Otázka: Chtěla bych být nejlepší Dobrý den, studuji vysokou školu, dokončila jsem teď druhák a čeká mě psaní bakalářky, ale mám jeden problém - strašně moc lpím na známkách. Nedokážu to změnit, snažila jsem se, ale nejde to. Vlastně nejde ani tak o známky, ty nemám zas tak hrozné (Mám většinou A, B, C, teď jsem měla jedno D, ale to jsem si opravila). Horší je můj přístup k celkovému studiu. Zjistila jsem, jaké jsou podmínky pro dosažení červeného diplomu a snažila jsem se, abych na něj dosáhla, ale až nedávno jsem si všimla, že je nutné mít ještě určitý průměr, který zatím nemám. Strašně jsem se k tomu upnula a z mého přístupu v prváku (kdy jsem se učila a brala studium vážně, ale zároveň jsem byla více v pohodě a chtěla jsem hlavně projít a mít už volno :)) se stal přístup, kdy potřebuju mít všechno správně a dostávat nejlépe jen A, abych stáhla průměr a červený diplom jsem dostala.
Od 1. třídy jsem mívala na vysvědčení samé 1, maximálně pár 2, dokonce jsem měla i maturitu se samými 1, ale tehda mě učení opravdu bavilo a šlo to tak nějak samo, ale teď je to jiné a stojí mně to strašně moc energie a nervů a ač bych chtěla, tak to nedokážu pustit a nedokážu se smířit s tím, že bych měla ten diplom modrý, protože mám pocit, že to bude ten dokument, který budu všude ukazovat a zrovna já ho nebudu mít v podstatě dokonalý a s vyznamenáním. Strašně moc mě to trápí, navíc jsem dneska promeškala šanci si jednu známku opravit (mimochodem to jsem taky nedělala, ale už jsem si začala známky i opravovat) a přitom mi chyběl jen 1 bod, ale vyučující mi už napsala, že má dovolenou a nemůžu si to opravit.
Vnímám, že si tím nahrazuju lásku, která mi chybí v okolí a stavím na tom svoji hodnotu, protože na základní škole jsem si připadala jako neviditelná a jediné, čím jsem vynikala byly známky. Mám asi strach, že se ztratím v davu, že musím mít všechno dokonalé. Vím, že je to špatně, ale nedokážu s tím hnout.
Také se mi poslední dobou zhoršuje rozhodování, nedokážu si vybrat mezi více variantami, svazuje mě strach, že se rozhodnu špatně, že toho budu litovat.
Prosím, poraďte, co s tím.
Děkuji za odpověď. 30.6.2022 14:55
Anežka, 21 let
Odpověď:
Ahoj Anežko, díky za dotaz. Píšeš, že studuješ VŠ a strašně moc lpíš na známkách, zvlášť teď ve druhém ročníku, kdy tě čeká bakalářka a přála by sis ji obhájit s červeným diplomem a chceš pro to udělat maximum. Na tom bych neviděla nic špatného, že se snažíš. ALE nemělo by to být za každou cenu. Vysvětlím.:) Učíš se, jsi pečlivá, snažíš se mít v pořádku a v termínu nejrůznější seminární práce, chystáš se na bakalářškou práci. To je super. A myslím si, že když to všechno děláš podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, že to stačí. A může se stát, že ti např. některá otázka při zkoušení nebo psaní nesedne, to je normální, žádný člověk není robot, aby se naučil slovo od slova a myslím si, že někdy může být C daleko poctivější než A, pokud se člověk připravuje opravdu poctivě a dělá pro to podle sebe maximum. Kdysi šel v televizi zábavný pořad Nikdo není dokonalý, a ono je to tak i v životě, nikdo z nás nejsme dokonalí, a to je dobře! Proč? Protože, když člověk udělá nějakou chybu, něco se mu nepodaří, nepovede, tak ho to zastaví, ale může se z té chyby poučit, a jít dál, o tu chybu "obohacený", prostě udělala jsem nějakou botu, a teď už si na ni dám příště větší pozor. Jenom jsem tím chtěla napsat, že i cesta je cíl. A možná ta cesta je i mnohem důležitější, jakákoliv, kterou jdeme, protože nás něčemu v životě učí - radosti, ale i pády, prohry, všechno nás může nějak posunout, když o to budeme stát. Neznáme se, ale podle tvého dotazu se mi zdá, že jsi pečlivá, starostlivá, a chceš být ve studiu poctivá. A to je moc super, opravdu. Jenom si můžeš určitě také dovolit někdy zvolnit - zajít do kina, něco hezkého si přečíst nebo poslechnout, zaplavat si teď v létě, cokoliv, co ti udělá radost a odpočineš si u toho, protože i to je část cesty, odpočinek, kde člověk zase nabere síly do dalšího učení (práce...). Zdá se mi, že jsi moc hezky vystihla to, že si možná tím studiem pokud možno "bez chybičky" nahrazuješ i lásku, která ti chybí nebo ji nevnímáš, že máš strach, že se ztratíš v davu, že jsi neviditelná... Nechci, aby to znělo jako nějaké klišé, ale každý člověk má svoji hodnotu, ty také, to mi věř! I když se ti to teď možná tak nezdá. A něco ti prozradím, je fůra lidí, která okolo sebe pokřikuje a ukazuje, jak jsou super, ale mnohdy to tak vůbec není, jsou jenom možná taky nějak zranění, a zakrývají to tím, jak se chovají. Buď sama sebou, opravdovým a poctivým člověkem a zkus se sem tam mrknout okolo sebe, na někoho se ve škole usmát, prohodit s ním pár slov, jenom tak, a možná poznáš, že je tam spousta super lidí, kterých sis zatím nevšimla. A pokud jsi věřící, moc doporučuju každý den svěřovat Pánu Bohu, protože pak už najednou nejsi vůbec sama, a o svůj život, radosti i starosti se můžeš podělit s Tím, který nás všechny nejlíp zná a nejlíp pomůže, moc se ti uleví, najednou na to nebudeš sama.. Přeju ti krásný, opravdový a naplněný život. M.
redakce IN!
Otázka: Prosím o radu Ahoj, prosím o radu! Víte náš tatínek je hodně přepracovaný a pořád někam spěchá. Potom když přijde domů, je hrozně mrzutý, křičí a celkově je prostě zlý, jestli to tak mohu říct. Co se pamatuju, nikdy si nevzpomínám, že by k nám nebo k mamince přišel, a řekl, že nás má rád. On měl i problémy v dětství, a maminka říká, že neumí dávat najevo svoje pocity lásku. Nejspíš to je pravda, ale i tak jsem z toho zoufalá. Potom kvůli němu maminka brečí a já často taky. Ráda bych jim, jejich manželství ,a i nám. Máme malého sourozence, a nechci aby tohle zažíval. Prosím, nemáte nějakou radu nebo ,,pokus\", jak by si mohl taťka uvědomit co dělá, aby dokázal mamince opětovat lásku, aby prostě pochopil, že takhle nás ztratí a začal s tím něco dělat? Děkuji mnohokrát za všechno. Moc mi pomůžete. Děkuji. Mějte se krásně. 23.6.2022 19:47
eli, 15 let
Odpověď:
Ahoj eli, díky moc za dotaz i důvěru k nám. V redakci chápeme, že to, co popisuješ je moc smutné a trápí tě to. Bylo by samozřejmě lepší, kdybychom znali i pohled maminky a tatínka, protože každý to asi taky vidí z té své strany. Manželství je důležité, dobré a krásné, ale někdy jsou v něm hodně náročné a těžké chvíle a zřejmě je zrovna rodiče prožívají, a samozřejmě se to odráží i na vás dětech. Co poradit? Asi by bylo moc fajn, kdyby si o tom společně mohli promluvit rodiče, probrat situaci, ale to je jejich "věc", do toho se jim nemůže nikdo z nás plést. Možná se ti někdy stalo, že se s nepohodla s kamarádkou, a trápila ses kvůli tomu, a možná i ona, i když to tak na první pohled třeba nevypadalo. Co můžeš udělat ty? Asi být s nimi, modlit se za rodiče i za vás všechny navzájem. Možná se taky naskytne chvíle, kdy poznáš, že by ses mohla o této situaci pobavit s tatínkem, zeptat se ho, co ho trápí, že bys mu ráda pomohla, že jsi s ním, a to stejné i s maminkou, takové sdílení pro vás může být dost úlevné. Nevím, jestli je to ve vaší rodině reálné, ale kdyby to bylo možné, tak někdy při vhodné chvíli třeba odpoledne u buchty a čaje nebo kávy si popovídat o tom, co kdo z vás cítí, říct si čeho si na druhém vážíte, ale také to, co vás trápí... Ale je mi jasné, že to pokaždé nejde, někdy to chce čas, a někdy se to třeba nepodaří vůbec. Ale modlitbou rozhodně nic nepokazíš. Ode dneška se za vás budeme s kolegyní modlit, i když vás vlastně neznáme, ale to není důležité, P.Bůh si to určitě správně přebere.
Eli, poslala jsem tvůj dotaz také své kamarádce, psycholožce Anetě, a ta ještě přidala něco praktického: Zkusit dělat drobné i větší skutky lásky, protože takový osobní příklad má často pro změnu druhých velký význam. Konkrétní příklad: pohlídat sourozence večer nebo odpoledne, a rodiče poslat do kina, na večeři, na společnou procházku, na večeři ve dvou… i takový společný čas ve dvou může některé věci ve vztahu hodně posunout. Pokud víš, co by ti konkrétně udělalo radost, jak by ti měl tatínek dát najevo, že tě má rád, můžeš si o to přímo říct. Je totiž možné, že táta třeba sám neví, jak to udělat a i když vás má rád, z jeho chování to tak nemusí vyznívat. Není nic špatného na tom, když mu dáš jasné návody, např. že bys potřebovala společně strávit čas nebo slyšet pochvalu nebo cokoliv jiného.
Ve vztahu (jakémkoliv) je vždycky potřeba, aby se zapojily obě strany, teprve potom bude opravdu dobře fungovat, proto je moc důležitá i tvá vlastní aktivita a snaha. (např. pohlídání sourozenců, nabídnutí nedělního výletu, kde budete moci jet celá rodina, povídání si atd...). A co je hodně důležité, je také forma, jak to tatínkovi (nebo mamince) říct. Ty svoje rodiče znáš a víš nebo tušíš, co je pro ně příjemné: říct to naplno? Nebo raději ve dvou při nějaké procházce nebo u zákusku či buchtě doma? Nebo třeba napsat dopis? V každém případě fandíme celé rodině a myslíme na vás. M.
redakce IN!
Otázka: Nelíbí se mi moje jméno Ahoj redakce,
už od malička se mi moc nelíbí moje jméno. Je takové zastaralé a zní tvrdě. Mamka chtěla, abych se jmenovala po její mámě, která umřela 5 let před tím, než jsem se narodila, a tak se takto jmenuji. Vím, že to není žádný velký problém, ale prostě bych byla šťastnější, kdybych se jmenovala jinak (mám už i vymyšleno jak). Nechci být ale neuctivá k babičce a rozesmutnit mámu a zároveň nevím, jestli by to lidem kolem mě nepřipadalo divné. Znám taky pár holek, co se jmenují stejně, a nerada bych je urazila. Už měsíc se teď, když se představuji někomu novému, představuji tím druhým jménem, ale to dlouhodobě určitě nepůjde, aby mě každý znal pod jiným jménem. Kdybych si opravdu měnila jméno, byla by to určitě velká administrativa i ve škole a tak... Je v pořádku se přejmenovat? Jde to vůbec? A nebudou mě za to lidé kolem, spolužáci i mamka odsuzovat, že to vůbec řeším? Děkuji za radu! 10.4.2022 16:18
F., 16 let
Odpověď:
Ahoj F, díky za dotaz. Píšeš, že se ti nelíbí tvé jméno, které jsi dostala po babičce, a ráda by sis ho změnila. Na druhé straně nechceš ublížit mamince ani rodině, a tak vlastně moc nevíš, co s tím, ale tvé jméno se ti zdá zastaralé a tvrdé. Na internetu je spousta info, jak si jméno změnit, co k tomu potřebuješ atd. Podmínkou je tvá plnoletost, a dokonce si ke svému stávajícímu jménu můžeš přidat druhé, a je jenom na tobě, které budeš používat, takže teoreticky tu možnost, až budeš plnoletá, mít budeš. Já bych ti ale zkusila nabídnout ještě jiný pohled. Zkus dát svému jménu šanci. Proč to píšu? Sama jsem podobný problém měla na základce. Moje jméno se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo. Marie, Majka, Maruška, a já chtěla být Hankou, no nebylo by to o 100% lepší?? To několik let trvalo. Pak jsme si o jménech povídali na střední škole, a měli jsme o něm zjistit co nejvíc informací. A já jsem zjistila, že moje jméno vybral tatínek, taky si moc přál, abych se jmenovala po své mamince. Uvědomila jsem si, že to jméno vzniklo z velké lásky, a že ho mám taky trošku po P.Marii, a že znamená mmj. i milovaná, krásná... Od té doby jsem se na své jméno začala dívat jinak, to jméno se vlastně vůbec nezměnilo, ale můj pohled na něj ano. A teď jsem naopak na své jméno hrdá a nikdy bych ho nevyměnila.:) Uvědomila jsem si taky, že to jméno jde se mnou od miminka a je mou neoddělitelnou součástí. Zažilo se mnou všechno to krásné, dobré i to horší, že prostě patříme k sobě. Nabízím svůj pohled, třeba ti pomůže. Klidně se zase ozvi. Požehnané Velikonoce. M.
redakce IN!
Otázka: Všichni mají radši mého bráchu Zdravím! Mám na Vás dotaz, nevím co mám dělat. Stále více mi přijde, že mého bratra mají všichni radši než mě. Je mu sedmnáct a je hodně extrovertní, zatímco já toho moc nenamluvím. Mamka mu všechno říká, ale mě nikdy nic neřekne. Děda ho má taky radši, a čím dál tím více vidím, že je lepší a oblíbenější než já. Nevím co mám dělat, myslím, že to není jenom v mojí hlavě. Poraďte mi prosím. Děkuji mnohokrát. 9.3.2022 10:58
elicech, 14 let
Odpověď:
Ahoj Elicech,
chápu, že taková situace je ti nepříjemná. Extrovertní lidé se na první pohled můžou zdát oblíbenější, protože se zkrátka více projevují na veřejnosti, často sami začínají konverzace a působí dojmem, že si vždycky mají s každým o čem povídat – a že se jim můžeme se vším svěřit, jak píšeš o své mamce. To ale nutně nemusí znamenat, že je mají lidé doopravdy radši než introvertnější typy. Není možné, že si to, že je brácha oblíbenější, taky ve skutečnosti jen namlouváš? Zkus si v duchu (nebo na papír) sepsat, co má tvá rodina ráda na tobě, v čem jim děláš radost, jaké hezké chvíle jsi s každým z rodiny strávila. Píšeš, že toho moc nenamluvíš. To vůbec nevadí, protože své rodině můžeš nabídnout možná ještě cennější věc – ucho k naslouchání. Nemusíš se projevovat jako tvůj brácha, někdy stačí jen ukázat zájem o to, že si chceš s mamkou nebo dědou popovídat a vyslechnout si jejich radosti i starosti. Zkrátka za nimi přijít a zeptat se, co je nového. Pokud budou tvé pocity trvat i nadále, zkus se mamce a dědovi svěřit se svým trápením a zeptat se, proč se víc svěřují bráchovi než tobě. Mnohdy si totiž sami neuvědomujeme, že naše chování může někomu ubližovat, dokud nás na to sám neupozorní. Určitě to spolu zdárně vyřešíte a bude dobře 😊 Verča
redakce IN!
Otázka: Co dělat, když zapomínám na úkoly? Dobrý den, chtěla bych od vás radu. Mám strašně krátkou paměť. Nevím co dělat. NA všechno zapomenu. Na úkoly, povinnosti, i cokoliv dalšího. Snažím se co nejvíce mi to jde, ale nic nepomáhá. Prosím pomožte mi. 27.1.2022 10:27
Karolly, 12 let
Odpověď:
Ahoj Karolly,
na zapomínání je nejlepší psát si všechny tyhle věci do diáře nebo nějakého notýsku, úkolníčku. Může to být papírová verze, kalendář v mobilu nebo nějaká aplikace. Jak člověk dospívá, přibývají úkoly ve škole, povinnosti doma, a tak je normální, že zapomíná, protože tolik věcí nedokáže udržet v hlavě. Já mám taky diář a pak ještě lístečky na nástěnce, abych nezapomněla, do kdy má být napsaný jaký článek a tak :) Najdi si metodu, která ti bude vyhovovat, piš si úkoly, odškrtávej ty splněné a já myslím, že to bude lepší. Martina
redakce IN!
Otázka: Strašně ráda píšu... Dobrý den, poradno!
Chtěla bych radu ohledně mého psaní. Strašně ráda píšu. A nevím jak to využít. Jak napsat třeba první knihu, článek, nebo jak vlastně začít?
Ráda se vždy rozepíšu, a tak se snažím jestli by jste mi nemohli pomoct. Děkuji mockrát. 😁 26.1.2022 14:57
Jitka, 13 let
Odpověď:
Ahoj,
je moc hezké, že ráda píšeš :) Jak začít? Piš a trénuj psaní. Každý by rád hned publikoval, ale nejdřív je potřeba se v psaní trochu procivičit, najít si vlastní styl a umět psát plynulá souvětí, ne kostrbaté texty. Zkus třeba napsat nějakou povídku a požádat o zpětnou vazbu paní učitelku (pana učitele) češtiny.
Až psaní trochu procvičíš, můžeš zkusit třeba účast v nějaké literární soutěži. Jejich přehled najdeš tady a je tam spousta soutěží i pro tvou věkovou kategorii.
A pokud bys chtěla psát články, nejjednoduší je začít ve školním časopise. Jestli ho nemáte, zkus iniciovat jeho založení :) Martina
redakce IN!
Otázka: Chtěla bych změnit studijní obor a nevím, jak o tom mluvit s rodiči... Dobrý den,
potřebovala bych poradit ohledně těžkého rozhodnutí, které se týká mé budoucnosti. Moji rodiče si pro mě vysnili jeden určitý vysokoškolský obor a povolání a přemlouvali a vedli mě k němu už od dětství. Mně tento obor dříve také lákal, dostala jsem se na něj a studuji ho už druhým rokem, ale tento rok jsem si uvědomila, že to nebylo dobré rozhodnutí. Chtěla bych zkusit jinou VŠ, o které si myslím, že by mi šla lépe, ale o které vím, že se rodičům nebude líbit. Kromě pocitu selhání mě moc trápí hlavně pocit provinění, protože mě rodiče celou dobu studia podporovali a poskytovali mi dobré zázemí a já je takto zklamu. Přemýšlím, zda mám vůbec právo z VŠ odejít a zda by nebylo fér vůči rodičům ten obor dostudovat (zatím ho zvládám). Na druhou stranu mě představa, že bych se mu měla věnovat dalších 40 let, opravdu děsí. Můžete mi prosím poradit, jak by se v takové situaci měla zachovat správná křesťanka a jestli to znamená, že své rodiče nectím, když se rozhodnu tuto první školu nedokončit? Jak o tom můžu s rodiči mluvit tak, abych nebyla neposlušná a nevděčná dcera? Děkuji. 15.12.2021 11:09
Taťána, 20 let
Odpověď:
Milá Taťáno,
moc díky za tvůj dotaz a za důvěru. Píšeš, že tě rodiče celý život vedli k určitému studiu, ale ty jsi zjistila, že to nakonec nebude to pravé pro tebe, a teď řešíš, jak se zachovat, aby jsi neublížila rodičům.
V první řadě bych tě chtěla uklidnit tím, že to, co řešíš, není nijak neobvyklé a stává se to. Spousta studentů jde studovat nějaký obor, o kterém si myslí, že je bude bavit a bude pro ně ten pravý, ale v průběhu studia zjistí, že to není ono, že měli trochu jinou představu atd. Já osobně mám spoustu kamarádů a spolužáků z výšky, kteří změnili obor studia, protože se napoprvé úplně netrefili, a nakonec dělají něco, co je moc baví. Jsou i lidé, kteří nastoupili do práce (nebo tam už nějakou dobu pracovali), a pak zjistili, že je to moc nebaví, a nakonec jdou pracovat třeba do úplně jiného oboru. Není tedy nic špatného rozhodnout se udělat nějakou takovou zásadní změnu. Jenom je potřeba o tom popřemýšlet a zvážit všechna pro a proti, aby se pak nestalo, že člověk každý rok mění studijní obor nebo práci a nikdy nic nedotáhne do konce.
Co se týče toho, jak o tom s rodiči mluvit, moc doporučuju najít nějakou vhodnou chvilku, kdy budete mít klid si popovídat. Popros třeba rodiče, jestli by si s tebou mohli sednout v kuchyni nebo v obýváku, že by sis s nimi chtěla popovídat. Uvařte si klidně kávu, čaj, dejte si nějakou sušenku či buchtu. (Já jsem takhle s rodiči vždycky mluvila v neděli po obědě, protože to měli čas a u kávy a něčeho sladkého měli i dobrou náladu :D)
Máš obavy, že se tvoje rozhodnutí nebude rodičům líbit. Je dost pravděpodobné, že pro ně tato informace bude v první chvíli šok a možná budeš z jejich strany cítit nějaké zklamání. Přece jen počítají s tím, že budeš pokračovat ve studiu a pak budeš vykonávat povolání, na které se připravuješ. Nezlob se na ně, pokud zareagují tím, že budou naštvaní, zklamaní. Je to jejich první reakce. I oni potřebují čas o tom přemýšlet a získat trochu odstup.
Začni třeba tím, že poslední dobou nejsi ve škole úplně spokojená a děsí tě představa, že by ses měla tomu oboru věnovat celý život, a tak jsi přemýšlela, že by bylo možná lepší, kdybys změnila školu, a chceš to s rodiči probrat, protože si vážíš jejich názoru a jejich podpory při studiu. Je fajn trochu se na ten rozhovor připravit, sepsat si různá pro a proti změny oboru, pro a proti toho, když se rozhodneš zůstat... Možná to nebude jen na jeden rozhovor, ale bude třeba to nechat chvíli "uležet" a pak se k tomu s rodiči vrátit. (Abys měla dost času na rozmyšlenou a zároveň nepřišla o rok, kdy budeš studovat, je možnost podat si na nový obor přihlášku, protože termíny bývají do února, a pak tam případně nenastoupit, pokud by ses rozhodla zůstat tam, kde jsi.)
Píšeš, že si pro tebe rodiče tento obor vysnili a přemlouvali tě k tomu. Rodiče občas mají představu, co by jejich děti měli v životě dělat. Většinou je to snaha poskytnout dětem dobré vzdělání a tím pádem šanci na dobrou práci, pěkný plat atd. (Mnohdy jsou to věci, které rodiče sami v životě moc neměli, tak je chtějí dopřát aspoň svým dětem.) Ze strany rodičů v tom není žádný špatný úmysl, ale někdy se prostě jejich představa nenaplní. Mluvte i o tom, proč tolik chtějí, abys studovala zrovna tento obor.
Také je potřeba zvážit, jak dlouho tyto pocity trvají. Jsou dlouhodobějšího rázu, nebo jde spíš o krátkodobou záležitost? Studium na vysoké škole je náročné, takže nastávají okamžiky, kdy to studenty občas opravdu nebaví a chtějí studium ukončit. Někdy to třeba po zkouškovém nebo během praxe odezní, někdy je to ale opravdu poslední ztráta motivace k danému studiu. Moc proto doporučuju vzít si nějaký čas na rozmyšlenou.
Pokud jde o tvoje obavy, jestli to, že nedostuduješ tento obor, je z křesťanského hlediska projev neúcty k rodičům, tak bych tě chtěla uklidnit, že není. Podle toho, co píšeš, si svých rodičům vážíš opravdu hodně. Seš jsi vědoma toho, že tě podporují při studiu a poskytují ti zázemí, a to je důležité. Velká část studentů to totiž bere jako samozřejmost. Není nic neuctivého na tom mít jiný názor než tvoji rodiče. To se prostě v některých věcech stává. Důležité je umět o tom mluvit v klidu, vyslechnout si názor druhých a respektovat, že si myslí něco jiného.
Na vysokých školách také existují různé druhy poradenství, ať už kariérní nebo psychologické. Podívej se, co přesně nabízí tvoje současná škola a zvaž, jestli bys je nezkusila požádat o nějakou konzultaci. Budou tam lidé, kteří mají zkušenosti s podobnými záležitostmi, co řešíš i ty. Mohli by ti pomoct vidět celou situaci zase z jiného úhlu a třeba tě přivést na něco, co tě ještě nenapadlo. Nemuselo by být špatné zkusit popřemýšlet o tom, že bys studium neukončila, ale zkusila ho přerušit a mohla se tak případně vrátit.
A nezapomínej na modlitbu. Svěř se Pánu, požádej ho pomoc při rozhodování i rozhovoru s rodiči.
Moc na tebe myslím a jelikož jsem nedávno řešila něco podobného (Odcházela jsem z doktorského studia a taky jsem měla hrozný strach z toho, že zklamu rodiče, ale nakonec to bylo v pohodě.), chápu, že teď prožíváš náročné období. Sama víš, že je to velké rozhodnutí, které ovlivní tvoji budoucnoust. Držím palce, aby ses dokázala správně rozhodnout a vyřešit danou situaci. Kdybys potřebovala, klidně zase napiš :) Martina
P.S.: Ještě jedna organizační a praktická věc. Možná to víš, ale pro jistotu ti to napíšu. Existuje standardní doba studia (U bakalářského studia jsou to tři roky plus jeden navíc, takže je ideální za čtyři roky vystudovat.), po jejímž vypršení student platí poplatky za studium. Do této doby ale se počítá i každé nedokončené studium. Pokud dobře počítám, v tvém případě by se tě tento poplatek týkal. Je to něco, co je potřeba vzít také na vědomí a zjistit si, jak vysoké jsou poplatky na tebou zvolené škole. Vysvětlené je to třeba tady, ale samozřejmě je potřeba najít si konkrétní školu.
redakce IN!
Otázka: Jaký je příklad milosrdné lži? Dobrý den, moc by mě zajímal příklad milosrdné lži. Vím co to je, ale moc jsem to nepochopila. Díky moc. 10.12.2021 19:32
Marťa, 12 let
Odpověď:
Ahoj Marťo,
díky za zajímavý dotaz. Příkladem milosrdné lži může být třeba lékař, který vážně nemocnému či dokonce umírajícímu pacientovi neřekne, jak špatný je ve skutečnosti jeho stav. Za "milosrdenství" je v tomto případě považováno právě to, že špatné informace by nemocnému mohly ještě více přitížit.
I když by se mohlo zdát, že je milosrdná lež něco správného a povoleného, je potřeba říct, že i milosrdná lež je pořád lež. Je proto potřeba opravdu dobře přemýšlet a hledat způsoby, jak místo lži říct citlivě a s nadějí ve vhodný okamžik pravdu, i když je nepříjemná. Třeba v případě umírajícího pacienta je vhodnější říct pravdu, aby se nemocný stihl připravit na svůj odchod a přijmout svátosti, než mu lhát, že na tom není tak špatně.
Je to pro tebe takto pochopitelnější? :) Martina
redakce IN!
Otázka: Mamka mi nechce dovolit koupit si knížku a diář... Ahoj,
Mám problém s tím že si chci koupit diář a přísně tajné ale mamka mě říká že už toho mám dost. Co mám dělat? Děkuju moc 4.12.2021 12:05
Ane, 10 let
Odpověď:
Ahoj Ane,
v první řadě nás moc těší, že máš zájem pořídit si náš diář a knížku Přísně tajné :) Určitě je to něco na diskuzi s maminkou. Možná máš teď před Vánoci spoustu přání, tak co takhle si věci od nás přát až za vysvědčení, k narozeninám, svátku...? Oranžový diář máme ve dvou variantách: Oba jsou nedatované, ale Inspirativní začíná lednem a Studentský začíná zářím. Můžeš si tak později pořídit diář ve studentské verzi a zahájit s ním příští školní rok.
Kolem nás je k dostání spousta krásných věcí, které bychom moc rádi měli, ale občas je potřeba učit se trpělivosti, protože ne vždycky můžeme mít všechno hned. Takže doporučuju ještě se o tom pobavit s maminkou a najít nějaký kompromis, že by sis knížku a diář pořídila až později, nebo je ještě vyměnila za nějaké jiné přání. Neboj se, knížek i diářů máme na skladě pořád dost, takže určitě budou k dostání i příští rok :) Měj se krásně a přeji hezký advent. Martina
redakce IN!
Otázka: Složitá rodinná situace... Ahoj poradno, tak nějak nevím, jak začít.
Mezi mými rodiči to nikdy nebylo růžové (alespoň vo pamatuju), otec má problémy s alkoholem, je netaktní , ponižuje nás a nadává, ale vydělává peníze, takže je to podle něj v pohodě a má na to právo. Mamka je učitelka v MŠ a co si budem, moc jí to nenese. Naše rodina žije v polorozpadlém domě s nefunkční koupelnou (funguje jen malá koupelnička se sprchovým koutem a záchod), já s bratrem máme jeden pokoj dohromady, a to je mezi námi tříletývěkový rozdíl a obecně je náš \"domov\" spíš něco jako levný penzion na přechodné přežití.
Ale to otec ignoruje. On vydělává, my máme zařídit všechno ostatní.
Jeho osobnost nemá moc světlých stránek, je to narcis se syndromem méněcennosti, který si vybíjí na nás. Ale přece jen pár dobrých vlastností má. Jenže ty dokážu spočítat na prstech jedné ruky. Vlastně i handicapovaný člověk s třema prsty by je dokázal napočítat.
Alespoň jsem vždycky měla ten pocit, že mám \"rodinné zázemí\". V praxi to, že mí rodiče nejsou rozvedení a jsou si věrní, narozdíl od 90% mých kamarádek. (To je mimochodem jedna z těch dobrých vlastností.)
Jenže teď jsem zjistila, že ani to není pravda. (Máma následující fakt taky ví.) Šla jsem mámě pomoct s praním a narazila na jeho košili. S červeným flekem na krku. Od rtěnky. Máma se nelíčí.
Co víc říct. Brečím, přišla jsem o všechny iluze ohledně svojí rodiny. Asi je to špatně, ale chtěla bych, aby se naši rozvedli. Aspoň bych nežila v toxické domácnosti a mohla být s mámou. Jo, i otec má právo na kontakt s dětmi, ale nevím, co by soud řekl na to, že si mě ten můj fotil, když jsem spala a bylo mi vidět spodní prádlo. Navíc o mě otec nestojí, jediný, co ho zajímá, jsou prachy, společenská reputace a můj mladší brácha, co v něm vidí vzor.
Jenže rozvod možnej není. Z finančních důvodů. Máma na otce po svatbě přepsala dům, a navíc si nevydělá. A alimenty jsou nanic, moje sestřenice je rozvedená s dvěma dětma a její ex na ně platí je 5 000 měsíčně, což by nám fakt moc nepomohlo.
Takže budu žít takhle až do chvíle, kdy budu mít vlastní bydlení. Což jen tak nebude, mimo jiné i proto, že otec není ochotnej vůbec přemýšlet o možnosti koleje, až budu na střední (kvůli čemuž nemůžu jít na svou vysněnou školu).
Vím, že mi asi nemůžete poradit, ale děkuju aspoň za možnost se z toho vypsat. Kamarádkám až tak nedůvěřuju, a navíc mají svých starostí taky dost, k psycholožce jít nechci (ještě by zavolala sociálku) a na Linku bezpečí se dovolá jen třetina volajících, takže i kdyby se mi poštěstilo, měla bych výčitky, že jsem možná neumožnila hovor někomu s většími problémy, než mám já.
Takže díky.
L. 1.12.2021 19:55
L., 13 let
Odpověď:
Ahoj L.,
díky za důvěru, se kterou se na nás obracíš. Chápu, že situace, kterou prožíváš, pro tebe není vůbec snadná, a mrzí mě, že se ti něco takového děje. Situace, co popisuješ, by byla dost obtížná i bez rtěnky na košili. Z toho, co píšeš, tě trápí především stav domu, ve kterém žijete, a vztah tvých rodičů. Bohužel, oboje je něco, co ty ze své pozice třináctileté slečny jen těžko dokážeš ovlivnit. Zároveň jsou to ale docela zásadní věci, které ovlivňují to, jak se cítíš, takže je naprosto pochopitelné, že tě to trápí.
Píšeš, že bys chtěla, aby se rodiče rozvedli. To je bohužel něco, co ty sama neovlivníš. Je to rozhodnutí tvých rodičů a záleží na nich, v tomto případě asi především na mamince, jestli chce zůstat. Popisuješ důvody, proč podle tebe rozvod není možný a uvádíš především finance. Určitě budou existovat možnosti, jak i toto všechno vyřešit. Rozvod nikdy není snadná záležitost, ale existují různé organizace, které poskytují poradenství či pomoc v různých oblastech, ať už jde o odchod od partnera, který má třeba problémy s alkoholem nebo se například se dopouští domácího násilí, nebo o pomoc rodičům-samoživitelům. Pravděpodobně ani dům není napsaný jenom na tátu, ale na oba rodiče a je součástí společného jmění manželů, takže tvoje maminka teoreticky není úplně bez prostředků... To jsou ale všechno právnické věci a věci, které by musela řešit maminka, pokud by z manželství chtěla odejít. Jak už jsem říkala, je to její volba, nelze maminku do ničeho nutit. Ona sama ví, jak se v tom vztahu cítí, jestli a proč chce setrvat.
Co tedy můžeš udělat ty, aby? Asi nejzásadnější věc je to, jaký máte vztah s maminkou? Je-li to aspoň trochu možné, neboj se s maminkou mluvit o tom, jak se cítíš a co tě trápí, z čeho máš obavy. Ale neboj se s ní mluvit i o tom, co by sis přála - třeba vlastní pokoj. Předpokládám, že v domě asi máte nějaké další místnosti, jen nejsou úplně vhodné k bydlení - možná bude stačit jen vymalovat, natáhnout koberec a přestěhovat nábytek (zařizovat se dá postupně, aby to nebyla taková finanční zátěž) a s tím může pomoct třeba nějaký rodinný známý nebo strejda, dědeček... I skromě zařízený pokojíček by ti poskytl vlastní prostor a soukromí. Zkus probrat s maminkou, jaké jsou možnosti a jak po malých krůčcích budovat něco, co by ti pomohlo se doma cítit trochu lépe. Mohla by sis třeba něco z toho přát jako vánoční dárek?
Velmi zarážející je to, že si tě táta fotil ve spánku. Jak jsi to zjistila? Ví o tom maminka? Byl to ojedinělý případ, nebo máš podezření, že se to opakuje? Děje se i něco dalšího? To je určitě něco, co by maminka měla vědět, popřípadě to řešit dál. Takové věci by se určitě dít neměly.
Píšeš, že jsi zřejmě přemýšlela o zavolání na Linku bezpečí. V první řadě bych tě chtěla ujistit, že nemusíš mít výčitky, že bys svým zavolání tam neumožnila hovor někomu, kdo má větší problémy než ty. Samozřejmě, že existují lidé, kteří objektivně vzato mají problémy, které bychom mohli hodnotit jako "větší" než ty tvoje, to ovšem neznamená, že tvoje problémy nemají žádnou váhu. Problém je vždycky problém a na jeho velikosti nezáleží. Proto bych tě chtěla povzbudit, aby ses tam nebála zavolat v případě, že se budeš doma cítit ohrožená a podobně.
- Modrá linka, co funguje na podobném principu, akorát volání není zdarma, ale podle tvého tarifu. A mají tam i chat nebo skype: https://www.modralinka.cz/
- Česká asociace pracovišť linek důvěry má seznam, kde jsou čísla na tyto linky pomoci podle krajů a měst, mohla by tam být větší šance se dovolat a popřípadě najít konkrétní řešení dostupné ve tvém okolí: https://www.capld.cz/linky-duvery-cr/
- Pro případ domácího násilí (Neznamená to jen fyzické násilí, ale i psychické.) existuje organizace Bílý kruh bezpečí: https://www.bkb.cz/
Vím, že pravděpodobně hledáš spíš nějakou anonymní pomoc, protože máš strach, že by k vám někdo poslal sociálku, ale chci, abys věděla, že je možnost obrátit se i na někoho ve svém okolí: širší rodina, popřípadě někdo ve škole (třídní učitel, školní psycholog, výchovný poradce, učitel, kterému důvěřuješ...), může to být i kněz, katechtka, vedoucí nějakého kroužku... Popřemýšlej, ke komu máš ve svém okolí důvěru.
A klidně zase napiš nám, jestli se budeš potřebovat svěřit a něco spolu vymyslíme :) Přeji krásný advent! Martina