem k výšce se totiž většinou doporučuje navštívit praktického lékaře a poradit se s ním.

Je potřeba říct, že ty osobně nejsi úplně v pozici, kdybys dokázala sama něco vyřešit. Můžeš ovšem být sestřence oporou, vyslechnout ji, co ji trápí, popovídat si s ní a nabídnout případné možnosti řešení, především ji povzbudit, aby se nebála promluvit si s rodiči. Nejspíš nemá cenu, aby ses snažila sestřence říkat, že by měla víc jíst a měla dělat tohle a tamto. Stejně tak nebude moc efektivní za každou cenu ji nutit, aby se najedla, tak se jí akorát jídlo ještě víc zprotiví. Lepší by bylo zkusit se spíš zaměřit na to, co je příčinou, proč sestřenka nejí - něco ji trápí, je ve stresu, připadá si tlustá? Možností by pak mohlo být pobavit o tom, jestli sestřenku něco netrápí, jak jí to jde ve škole (gymnázia bývají obtížná), jak vychází se spolužáky, s kamarády a s rodiči... Pokud by ses s ní chtěla opravdu bavit přímo o jídle, můžeš třeba vyjádřit obavy, že se ti zdá, že jedla málo, tak jestli nebude mít hlad a nebude unavená...

A jak si promluvit? Nejlepší je nějaké klidné a příjemné místo, kde vás nebude nikdo rušit nebo poslouchat. Důležité je věnovat se jen kamarádce, nekoukat u toho do telefonu nebo na hodinky, ale opravdu ji poslouchat. Ideální je dopracovat se k tomu postupně a nevytahovat vážná témata hned na začátku vašeho setkání. Martina

Milá A,

děkujeme ti za tvůj dotaz. Není žádný návod, jak něco někomu vysvětlit. Je potřeba si v klidu sednout a promluvit si, navzájem se vyslechnout. Píšeš, že to rodiče nedokážou pochopit. Zkusila jsi pochopit ty je? Pokud dojde k nějakému nedorozumnění, je potřeba zkusit se na to podívat očima toho druhého. Když je člověk na mši, je to čas ztišení a setkání s Bohem. To znamená i vypnout na tu chvíli telefon a nebýt rušena. Proto tvoji rodiče mohou brát jako neúctu, že ses sbalila a šla telefonovat uprostřed bohoslužby a pak ještě odjela, i když v tom od tebe nebyl žádný špatný úmysl a je pochopitelné, že po tom, co jsi zjistila, jsi chtěla být u kamarádky. To je potřeba vzít v potaz, když si o tom budeš chtít s rodiči promluvit. Rodičům můžeš zkusit vysvětlit, že to od tebe nebylo zamýšleno jako neúcta vůči Bohu, že se to tak seběhlo a v podobných krizových situacích člověk úplně nestihne zvážit všechny důsledky.... Martina

Ahoj Jojo, děkujeme za dotaz. A co tak si o tom s tatínkem promluvit? Řekni mu např., že ho máš moc ráda, ale jedna věc tě trápí. Řekni mu, proč ti to vadí, a myslím si, že tatínek to určitě pochopí. Hezký zbytek prázdnin. M.

Milá Kláro, máš v sobě dobrou touhu, aby i tatínek chodil pravidelně do kostela. Co můžeš udělat, aby se to podařilo? Především se za něj modlit, aby mu Bůh vložil touhu více věřit a čerpat z Božích milostí, které jsou nabízeny při mši.  A modlete se za to spolu s mamínkou, taková společná modlitba je Bohu milá.  To víš, že připomínak tatínkovi, že má chodit do kostela, moc nepomůže. Muž často nechce dělat to, do čeho ho někdo nutí.

Ahoj Katarin, díky za otázku. Píšeš, že by sis moc přála psa, ale rodiče s tím nesouhlasí. S tím asi v redakci nic moc neuděláme:). V 11.letech za tebe mají tví rodiče odpovědnost, starrají se o tebe atd. a také rozhodují, co je a co není v rodině možné. Možná je někdo z vás alergik, a srst pejska by nebylo to pravé, možná nemáte dost prostoru v bytě, možná mají rodiče obavu, že by ses o psa nedokázala každý den postarat. Přece jenom pejsek je zvíře, které se dožívá třeba 15 i více let. A není to jenom procházka nebo hraní si se psem, ale také celkové starání se o něj, a to už vyžaduje každý den určitý čas. Někde jsem četla, že kdo si chce pořídit nějaké zvíře, má si nejdřív koupit - kytku v květináči. Je poměrně jednodušší se o ni starat, ale pravidelnou péči potřebuje stejně. A když se jí bude např. i po roce dařit,  zkusit nějaké malé zvířátko - třeba křečka, samozřejmě jenom pokud s tím budou rodiče souhlasit. Měj se moc hezky a užívej prázdnin. Za redakci M.

Ahojky, Neštíku, moc s tebou soucítíme. Je to určitě pro tebe šok a musíš se s tím vyrovnat.

Na druhou stranu je opravdu skvělé, jak můžete s mamkou být spolu a mluvit o všem. Moc si toho ceň, otevřenost a sdílnost ze strany mámy není vždycky automatická. Je to těžké a určitě i náročné přijmout některé okamžiky života rodičů, ale  je fajn o tom mluvit a hlavě se za to modlit. Uzravení zranění a také odpuštění, je velká věc. Možná bys mohla mamce navrhnout, že se za to všechno spolešně budete modli, aby Bůh uzdravil zranění a dal sílu k odpuštění.

Uvidíš, že vás to ještě více sblíží a budete nakonec nerozlučná dvojka.

Moc ti to přeju.

Majka

Ahoj Bětko,

to je úplně v pohodě, jsme tady, i když se někdo potřebuje vypsat. Ono i to vypsání hodně pomůže :)

Dospívání je docela fuška, všechno se mění, i vztahy s rodiči se proměňují a občas je to náročné pro obě strany. Ale neboj, nakonec to všichni zvládli a tvoje mamka už zažila pubertu svých starších dětí, takže určitě bude mít pochopení. Je pravda, že i pro mamku je to teď možná trochu těžší, protože jsi nejmladší. Rozhodně to ale neznamená, že bys byla strašná dcera, a jsem přesvědčená, že něco takového si nemyslí ani mamka.

Jasně, promluvit si s mamkou by byla dobrá cesta, ale moc dobře chápu, že ne vždycky to jde. Ne každý má s rodiči takový ten vztah, kdy si povídají úplně o všem, někdo se pak zase stydí, nebo se mu nechce určité věci rozebírat... Hledej přesto způsoby, jak s maminkou komunikovat a trávit s ní čas, dávej jí najevo, že ji máš ráda... Někdy není potřeba říkat spoustu slov, stačít pomoct třeba s umýváním nádobí nebo úklidem...

Když se bude dít něco, co tě štve, zkus napočítat do tří, než něco řekneš. Tvoje reakce pak bude mnohem klidnější. Zároveň je potřeba umět se omluvit, když dojde k nějakému konflktu, snažit se být trpělivá a řešit věci v klidu... Taky je úplně v pohodě, když se chceš občas zavřít u sebe v pokoji. Každý potřebuje být občas chvíli sám, srovnat si myšlenky a odpočinout si. Neměl by se z toho ale stávat pravidelný útěk a schovávání se před ostatními. A ohledně vděčnosti, zkus si vždycky večer v klidu říct nebo napsat, co ten den bylo skvělé, co se ti povedlo... Stačí pár věci, ze začátku klidně jen jedna a postupně trénuj a zvyšuj počet.

Pokud jde o zpověď, určitě kněze nebudeš tížit svými problémy. Kněží jsou tu pro lidi (jasně, nekteří lidé toho občas zneužívají a využívají), ale poprosit kněze o zpověď nebo duchovní rozhovor není žádné zatěžování. Především na centrech mládeže jsou na mladé a jejich trápení zvyklí. Vše je o domluvě.

Doufám, že ti odpověď alespoň trochu pomohla. Klidně nám zase napiš, i kdyby ses potřebovala jen vypsat. Nebo kdybys chtěla, můžeš napsat holkám do diskuzí na našem webu a navzájem se pobavit o tom, jak kdo udržuje vztah s maminkou atd. :) Martina

Milá tazatelko,

děkujeme ti za tvůj dotaz. Bratranec z druhého kolene - to jsou hodně vzdálené příbuzenské vztahy, o čemž vypovídá i to, že se vaše rodiny navzájem moc nestýkají. Vypadá to, že tě mrzí, že ti řekl, ať si odsedneš, a teď čekáš, že se ti bude omlouvat. Zkus to ale brát tak, že pro něj jsi vlastně cizí člověk, který za ním přišel a vychrlil na něj zničehonic poněkud důvěrnou informaci. Jestli je tvůj bratránek stydlivý, tak si dovedu představit, že ho ta informace pořádně vyvedla z míry.

Myslím, že neuškodí, když se pokusíš s ním znovu navázat kontakt, ale je potřeba to dělat citlivě a ohleduplně a do ničeho ho nenutit. Asi by byla na místě i nějaká omluva z tvé strany, že jsi ho nechtěla vyděsit, že sis jen říkala, že by bylo fajn se poznat, když chodíte na stejnou školu... Ujasni si, proč se s ním chceš skamarádit. Nesmíš očekávat, že když jste příbuzní, že se spolu automaticky musíte a budete s bratránkem za každou cenu kamarádit. Možná se ukáže, že nemáte nic společného a nerozumíte si. Taky se můžeš pobavit s rodiči, že byste třeba v létě zorganizovai nějaké setkání širší rodiny, upevnili vztahy, atd., pokud bys ráda poznala svoji širší rodinu. Martina

Milá Arianno,

děkujeme ti za tvůj dotaz a za důvěru, se kterou se na nás obracíš. Teď jsi v období dospívání, je to takové to období, kdy už nejsi dítě, ale ještě nejsi úplně dospělá. Podle toho, co píšeš ve svém dotazu, to tak vypadá, že i tvoje rodina z mamčiny strany tě občas bere jako malou holku, jindy po tobě zase očekává, že se budeš chovat stoprocentně dospěle... Chápu, že tohle období je pro tebe nesmírně obtížné, dospíváš, měníš se v mladou slečnu, hledáš sama sebe a místo pochopení narážíš na chování, které ti ubližuje a vykládáš si ho tak, že tě nemají rádi. Myslím, že to ale vůbec neznamená, že tě nemají rádi, spíš je tam vzájemné nepochopení, protože nedokáží správně odhadnout, jak se k tobě v dané chvíli chovat.

Je super, že máš oporu ve svém tatínkovi a máte spolu hezký vztah. Co takhle si ještě sednout s maminkou a v klidu si promluvit o tom, jak se cítíš, a že se nemusí bát svěřit ti nějaké povinnosti, protože zvládneš třeba sourozencům s ledasčím pomoct? Ukaž jí, že spoustu věcí zvládneš, i když ještě nejsi dospělá, a dokážeš si zodpovědně plnit svoje povinnosti. Zároveň se ale musíš ty sama umět zodpovědně rozhodovat, kdy něco zvládneš sama a kdy opravdu bude lepší zavolat někoho formálně dospělého.

Pokud jde o vtípky a takové věci - každý máme jiný smysl pro humor, takže někdy někdo prostě nepochopí to, co přijde vtipné tobě a naopak. Nevím, jestli jsou ve vaší rodinné konverzaci i nějací dvoji bratránci nebo sestřenice v podobném věku, ale třeba sourozenci tvojí mamky jsou už jiná generace, takže je pochopitelné, že se zasmějí jiným věcem než ty, a to, co přijde vtipné tobě, jim nic neříká, protože je to pro ně úplně jiný svět. A vysvětlovaný vtip už pak není tak vtipný. Víš, ale ani v nejmenším to neznamená, že by na tobě bylo něco špatně a už vůbec to není důvod k tomu, aby ti někdo nadával. Jen se vždycky zamysli nad tím, jestli jim ten vtípek něco řekne, nebo by spíš bylo lepší podělit se o něj s kamarády a spolužáky :) Měj se krásně a kdybys ještě potřebovala, tak se nám klidně zase ozvi. Martina