Milá k.,

jak správně říkáš, Bůh je všemohoucí. Kromě toho ale také věříme, že je maximou dobra, maximou lásky, moudrosti a nikdy by pro nás nechtěl nic menšího, než to opravdu nejlepší. Přít se s Bohem o to, jestli náhodou nemohl svět stvořit nějak jinak, lépe, tak, jak bychom si to raději představovali my, je proto poněkud drzé - je to jako bychom se Bohu stavěli na roveň, což je samozřejmě nemyslitelné. Ale ano - řekněme, že by Bůh "přistoupil" na tvůj návrh a stvořil, resp. naprogramoval nás tak, abychom jej slepě milovali. Neměli bychom jinou možnost, neměli bychom svobodnou vůli. Bylo by to podobné, jako kdybys chlapci, který se ti líbí, dala napít "nápoje lásky". Slepě by tě miloval, aniž by si lásku k tobě vybral, aniž by tě vlastně chtěl, aniž by to vlastně ve své podstatě byla láska. Láska se totiž nedá vydráždit, nedá se koupit a mimo pohádkový svět (s jeho nápoji lásky) se nedá ani nijak "přičarovat". Proto musí být láska k někomu vždy svobodným rozhodnutím člověka, jeho volbou, tím, co on sám doopravdy chce. A věř, že to Bůh ví, protože Bůh je Láska.

Pokud se chceš "přinutit" milovat Boha na základě Písma, nevím, jestli jdeš úplně tou správnou cestou. Znalost Písma je samozřejmě důležitá, ale není to zdaleka jediný odkaz na Boží existenci. Denně se ve světě dějí zázraky, některé viditelné, některé méně, každý den Bůh zároveň hledá cestu do tvého srdce, snaží se tě oslovit, přiblížit se ti, být ti přítelem. A 2000 let stará knížka? :) Ježíš umírá na kříži znovu a znovu za každý náš hřích, kterého se dopouštíme dnes, kterého se dopustíme zítra, pozítří, právě teď... Nejedná se o 2000 let starou vzpomínku, ale o realitu každého našeho nového dne. Zkoušej se modlit za to, aby se ti Bůh dával více poznat a za dar Ducha Svatého, aby ti pomáhal lépe chápat Boží záměry.

Přejeme hodně štěstí! :)

Milá Slávko,

místa Písma, která uvádíš, jsou citace ze Starého zákona a obvykle se vysvětlují tak, že je v nich dopředu ukázáno, že ne všichni, kteří se s Kristem setkají, v něho i uvěří. Nelze je tedy chápat tak, že by sám Bůh někomu víru prostě odmítl dát. Kdybychom si to představili prakticky, asi bychom viděli Ježíše, který se snaží, hlásá, dělá zázraky a někteří nic a nic! Tak si povzdechne: co mám s vámi dělat? Co s vámi? Žijte si tedy ve své zatvrzelosti.

Proč nemůže být hřích proti Duchu svatému odpuštěn? To je jednoduché. Jeho podstatou je uzavření se Božímu milosrdenství. A tedy Bůh by rád odpustil, ale člověk o to nestojí. Jakmile dotyčný řekne: Bože, odpusť, Bůh mu odpustí. Ale dokud setrvává ve svém postoji, tak je to průšvih. Hříchy proti Duchu svatému se obvykle uvádí tyto: opovážlivé spoléhání na Boží milosrdenství (však mi nakonec Bůh odpustí, ale teď klidně budu hřešit), zoufalství (uzavírání se ve svém hříchu jako Jidáš, ale neobrátí se k Bohu o pomoc), odpírání poznané křesťanské pravdě (příklad: někdo uvěří a rozhodne se pro křest, ale vnímá, že by měl přerušit sexuální život s někým, ale to nechce, a proto raději křest odřekne), závidět Boží milost druhým, zatvrzelost vůči napomínání.

Kdo uvěřil a od Pána odpadl, tak to je vážný, těžký hřích. Mnoho lidí odpadne v době dospívání. Pak se musíme ale ptát: Uvěřili jako děti nebo byla jeijch víra jen tradiční?

Ale jinak je tomu s lidmi, kteří Pána Boha nepoznali a tedy v něj neuvěřili. Za ně se modlíme, aby dar víry též dostali. Obecně platí, že je Bůh má rád, ale z nějakého důvodu prostě k víře nedošli. Obecně uznáváme, že, žijí-li podle svého svědomí, pak se Bohu přibližují a Bůh najde způsob, jak je k sobě do nebe přivést. Víra, křest a život podle křtu - to je jistá cesta. Ostatní? Jen sám Bůh ví. Proto je víra a křest tak důležitý.

Milý Puntíku,

je sice pravda, že se toto "motto" v křesťanském prostředí často objevuje, ale není možné ho brát doslovně. Modlitbou se rozumí především velice osobní a niterní rozhovor s Bohem - je to čas, který si pro Boha vydělíme z času běžných povinností, čas, který mu věnujeme a ve kterém se s ním chceme setkávat. Samozřejmě, že formou modlitby může být písnička, ale nejde si to tím takto "zjednodušovat". Resp. vidět modlitbu jako nutnost, která se případně dá nějak vynechat, vytěsnit, ošidit... Modlit bychom se měli proto, že chceme, proto, že v modlitbě vidíme jedinečnou příležitost na setkání se s Kristem, ne proto, abychom si mohli odškrtnout položku ze seznamu věcí, které máme udělat.

Měj se krásně! :)

Milá Miňko,

Bůh touží, aby každý byl v nebi, protože nás má rád a protože za nás Ježíš zemřel. Do pekla se dostane ten, kdo odmítne Boží lásku. V praxi tomu říkáme, že udělá těžký hřích a nelituje ho. Těžký hřích je vědomé, dobrovolné přestoupení Božího zákona ve vážné věci - tedy víceméně vážné a zásadní přestoupení desatera. 

Milá M.,

na tom, že se chlapci a děvčata vzájemně přitahují není nic zvláštního. Samozřejmě, že k tomu přirozeně patří i fyzické projevy náklonnosti - jako když spolu dva mladí začínají chodit (drží se za ruce, obejmou se, dají si pusu...). Na tom ještě nic špatného není, pokud jde ve všech těchto gestech opravdu o upřímný projev toho, že mám někoho rád, že mi na něm záleží. Samozřejmě, že míra takovýchto projevů musí mít své hranice a dokud se z mladých lidí nestanou manželé, měli by je ve vlastním zájmu dodržovat.

A stejné je to se vším ostatním... :) Je docela normální, že ti některé doteky mohou být příjemné. Pokud bys je ale začala vyhledávat nebo nějakým způsobem podporovat, mohla by se z nich stát neřest v tom smyslu, že by šlo pouze o nějakou hru - záměnu toho, co má sloužit jako projev citu za nezávazný flirt, za prostředek, který tobě přináší nějaké potěšení, zatímco druhého může zraňovat. Hřích se rodí v myšlence, kterou sledujeme daným skutkem, ne ve skutku samotném.

Přejeme ti hodně štěstí! :)

Milá tazatelko,

pokud někdo tvrdí, že navštívil peklo nebo očistec, s největší pravděpodobností klame nebo je obětí sebeklamu. Bez mimořádné Boží milosti to není možné. I děti při zjevení ve Fatimě nenavštívili peklo, ale jen viděli jakýsi jeho obraz. Takže upozorňuji, že lidé, co mluví o tom, že byli v očistci nebo pekle, nejsou věrohodní.

Modlit se za zemřelé je projevem naší lásky k druhým lidem a víry v dobrotu Boží. Protože nevíme, kdo je v pekle, kdo v očistci a jen o málo lidech víme jistě, že jsou v nebi (svatí prohlášení církví), tak se prostě modlíme za duše zemřelých. Není naším úkolem pátrat po tom, kdo je kde. To je tajemství Boha. Protože zřejmě skoro každý nějakým očistcem prochází, běžně používáme výraz: modlit se za duše v očistci. Takže se modli za zemřelé a Bůh jistě Tvou modlitbu přijímá. Pokud někdo opravdu je v pekle, naše modlitba mu nepomůže (Lk 16). Ale protože nevíme, kdo je v pekle, modlíme se za zemřelé. 

Milá Alčo,

v sukni 5 cm nad koleny nevidím vážný problém. Rozdíl už by nastal, kdyby to bylo třeba 15 cm a to už by se asi ani nedalo označovat za sukni nad koleny, jako spíše za sukni do půlky stehen. Kolena jsou ta přibližná míra, kam by sukně nebo kraťasy měly sahat. Jde ale především o to, aby tvé oblečení bylo vkusné a slušné. Takže jak se píše v článku - nepomohlo by ti, kdybys měla sukni přesně ke kolenům, ale zároveň měla na sobě tričko s hlubokým výstřihem. Naopak pokud je jedinou "vadou" na tvém oděvu o trošku kratší sukně, je dle mého vše v pořádku :)

Měj se krásně! + H.

Ahoj Zizi,

1) biřmování je dovršením křtu. Křest nás spojuje s Pánem Ježíšem, a proto v nás od té chvíle začíná bydlet i Duch svatý,
který nám dává počátek svých darů.
Biřmování je dovršení křtu, obdržení plnosti darů Ducha svatého. Jsou to Letnice každého z nás. A Letnice znamenaly, že
apoštolové vyšli a začali hlásat evangelium. Dary Ducha svatého si lze představit jako nadání na Boha (podobně jako
někdo má nadání na matiku). Kdo obdržel dary Ducha svatého, má schopnost vnímat Boha, být mu blízko, žít podle jeho
slova. Toto nadání ale musí rozvíjet. V opačném případě dar zakrní. Takže křest je získání řidičáku a biřmování znamená,
že dostaneme Ferari, abychom mohli jezdit a vozit druhé. Obvykle se hovoří o 7 darech Ducha svatého (dar moudrosti,
rozumu, rady, síly, umění, bázně Boží a zbožnosti).

2) Biřmovací kmotr by měl být především někdo, kdo opravdu žije z víry, někdo, kdo stojí po boku biřmovance a pomáhá mu "plnit úkoly" biřmovance - svědčit o Kristu slovem i životem, podporovat jej v modlitbě, být mu duchovní oporou a přítelem. Zároveň musí být starší 16 let, být pokřtěný, biřmovaný a již přijal eucharistii. O výběru biřmovacího kmotra se můžeš poradit i s knězem, který tě bude na biřmování připravovat nebo s rodiči.

3) Co si obléct? Ideálně nějaké slušivé šaty (v některých farnostech bývá zvykem oblékat si na biřmování kroj) nebo sukni. Obecně by se mělo jednat o oblečení vkusné, slušné, slavnostní, tedy nikoli vyzývavé a také ne takové, které nosíme běžně do školy nebo na ven (třeba džíny a triko :)). Jde o to, že biřmování je svátostí, kterou člověk přijímá jednou za život, jedná se o opravdu slavnostní a výjimečný okamžik. A tomu by mělo být přizpůsobeno i naše vzezření. Užitečnou radu při výběru oblečení ti může poskytnout i článek v našem červnovém čísle na str. 16 - 17 s názvem V plavkách do kostela?

Měj se krásně! :)

Milá "Kokosko" :),

myslím, že na takových botkách není nic závadného. Spíše si dávej pozor, aby se ti díky podpatku nezkrátila délka sukně nebo šatů - některé platformové i jehlové boty takový efekt mají. Jsme rádi, že se ti náš článek líbil. Jde především o to, aby dívky dbaly na to, aby bylo jejich oblečení slušné, vkusné a slavnostní - tak, jak to vyžaduje slavnostní ráz mše. Mírný podpatek může naopak podtrhnout krásu vhodně vybraného oblečení narozdíl od extravagantní obuvi nebo opravdu vysokých jehel.

Měj se krásně! :)

Milá lívanec,

to, že někomu vyhovíš, by ve většině případů mělo být projevem tvé dobré vůle. Samozřejmě velmi záleží na okolnostech, ale především na tvém úmyslu. Pokud by po tobě chtěl něco půjčit třeba spolužák, který je ti nesympatický, ale věděla bys, že by danou věc po tobě pochtíval (a otravoval tě) ještě dlouho, a tak mu ji půjčíš, je tvým prvotním zájmem především to, abys od něj už měla klid. V takovém případě myslíš spíše na sebe, než na to, že bys mu chtěla vyhovět - pomoct. Vezměme si ale jinou situaci - tvá spolužačka, která byla 14 dní nemocná tě poprosí o zápisky z hodin. Za dva týdny jich není zrovna málo, navíc nemáš možnost jí je naskenovat nebo vyfotit doma a musíš proto udělat zacházku do knihovny, kde všechny jí všechny poznámky naskenuješ a pošleš. Chceš to pro ni udělat, protože jí zkrátka chceš pomoct, zároveň jsi pro to, abys jí vyhověla, musela něco obětovat. V takovém případě se o dobrý skutek určitě jedná a jak vidíš, jde hlavně o tvůj úmysl, o motivaci tvého jednání.

Konat dobro je ale obecně to, k čemu jsme byli povoláni - tedy veškeré naše dobré jednání by mělo být jakousi samozřejmostí. Jinými slovy, nemůžeme vyvažovat dobrými skutky své hříchy.

Měj se krásně!