Milá Maruško, Pán Ježíš nás učí lásce, která druhým přeje dobro. To, co popisuješ, jsou naše běžné lidské myšlenky (sobecké, moc lidsky vypočítavé), které nemají moc smysl. Moje rada je toto: jakmile tě napadnou takové myšlenky, v duchu říci střelnou modlitbu: Bože, žehnej mu, žehnej jí. A je to. Co je pro druhého dobré, co je pro něj vůle Boží, to nakonec nevíme, ale žehnat (svolávat na druhého Boží dobro), to dělat máme. Nakonec nás to osvobodí od nejrůznější nelásky, závisti atd. Přát dobro druhému, to je především mu přát spásu, nebe. A zde na zemi přát mu vše to, co mu ke spáse pomůže.

A ještě poznámečku. Přát někomu jen do té míry, kolik mám já? To je trochu sobecké. Pán Ježíš nás učí: "Blaženější je dávat než dostávat. Dejte a bude vám dáno!" Můžeme to říci i takto: Přejte a bude vám přáno. Kdo přeje druhým, tomu přeje i Bůh.

Milá Ano, křest knížky je takový termín, který označuje slavnostní prezentaci knížky. myslím si, že to není nic proti víře ani proti církvi. A s tím desaterem to také není nic špatného. V obojím případě používáme původní termíny v přenesené podobě.

Protože jsme křesťané, tak je asi vhodné zbytečně tyto termíny nepoužívat právě proto, abychom dávali najevo, že znamenají ve skutečnosti něco mnohem, mnohem důležitějšího.

Desatero? Proč nedělat pravidel více. :)) A se křtem? Já osobně, když nějakou knížku dávám na trh, nepoužívám slova křest, ale vždy hovořím o prezentaci.

(Nitroděložní tělisko a pilulka po styku mají přímo jako cíl usmrcení nově se rozvíjecího života. Jsou také proti 5. i 6.)

Z toho, co jsem řekl, vyplývá, že žena, která bere hormonální antikoncepci, by k svatému přijímání chodit neměla. Proč? Žije ve vážném rozporu s Bohem a s řádem, který Bůh vložil do člověka - jedná proti 6. i 5. přikázání ve vážné věci.
  
Co má žena, která bere hormonální antikoncepce, dělat? 
Pokud je to jen trochu možné, měla by se svým manželem hovořit, studovat, modlit se a změnit postoj a přestat ji užívat. Je velice důležité si uvědomovat, že se jedná nejen o její, ale stejně tak o manželovu záležitost. Manžel hřeší stejně vážně!!! Ani on nemůže ke svatému přijímání.

Mají-li takoví manželé dobrou vůli (například oba dva uvěřili v Ježíše a připravují se jako dospělí na křest a tedy poznávají Ježíše a jeho lásku), snažil bych se jim vysvětlit Boží záměr s lidskou láskou a doporučil bych jim naučit se kvalitně metody přirozeného plánování rodičovství a žít podle nich (s periodickou zdrženlivostí). Pokud by manželé odmítli změnit svoji špatnou praxi, pak by nešlo, aby chodili k přijímání. 
Co když bude žena rozhodnuta, že přestane hormonální antikoncepci užívat, a muž ji v tom bude bránit a za každou cenu bude proti? Musím říci, že to by byla veliká obtíž. Žena by musela dělat vše proto, aby ji přestala brát. Avšak mohu říci, že jsem se ve svém kněžském životě s takovým tvrdým případem nesetkal. Spíše je mužům úplně jedno, jakou antikoncepci žena užívá. Často řekne muž své manželce: dělej, jak chceš, ale dítě nechci! Taková žena pak bude mít možnost zvolit jinou antikoncepci, která nebude alespoň s rizikem zabití klíčícího života. Bude to stále špatné a složité, ale aspoň nebude riziko usmrcení embrya. Udělala alespoň něco. Bůh jistě vidí její dobrou snahu. Taková žena se bude za svého manžela modlit, snažit se ho mít více ráda a to tak, aby si toho všiml. Třeba s Boží pomocí dojde i manžel k tomu, že změní své názory a postoje a společně přijmou život s periodickou zdrženlivostí, která vede k skutečně hluboké lásce. Někdy se stane, že i v takovémto manželství dojde k proměně. To je pak krásné a povzbuzující. Takoví lidé pak mohou začít prožívat svoji lásku úplně nově.
Dost často jsou v těchto otázkách lidé i kněží velice benevolentní. Ale nezáleží na našem názoru, ale na tom, jak celou záležitost vidí Bůh, o kterém věříme, že hovoří i ve své církvi - především ústy papeže. Proto je třeba nazvat hřích hříchem, obrátit se, žádat Boha o odpuštění a o sílu. Jen takto se nakonec dospěje k tomu, co je v Božích očích správné a dobré a co uvádí do hlubokých rozměrů lidské lásky. Kdo se obrátit nechce a setrvává ve svém hříchu, ten není připraven na to, aby Boží lásku a odpuštění přijal. Proto někteří lidé nemohou do doby, než se změní ve svém srdci, přistupovat k svátosti smíření a svatému přijímání.  
Bolesté v takovýchto otázkách bývá to, že lidé mají své názory a nedají si námahu s tím, aby pochopili to, co říká Ježíš ve své církvi. Prostě se uzavřou ve svých názorech a dál nestudují. A materiálů je hodně: doporučuji:

www.cenap.cz

www.lpp.cz

http://teologietela.paulinky.cz/
Je velice pěkné, že se ptáš a hledáš na své vážné otázky odpovědi. Ať ti to vydrží po celý život.

Odpustky za zemřelé vycházejí z pravdy víry, že jsme v Kristu všichni spojeni a navzájem si pomáháme. Jsou založeny na společenství všech v jedné církvi: nás žijících zde na zemi, duší v očistci a všech v nebi. Mezi námi všemi bez hranic smrti dochází k výměně dober. „Svatost jednoho prospívá ostatním.“ „Modlitby a dobré skutky blahoslavené Panny Marie a všech svatých“ jsou spojeny s Kristovými zásluhami a s jeho obětí za osvobození od hříchů. Z tohoto pokladu milosti Božích zásluh čerpáme. Církev z něj rozděluje. Odpustky jsou darem Božím prostřednictvím rozhodnutí církve. Ustanovovat je může pouze papež. Jejich praxi můžeme v různých podobách vystopovat již v prvotní době křesťanské, když se mučedníci přimlouvali za křesťany, kteří procházeli obdobím pokání. Abychom učení církve správně pochopili, je třeba si uvědomit, že každý náš hřích má dva následky: 1) za těžký hřích zasluhuji peklo – věčný trest. 2) hřích mě samotného, ale i celé lidské společenství vnitřně oslabuje, zraňuje; hřích má tedy i následky – časný trest. Věčný trest je mi odpuštěn ve svátosti smíření. Časný trest – tzv. následky hříchu jsou ve svátosti smíření automaticky odpuštěny, smazány. Smyty ovšem nejsou. To znamená, že když jsem se naučil být vzteklý, bude mi tento hřích ve svátosti smíření odpuštěno, ale sklon být vzteklý mi zůstane. Hřích potratu je odpuštěn, ale dítě se znovu nenarodí. Hřích rozvodu je odpuštěn, ale zůstávají jeho následky jak pro rozvedené, tak pro děti atd. Časný trest je tím, co zbývá po odpuštění. Je to jakási jizva po zahojení rány. Může mít podobu lpění na věcech, na materiálním bohatství, psychické obtíže, vychování se v neřesti – ve zvyku hřešit apod. Jedná se o porušení řádu Božího a pohrdnutí Boží láskou. Následky hříchů Bůh může ve svátosti smíření uzdravit, ale nemusí. Záleží na dispozici kajícníka (kvalitě zpovědi) a na Boží vůli. Následky hříchů, časné tresty, mohou být z člověka smyty až po odpuštění. Odpustky tedy nejsou a nikdy nebyly odpuštěním hříchů. Odpustky následují po odpuštění hříchů ve svátosti smíření jako dokonalé uzdravení, retušování duše člověka, uzdravení vztahů a napravení narušeného řádu. Očištění po smrti je především Božím darem. Proto hovoříme o očistci. My žijící můžeme zemřelým pomáhat modlitbou a to především obětováním mše svaté a získáním odpustků ve prospěch zemřelých. Odpustek je částečný nebo plnomocný podle toho, zda částečně nebo úplně osvobozuje od časného trestu za hříchy. (Ve skutečnosti získáváme zřejmě většinou pouze částečný, protože na plnomocný nesmíme mít zalíbení ani v lehkém hříchu.) Abychom získali plnomocný odpustek, vyžadují se tři základní podmínky a specielní skutek.

Tři podmínky jsou:

1) přistoupit k svatému přijímání

2) pomodlit se na úmysl Svatého otce (tyto dvě podmínky pro každý odpustek zvlášť)

3) přistoupit někdy v tyto dny ke svátosti smíření (stačí jednou, protože podstatné je být v milosti posvěcující).

Specielní úkol pro získání plnomocných odpustků: Je jich celá řada. Vyjmenujeme alespoň některé: adorace eucharistie alespoň půl hodinu; pomodlit se křížovou cestu před vyobrazením 14 zastavení (či křížů); modlitba růžence (5 desátků bez přerušení, v kostele, v společenství); alespoň půl hodiny číst rozjímavě Písmo sv. z církví schválené Bible,...

A speciální podmínka pro získání plnomocných odpustků pro duše v očistci pro začátek listopadu: Buď: Od 1. listopadu odpoledne a celého 2. listopadu při návštěvě kostela se pomodlit Otče náš a Vyznání víry. Nebo: Od 1. do 8. listopadu při návštěvě hřbitova se pomodlit třeba jen v duchu za zemřelé. Ještě poznámka: v ostatních dnech v roce můžeme na hřbitově získat pro naše zemřelé odpustky částečné. 

Milá rozhořčená, duše v očistci je možné prosit o přímluvnou modlitbu. Zaprvé: to, že se máme modlit za zemřelé, vyplývá např. z Mt 12,32 - „Nebude mu odpuštěno ani v tomto, ani v budoucím věku.“ Tedy i po smrti je možné nějaké očištění. Proto se ujal ihned na začátku církve zvyk, modlit se za zemřelé a tím jim pomáhat přímluvnou modlitbou. Píší o tom ti nejstarší autoři (např. Ambrož, Jan Zlatoústý, Augustin...). Mnozí udělali zkušenost, že duše zemřelých pomáhají i nám zde na zemi - jinými slovy: modlí se přímluvnou modlitbu zase oni za nás. Je to zcela logické. Přece nejsme omezení jen na kamarády žijící zde na zemi. V Kristu jsme jedno tělo, proto smrt není přelomem, ale jen viditelným odloučením. Mohu tedy pozvat k modlitbě nejen žijící zde na zemi, ale i duše zemřelých (pochopitelně těch, kteří zemřeli smíření s Bohem a už jsou s ním naplno - nebe - nebo do té plnosti jim něco ještě chybí - má jim být i po smrti odpuštěno /což se označuje termínem očistec/). Pokud zemře někdo v odloučení od Krista - peklo - za toho už modlitby nepomohou a ani on nepomůže nám. Kdo je ale kde, je Boží tajemství. Naše modlitba ale nikdy nepřijde nazmar. Bůh ji zhodnotí pro někoho jiného. 

 Zasvěcený svátek je ten, o kterém církev prohlásí, že je tak významný, že se má slavit jako neděle - být na mši a věnovat se Božím věcem. V ČR jsou zasvěcené svátky dva: 25. prosince a 1. ledna. 1. listopadu zasvěcený svátek není, proto není vůbec žádný hřích v tento den nejít na mši. Je to ale škoda, protože pak nemůžeme ten den pomoci duším v očistci.

Svatokrádeží nazýváme špatný čin, který má nějakou souvislost s Bohem a věcmi, které se k němu vztahují. Jedná se o znesvěcování nebo nedůstojném zacházení se svátostmi či jinými liturgickými úkony, osobami, předměty a místy zasvěcenými Bohu. Např.:znesvěcení eucharistie, krádež v kostele, napadnutí biskupa protože je to biskup.