Ahoj,

o prázdninách můžeš dělat spoustu věcí, na které přes školní rok nemáš moc času. Záleží na tom, co tě baví, jaké máš koníčky atd. Já třeba jsem si vždycky o prázdninách hrozně ráda četla, kreslila a malovala a trávila spoustu času venku s kamarádkami. Určitě doporučuju trávit co nejméně času na mobilu a počítači a užívat si hezké počasí, vyrazit ven s kamarádkami, k vodě, na zmrzlinu... Můžeš také vyzkoušet nějaký sport, vyrábění, hru na hudební nástroj... V prázdinovém čísle máme spoustu inspirace na to, co o prázdninách zažít, tak se tam mrkni :)

Martina

Ahoj Tess,

na tvůj dotaz už jsem ti odpovídala hned, jak nám přišel. Je třeba si na horní liště rozkliknout konkrétní poradnu, do které jsi nám psala. Sjeď si na stránku trochu dolů a tam ji najdeš :) Martina

Ahoj Tess,

díky za dotaz. Nám stránky dělá externista, který se věnuje vytváření webů, takže nevím moc konkrétně, kam tě odkázat. Webové stránky se určitě dají vytvářet přes Wordpress a k tomu si koupit vlastní doménu. Existují i jednodušší portály, např. Webnode nebo Blogger, ale to je spíš na blog, i k nim se pak dá přidat vlastní doména. Zkuste se s tatínkem podívat na internetu na různé články, jak vytvořit web atd. Taky popřemýšlejte, jestli byste se neobrátili na nějakého odborníka, který by vám pomohl se založením a ukázal vám, jak se web ovládá :) Martina

Ahoj J, díky za dotaz i důvěru k nám. Moc si toho vážíme. Píšeš, že tvoje starší sestra začala nosit obojky (s různými ponižujícími nápisy) od svého přítele, ale že chce, aby jí takto ponižoval. Tobě to vadí, a nevíš co máš dělat. Tomu úplně rozumíme. Je hezké, že chceš svou sestru chránit, ale asi má pravdu v tom, že je to její volba. Nevím, kolik je tvé sestře let, ale do 18.let jsou za ni zodpovědni rodiče. Nevím, jaký na to mají názor, jestli spolu o tom mluvili, atd. Ale ty jako sestra jí pomoci můžeš. Jak? Že jí budeš mít ráda takovou, jaká je. Asi bych jí řekla, že se mi to nelíbí, že o ni mám strach, že já osobně bych se od přítele ponižovat nenechala, protože v tom lásku, úctu a porozumění nevidím, ale že je to její volba, a i přesto, že já tomu nerozumím, a nechtěla bch to tak, ji mám moc ráda, a jsem tu pro ni. A jestli jsi věřící, tak se za ni můžeš modlit. Jsme moc rádi, že ses ozvala, a kdykoliv zase napiš. M.

Milá Tess,

díky za zajímavý dotaz. Slova jsou samozřejmě nejjednodušší způsob, jak něco vyjádřit a druhému sdělit. Pokud to umožňuje váš vzájemný vztah (je to např. kamarádka nebo někdo z rodiny), můžeš poděkování doplnit třeba objetím. Vděčnost pak můžeš dát najevo i tím, že si na dotyčné lidi jen tak vzpomeneš a projevíš o ně zájem, pošleš jim třeba pohled z nějakého zajímavého místa, napíšeš jim, jak se mají, pošleš přání k narozeninám, k svátku nebo k Vánocům... Martina

Ahojky,

díky za dotaz. Nejlepší by bylo zkusit si s maminkou znovu promluvit. Jak na to? Počkej na nějakou vhodnou příležitost, kdy budete mít klid a dostatek času to probrat a promluvit si. Zeptej se maminky, proč ti to nechce dovolit, jaké ji k tomu vedou důvody. Zamysli se nad tím, co ti řekne. Ty pak v klidu mamince vysvětli, proč si chceš nohy oholit - že by ses chtěla cítit v kraťasích a sukni dobře, že je ti nepřijemné, když na tebe někdo kouká kvůli neoholeným nohám nebo se ti dokonce směje, že je teď opravdu vedro a ráda bys nosila i něco jiného než dlouhé kalhoty... Zároveň si dopředu nastuduj něco o holení, ať mamka ví, že to bereš zodpovědně. Martina

Milá Evo,

moc díky za tvůj dotaz. Nejlepší by bylo o všem si v klidu promluvit s rodiči. Sedněte si spolu ve chvíli, kdy budou mít všichni dost času, abyste nemuseli pospíchat. Svěř se jim se svými pocity z nové učitelky a že ti hra v tuhle situaci už nedělá takovou radost jako dřív. Zkuste spolu zvážit různé možnosti.

Vezmi v potaz to, že už jsi hraní na klavír věnovala spoustu času a energie, aby ses toho tolik naučila. Možná by byla škoda to všechno zahodit? Také je potřeba zamyslet se nad tím, jestli bude tvoje hraní na hudení nástroje jenom koníček (V takovém případě už by asi mohlo stačit to, co ses naučila a mohla bys zkusit něco dalšího.), nebo máš ambice zkusit jít třeba na konzervatoř a věnovat se hraní profesionálně. (V tom případě zřejmě budou potřeba ještě další roky přípravy.) Klidně se o tom s rodiči můžete pobavit i s tvojí paní učitelkou, zeptat se jí na názor.

Bylo by třeba možné, abys změnila paní učitelku na klavír? Nová učitelka nebo učitel by ti mohli pomoct vrátit nadšení ze hry na klavír, která tě předtím bavila a dělala jsi to ráda. Na ostatní nástroje bys pak mohla hrát ve volném čase, protože už máš nějaké hudební vzdělání, neměl by to pro tebe být takový problém.

Pokud bys chtěla změnit nástroj, na který budeš hrát, je potřeba dobře to zvážit. Podle toho, co píšeš, si nejsi v tuhle chvíli jistá, na jaký nástroj bys chtěla hrát, protože tě zřejmě baví spousta hudebních nástrojů různého typu. Zkus se domluvit třeba na nějakých ukázkových hodinách, abys viděla, jak to probíhá. Klidně se i zeptej učitelů, jestli si myslí, že bys pro ten daný nástroj měla vlohy. Neý uděláš nějaké ukvapené rozhodnutí a necháš být těch několik let věnovaných klavíru, v klidu se rozmysli, dej si na to dostatek času a nech si to projít hlavou.

Ať se ti daří a hlavně ať ti hudba dělá radost a baví tě! :) M.

Milá Pájo,

díky za tvůj dotaz. Vztahy mezi sourozenci bývají někdy složité, hlavně v pubertě. To je celkově obtížné období. Je dobře, že hledáš cesty, jak s bráchou vycházet a chtěla bys zlepšit vaši komunikaci.

Jednou z cest, jak zlepšit komunikaci, je snaha o co nejlepší pochopení toho druhého. Podle toho, co píšeš, se mi zdá, že tvůj brácha není v úplně jednoduché pozici. Má samé sestry, takže k sobě možná nemá v rodině žádného parťáka. Navíc má starší sourozence, takže nejspíš vnímá, že je v tuhle chvíli slabší. Zároveň máte ještě nejmladší sestru, takže brácha není ani v pozici benjamínka, kterému by se dostávalo největší pozornosti. Brácha se možná snaží najít svoje místo v rodině a prosadit, což tak nějak k pubertě patří.

Je super, že ses popisovaný konflikt rozhodla řešit v klidu. To je dobrá cesta. Je úplně v pořádku být naštvaná, když brácha udělá něco, co se ti nelíbí. Nauč se tyto svoje pocity pojmenovat. Ale to, jak na danou situaci zareaguješ, je pak tvoje volba. Klidně vždycky počítej do pěti a zhluboka se nadechni, abys předešla neúváženým reakcím, kterých pak budeš litovat. Důležité je snažit se zůstat v klidu. Někdy pomůže na chvíli odejít do jiné místnosti. Možná bude třeba dát bráchovi čas, aby se trochu vyvztekal a dalo se s ním mluvit. Vyjádři pochopení nad tím, že ho něco naštvalo, zároveňo ho ale zkus nasměrovat k nějakému rozumnému řešení. Můžeš to zkusit třeba nějak takhle: "Mrzí mě, že jsi naštvaný, ale nevím proč. Když mi řekneš, co tě štve, můžeme to spolu vyřešit, aby se to už příště nestalo. Křičením a kopáním to nevyřešíme. Je mi líto, že se hádáme, chtěla bych, abychom spolu vycházeli dobře." Zároveň je třeba umět se omluvit, když to ujede mně a udělám třeba v rozčilení něco, co druhému ublíží.

Nevím, jak moc trávíte čas společně, jestli spolu něco podnikáte a jak spolu vycházíte v ostatních chvílích. Máte nějaké společné koníčky nebo něco, co můžete dělat dohromady? Mělo by to být něco, co baví bráchu, třeba nějaký sport, výlet na kole nebo deskové hry. Můžete třeba vzít se starší ségrou někdy bráchu na zmrzlinu nebo do zoo. Kluci nejsou moc na povídání, ale nějaká společná aktivita by vás mohla sblížit a rozproudit debatu. U toho by se vám třeba mohlo podařit popovídat si o tom, co vás štve, co byste si přáli zlepšit. Rozhodně by to ale nemělo být obviňování, že "Ty děláš tohle a tohle špatně, protože křičíš..." Spíš něco ve stylu: "Mrzí mě, že spolu občas nevycházíme, chtěla bych najít způsob, jak to zlepšit."

Píšeš, že teď dokonce máte období rvaček v uvozovkách. To mě trošku zaráží. Pokud dochází k nějakým fyzickým útokům, je potřeba to řešit intenzivněji. Nikdo nemá právo ti takhle ubližovat a brácha už je dost velký na to, aby se dokázal alespoň přiměřeně ovládnout a aby věděl, že takhle by svůj vztek řešit neměl a rozhodně by si neměl zvykat, že mu to prochází. Je sice potřeba k druhému přistupovat s pochopením a respektem, ale jsou věci, které bychom si líbit neměli nechat. Co na bráchovo chování říkají rodiče? Nejen na případné rvačky, ale vztekání, kopání a pláč celkově? Rozhodně si s nimi promluv o tom, jak tuto situaci vnímáš ty. Zeptej se jich, co si o tom myslí oni a co by se s tím podle nich dalo dělat. Zkuste se zamyslet, jestli to, co popisuješ, jsou u bráchy jen nějaké výjimečné stavy, které by se daly připsat k projevům puberty, nebo jestli jeho chování nemůže signalizovat nějaký jiný problém. V takovém případě by stálo zvážit nějakou konzultaci u psychologa nebo výchovného poradce ve škole.

Také by mohlo být dobrým řešením, kdyby si s bráchou mohl promluvit tatínek takzvaně jako chlap s chlapem. Jemu by se mohlo podařit zjistit, co bráchu rozčílilo, co ho trápí a proč se tak chová. Mohl by mu vysvětlit, že se problémy dají řešit i jinak než vztekáním. Kluci moc o svých pocitech nemluví, brácha tak má možná problém svoje emoce pojmenovat a reaguje poněkud nepřiměřeně. Možná má brácha nějaké trápení, se kterým si neumí poradit, bojí se svěřit a svůj vztek si vybíjí takhle.

Ať se ti daří, Pájo. Klidně zase napiš, jak to vypadá :) Martina

Milá Veru,

moc díky za tvůj dotaz a důvěru, se kterou se na nás obracíš. Je naprosto pochopitelné, že máš strach z toho, když se najednou vztah tvých rodičů začne měnit. Jsi zřejmě citlivá, tak vnímáš, že se možná něco děje. Může za tím být spousta věcí a vůbec to nemusí znamenat to nejhorší. Tím nejhorším předpokládám, že myslíš rozvod. V mnoha případech je normální, pokud vztah rodičů třeba na určitou dobu trochu ochladne, ale neznamená to hned, že by od sebe odcházeli. I v manželství se střídají dobré a pěkné chvíle s těmi náročnými, které je třeba trpělivě překonávat.

Protože jsi nenapsala moc konkrétního, nechci se tu pouštět do nepodložených spekulací. Občas se stane, že se rodiče v něčem nepohodnou, nebo třeba zrovna prožívají těžší období v práci atd. Kvůli tomu může jejich vzájemný vztah trochu ochladnout, protože jsou unavení, nemají energii nebo náladu si ještě vyjadřovat něžnosti. Napadá mě jedna věc. Píšeš, že se změnili poslední dobou. Teď s ohledem na koronavirovou situaci je všechno nesmírně komplikované a složité. Jak se tato situace dotkla tvých rodičů? Co dělají za práci? Chodí do ní, nebo jsou doma? Dovedu si představit, že je pro ně nesmírně obtížné, když najednou nemůžou chodit do práce a jsou jenom zavření doma. Pokud do práce chodí, je zase možné, že toho mají vzhledem k situaci až nad hlavu. Je to teď takové složité a nejisté období a možná ho špatně nesou i tvoji rodiče, což se může projevit v jejich vztahu. Ale to je jen takový podnět k zamyšlení. Může za tím být i spousta jiných věcí, které s koronavirem vůbec nesouvisí.

Myslím, že by stálo za to se rodičů zeptat. Zdá se, že spolu máte hezký vztah, a ty by ses tak zbavila nejistoty, kterou právě teď prožíváš. Asi by nebyla úplně vhodná otázka přímo se zeptat, jestli se mezi rodiči něco neděje. Počkej si spíš na nějakou vhodnou chvíli a třeba začni tím, že se maminky zeptáš, jestli tatínka poslední dobou něco netrápí, protože se ti zdá, že moc nemluví, občas je odtažitý atd. Nebo se zkus zeptat přímo tatínka, jestli ho něco netrápí... Postupně pak můžeš přejít k tomu, že sis všimla, že se teď k sobě rodiče chovají jinak. Neboj se vyjádřit svoje obavy a starost. Rozhovorem se spousta věcí ujasní. Rodiče si možná ani neuvědomují, že vnímáš takto výrazně změnu v jejich chování, kterou oni třeba vůbec nepovažují za významnou.

A co jinak s tím? Je potřeba říct, že vztah tvých rodičů je věc, která je mezi nimi. Není to něco, za co bys měla mít ty zodpovědnost nebo by ses měla snažit sama spravovat. Je ale naprosto v pořádku, pokud tě mrzí, co se děje, že z toho máš obavy a chtěla bys s tím něco dělat. Přece jen to jsou tvoji rodiče a jste jedna rodina. Klidně se rodičů zeptej, s čím jim v této situaci můžeš pomoct, co by jim pomohlo nebo ulehčilo práci. Podle toho, co zjistíš, můžeš rodičům pomoct třeba tím, že se trochu víc zapojíš do chodu domácnosti, pomůžeš s péčí o sourozence, atd., aby rodiče měli víc času na sebe. Můžeš také vymyslet nějaké aktivity, abyste trávili více času společně jako rodina, podnikli nějaký výlet atd.

Píšeš, že je málo chvilek, kdy si rodiče řeknou něco hezkého nebo si dají pusu, to ale znamená, že pořád si tu pusu občas dají a řeknou si i něco hezkého. To je dobré znamení, protože zřejmě se pořád mají rádi, jen to občas není tolik vidět :) Milá Veru, moc na tebe myslím a pevně doufám, že se nejedná o nic vážného a snad je to jen složité období. Klidně se nám zase ozvi, jaká je situce a neboj se trochu víc a konkrétněji rozepsat. Ať se děje cokoliv, každá situace má vždy řešení, i když nám někdy v prvním okamžiku připadá zoufalá.

Krásný den i tobě! :) Martina

Milá Valerie,

děkujeme ti za důvěru, se kterou se na nás obracíš. Chápu, že je pro tebe těžké, když máš nějaký sen, ale rodiče tě vedou k něčemu jinému. Je moc dobře, že sis o tom zkoušela s rodiči promluvit. V tomhle případě je opravdu důležitá komunikace, takže nejspíš bude potřeba si o tom promluvit s rodiči znovu.

Nevím, jak přesně to probíhalo, když sis s nimi zkoušela promluvit předtím. Počkej si na nějakou vhodnou chvíli, kdy budou mít rodiče čas, nejspís někdy večer nebo třeba o víkendu. Určitě to není nic, co by se mělo řešit ve spěchu, když rodiče pospíchají do práce. Asi bych začala tím, že bych se rodičů zeptala, proč tolik trvají zrovna na houslích. Jaké k tomu mají důvody a proč si myslí, že je to pro tebe dobré, i když tebe to moc nebaví? Pokud chtějí, abys měla hudební vzdělání, tak i piano je super hudební nástroj. Zkus tedy zjistit jejich důvody, nech je mluvit a v klidu si poslechni jejich názor a popřemýšlej o tom, co si oni myslí.

Potom jim zkus přednést svoje argumenty. Dopředu se připrav, ať víš, co jim řekneš. Proč je pro tebe klavír zajímavější, proč tě láká, atd? Píšeš, že chceš na piáno hrát už dlouho, předpokládám tedy, že to není jen nějaký chvilkový rozmar. Rodiče by tudíž neměli mít strach, že tě to za pár týdnů nebo měsíců zase přestane bavit. Při rozhovoru s rodiči mluv klidně, nerozčiluj se, abys jim ukázala, že už jsi skoro dospělá a máš v hlavě srovnané, co vlastně chceš. Zkuste třeba najít i nějaký kompromis. Bylo by třeba možné, že bys ještě chvíli hrála na housle (nevím, kolik let výuka trvá), aby ses všechno naučila pořádně, když už jsi začala a věnovala tomu spoustu energie, a pak přešla k pianu a učila se hrát na něj? Spoustu hudebních základů už budeš mít z houslí, takže by ti to mělo jít snadno :)

Dál mě ještě napadá, že by bylo možné promluvit si s panem učitelem (paní učitelkou) na housle, pokud s ním máš dobrý vztah. Můžeš se mu svěřit, že bys moc ráda hrála na piano, ale rodiče si to nepřejí. Zeptej se ho na jeho názor, jestli si myslí, zda bys měla předpoklady pro hru na piano, jak je to s přestupem od jednoho nástroje k druhému, co si myslí o tvém talentu a hraní na housle a dalším vývoji tvého hudebního působení... Názor učitele by pak mohl mít u rodičů trochu větší váhu. Samozřejmě je ale potřeba počítat s variantou, že i učitel bude chtít, abys vytrvala ve hře na housle.

Ať se ti daří a nezapomeň na radost z hudby, protože to je krásná věc :) A klidně zase napiš. Martina