Milá Lé,

díky za tvůj dotaz :) Strach z nejistoty a z vědomí, že opravdu všechno nemáme a ani nemůžeme mít ve svých rukou, asi zažil každý. Není to nic nepřirozeného, pokud se samozřejmě vyskytuje jen v určité míře. V momentě, kdy se ale strachem začneš užírat, nastává problém. V takové situaci je nejlepší zaměřit se na svůj vztah s Bohem, na důvěru v jeho plán s tebou, který je tvou jedinou jistotou - jistotou toho, že je pro tebe přichystáno to nejlepší. Boží plán samozřejmě může zahrnovat i těžkosti a neznamená to, že všechno půjde hladce a snadně a nikdy nás žádná bolest nepotká a nezasáhne. Každá taková věc má ale zpravidla svůj hlubší smysl pro náš život.

Mou jedinou radou proto je, aby ses pokoušela o upevňování svého vztahu s Bohem a usilovala o větší důvěru v jeho plán s tebou :) Časem třeba zjistíš, že opravdu není čeho se bát :) A nakonec - když na tebe zase nějaké negativní myšlenky "polezou", zkus si opakovat známou pasáž z listu Římanům: "Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?" (Řím 8, 31)

Držím palce!

Milá čaver, děkuji Ti za otázku, se kterou se netrápíš jistě jen Ty, ale i mnoho dalších mladých lidí. Protestovat proti Bohu. Proč? Protože nezařídil něco tak, jak jsme chtěli, jak se to Tobě zdálo nejlepší. Když otevřeš Bibli, pak tam najdeš mnoho lidí, kteří prožili něco podobného. Například Jonáš a jeho útěk před Bohem. Zajímavým příkladem je Jidáš, který patřil mezi apoštoly a nemohl souhlasit s některými Ježíšovými činy a bouřil se proti nim. Jak dopadl? Začal krást a odpadl od Pána. Podívej se na Josefa. Ten si jistě nepředstavoval život takový, jaký nakonec žil. Mít za ženu krásnou Marii, ale zároveň s ní nemít dítě a starat se o Ježíše jako o svého syna, utíkat s rodinou do emigrace... Ale Josef přijal Boží vůli a lidé celých dějin jsou mu vděční. Bůh je láska. S Bohem je třeba vytvářet vztah. Tedy učit se mu rozumět, chápat ho... je to proces učení se vztahu. A víme, že i v tom nejlepším vztahu vždy vše ihned od druhého nepochopíme. Ba naopak. Druhý člověk je vždy jistým tajemstvím. A Bůh je také ve své lásce pro nás lidi tajemstvím. Proto říkáme, že v životě člověka přichází zkouška víry, zkouška vztahu s Ježíšem. Co tedy dělat? Učit se být s Bohem, budovat s ním vztah. To znamená, najít si na něj čas (modlitba - každý den 10 minut ticha s Bohem), číst Písmo a učit se z něj, číst kvalitní životopisy svatých (zvlášť mladých - z nedávné doby např. Chiara Luce Badano), vyhledávat v církvi prostředí, kde je jakoby Bůh více prožíván a pociťován (např. diecézní centra života mládeže) a učit se naslouchat Bohu i během mše svaté. Není to snadné, ale uvidíš, že tak překonáš své pochybnosti a najdeš znovu Boha - lásku, který chce tvé dobro. I když to dobro bude jiné, než jak si přestavuješ. Bůh má přece daleko větší fantazii, než ty. Naštvat se a přestat s Bohem kamarádit? To je možné, ale je to i trochu hloupé, hlavně zbytečné. Zbavuješ se tak mimořádně důležitého přátelství. Budovat s Bohem vztah, to dá sice občas zabrat, ale nakonec zjistíš, jak dobrý je Bůh, jak mu na Tobě záleží. Modlím se za Tebe

Ahoj Májo, tato otázka bývá opravdu častá. Dokonce na ni odpovídal P. Jenda Balík i do časopisu. Tak Ti jeho odpověď tlumočíme:

Proč je bolest na zemi a proč trpí nevinní (např. děti)? Na to je jediná odpověď víry: nejnevinnější byl sám Ježíš a ten smrt na kříži, bolest a utrpení přijal dobrovolně z lásky, aby dal všemu lidskému utrpení smysl. S Ježíšem se může každý trpící sjednotit - prostě si říci: moje bolest je i Tvoje, Ježíši. Bůh otec milovat nejvíce Ježíše a přesto byla jeho vůle, aby Ježíš jako člověk byl umučený a umřel. Je to tajemství velikosti Boží lásky. Avšak v Ježíšově smrti nacházíme ještě jeden rozměr a objev. Smrtí lidský život nekončí, ale začíná se nová etapa - věčnost. Ježíšovo zmrtvýchvstání je pro nás lidi nadějí, že i my budeme po své smrti žít v přátelství s Bohem. Utrpení je pro lidi temné a tajemné, ale ve víře v Ježíše nalézáme odpověď. Proto i mnoho svatých volilo raději smrt a život věčný s Bohem, než si zachránit život, ale za cenu zrady Boha. Jak toto vysvětit spolužákům? Vede snad jen jedna cesta: nenechat se odradit neúspěchem a vyprávět jim o Ježíšovi a jeho smrti a zmrtvýchvstání. Prostě jen vyprávět Ježíšův příběh a zdůrazňovat, že jeho smrt byla opravdovou láskou, kterou Ježíš milovat nás lidi. Když bychom hovořili o zlu ve světě např. válkách, pak lze použít i tuto myšlenku:

Bůh touží po tom, aby se lidé měli rádi, odpouštěli si, byli k sobě tolerantní - tedy, aby žili v míru. Ale lidé často vůli Boží přestupují a dělají druhým zlo, tak vnikají hádky, nepřátelství i války. Mnoho utrpení ve světě je tedy důsledkem toho, že lidé neberou Boha vážně a slouží svému egoismu. Shrnuto: Ježíš nikdy neřekl, že přišel bolest zrušit. Nepřišel ji zrušit, přišel dát bolesti a lidskému utrpení smysl. Z redakce  Ti přejeme, ať se Ti daří ve všem, co Tě čeká. M.

Milá tazatelko,

ptáš se, jak se postavit k pocitům žárlivosti. Předně bych Ti rád řekl, že je velice dobré, že vnímáš, že se žárlivosti nesmí člověk poddávat. Kdo uzná, že by se měl v něčem lepšit, už má půl cesty za sebou.

Nejprve je třeba jasně konstatovat, že hříchem se pocit stává až ve chvíli, kdy s ním souhlasíme. Dokud s ním nesouhlasíme, bojujeme, nemůže jít o hřích. Taková emoce může být pokušením, někdy je spojená s povahou, kterou člověk má, někdy je nějakou nevědomou reakcí na nějaký podnět. Proto se s ní nebojuje vždy snadno.
První krok, jak se s nějakou nedobrou emocí vyrovnat je, že uděláme něco opačného. Když tě napadne žárlivá myšlenka, v duchu můžeš říci: Pane Bože, požehnej mu, požehnej jí (požehnat tomu, na koho žárlíš). Nebo můžeš za něco Bohu poděkovat: Pane Bože děkuji Ti za .... a pojmenuješ něco (za dar, že mi jdou cizí jazyky, že mě máš rád, že jsem pokřtěná,  že má kamarády...). První krok by měl následovat co nejdříve po okamžiku, kdy si uvědomíš, že žárlíš.
Následuje druhý krok: snažit se dále v emoci nezůstávat a začít myslet na něco jiného (převést myšlenky na něco jiného) nebo udělat nějaký konkrétní skutek lásky.

Jak vidíš, emoci nepotlačujeme, ale usměrňujeme a převádíme na jinou. Ale je to boj, který chce cvik a vytrvalost. Stejně jako sport.Tak hodně sil.

Milá Majdo, udělala jsi v tu chvíli, kdy ses rozhodovala, správně. Takže nemusíš mít výčitky. Rozhodla ses podle toho, co víš a znáš.

Pohled církve na Tvou otázku je následující:

V neděli máme světit svátečný den. K tomu patří i pokud možno nepracovat. Ale je fakt, že existují práce, které se v neděli dělat musí: mýt doma nádobí, lidé, co pracují v nemocnicích, v občerstvení, v restauracích, v elektrárnách, co chovají zvířata.
Lze říci obecně: obchody by v neděli neměly být otevřeny, továrny by měly být též zavřeny. Ale to záleží na majitelích. Když tam někdo pracuje a musí do práce, aby si vydělal, nedá se nic dělat. Ale obecně to není dobré. (Ale znám lidi, kteří si v práci vymohli, že v neděli pracovat nebudou. Mají pak čas na Boha a na svou rodinu.)
Takže platí: pokud nemusíme, tak v neděli nepracujeme. A pokud jsme majitelé a nemusí náš obchod být otevřen, máme ho zavřený a nenutíme lidi pracovat v neděli.

Kdo musí pracovat v neděli, měl by se zúčastnit mše, to je jasné. Ale i to někdy nejde.
Závěr?

Klidně na takovou brigádu, o které jsi psala, v neděli můžeš jít a penízky si vydělat. Na mši to určitě stačíš. Můžeš ale jet na duchovní obnovu, a proto na brigádu nepůjdeš. Volba je tedy na Tobě.

Milá Zuzko, dojdi za knězem či jáhnem a popros ho, aby Ti růženec posvětil. A je to. Posvěcení je modlitba, kterou kněz či jáhen pronáší jménem církve za Tebe, která ten růženec budeš používat k modlitbě.

Ahoj, Leni!

Pěkně Tě zdravím:)

Když si vzpomenu na své dětství a dospívání… Moje maminka a tatínek se s námi (se mnou a mými sourozenci) modlili nejprve modlitby typu „Andělíčku můj strážníčku…“ nebo „Přijď ke mně Ježíšku…“, ale přidávali k tomu i modlitby „Otče náš“, „Zdrávas, Maria“, ale i „Věřím v Boha“, atd. Ty první dvě jsme postupem času nahradili modlitbami z Bible, Kancionálu či modlitbami, které jsme zformulovali vlastními slovy.

Dnes se modlím nejčastěji „Denní modlitbu církve“ (breviář), růženec a vlastními slovy. „Andělíčku můj strážníčku…“ nebo „Přijď ke mně Ježíšku…“ se modlím spíš výjimečně – a to tehdy, když navštívím svou sestru a modlím se s jejími malými dětmi. Breviář se spolu modlit nemůžeme – malé děti ještě neumí číst, navíc by to pro ně bylo dlouhé a mnohdy nesrozumitelné. Je potřeba se dětem přizpůsobit. Jsem přesvědčen, že Pánu Bohu nevadí, když se modlím se svými malými neteřemi „dětské“ modlitby.

Bylo by ale asi zvláštní, kdyby se někdo dospělý nedokázal modlit jinak, než slovy modliteb „Andělíčku můj strážníčku…“ nebo „Přijď ke mně Ježíšku…“. Ale i takové lidi jsem už potkal. Kdyby se někdo takové modlitby chtěl modlit např. ve společenství mládeže, asi by se mu někteří i smáli.

Jsi ve věku, kdy člověk opouští modlitby z dětství a objevuje nové. K modlitbě ho už nevolají rodiče, musí na to pamatovat sám. Musí pečovat o svůj vztah s Bohem.

Závěrem: jistě nevadí, když se modlíš modlitby, které ses naučila jako malá – myslím, že brzy objevíš krásu dalších modliteb a ty z dětství nahradíš jinými. Důležité je to, aby ses modlila každé ráno a každý večer; pokud k tomu přidáš i pár krátkých modliteb přes den, bude to skvělé!

Měj se hezky, Lenko!

P. Petr Souček

Ahoj, B.:)

Netuším, co o ICF víš, zda ses zajímala o jejich historii, učení, atd.

ICF je novodobou církví - vznikla v r. 1996 ve Švýcarsku. V České republice funguje jako občanské sdružení asi 10 let. ICF má svou pobočku v Praze. Zakládajícími členy jsou manželé Skokanovi. ICF čerpá z tradice křesťanského protestantismu, snaží se oslovit především mladé lidi.

Kdysi jsem na jednom školení o sektách zachytil myšlenku, že jedním z nejlepších tahů, jak se dostat k penězům, je založit si vlastní sektu. Nemůžu se ubránit dojmu, že ICF takovým projektem skutečně je.

Když jsem se připravoval na kněžství, bylo nás v našem ročníku asi 50 z celé ČR. Vyprávěli jsme si mezi sebou o našem životě s Bohem; byli mezi námi i takoví, kteří uvěřili až v dospělosti. Jeden kluk vyprávěl: „Studoval jsem na výšce medicínu a uvěřil jsem v Boha. Ale byl jsem zmatený z tolika církví… Prosil jsem Boha, aby mi ukázal, která církev je ta pravá (nikomu z lidí jsem se ale s tímhle hledáním nesvěřil). Nějakou dobu se nic nedělo. Až pak… jednou jsem šel po rušné ulici, všude spousta spěchajících lidí… Najednou se přede mnou objevil muž – zastavil se, dal mi ruku na rameno a řekl mi: Ta pravá církev - církev, kterou skutečně hledáš - je církev katolická. Toho muže jsem viděl poprvé ve svém životě – a taky naposledy. Netuším, jak se dověděl o mém rozhovoru s Bohem. Ale já měl jasno: zašel jsem do římskokatolického kostela, vyhledal pana faráře, začal jsem přípravu na křest a dal se pokřtít…“

Zakladatelem naší (katolické) církve je Ježíš:) Ta církev je tu už víc než 2000 let. Nejsme ideálním společenstvím… Ale my katolíci máme obrovské bohatství, které nikdo jiný nemá: papeže, svátosti (zpověď, svaté přijímání, atd.), celou plejádu úžasných a inspirativních světic a světců…

Za sebe: nemám potřebu hledat Ježíše v jiných církvích, když vím, že v té naší katolické je Ježíš skutečně doma:)

Kontakt se sektami může být i pro „kovaného“ katolíka nebezpečným experimentem.

Zkus raději než ICF navštívit nějaké katolické centrum mládeže (v Praze „Nazaret“, v Rajnochovicích „Přístav“, v Příchovicích „Křižovatku“, v Osové Bítýšce „Mamre“, atd.), nebo katolické chvály, apod. Najdeš tam nejen výborné mladé lidi, skvělou hudbu, hezké prostředí, ale taky třeba Boha v Eucharistii (při adoraci), nebo při svátosti smíření…

Drahá B., ať se daří:)

P. Petr Souček

Milá Tess, díky za otázku:) Je třeba říct, že katolík má povinnost (!) si hledat za životní partnerku katoličku; stejně platí, že katolička má povinnost (!) si hledat za životního partnera katolíka.

Standardně by manželství měli uzavírat lidé (katolík a katolička) – oba biřmovaní. V naší olomoucké arcidiecézi platí /IN! má redakci v Olomouci:)/, že pokud se chce ženit/vdávat katolík/katolička, který/-á ještě není biřmovaný/-á, může svatba proběhnout, pokud tento člověk dá příslib, že se v blízké době na svátost biřmování připraví a přijme ji.

Občas se stane, že přijde na faru holka-katolička a kluk z jiné církve (nebo obráceně). Jindy přijde třeba holka-katolička a nepokřtěný kluk. Chtějí svatbu. Co v takové situaci?

Kněz může požádat otce arcibiskupa pro snoubence o dispenz (výjimku) k sňatku s nekřesťanem či o dovolení „konfesně smíšeného manželství“ (svatba např.: katolička + evangelík). Kdysi se k tomu otec arcibiskup Jan Graubner vyjadřoval a říkal, že každou takovou výjimku uděluje s velkým smutkem.

Tess, možná se ptáš: „Proč se smutkem?“ Protože víra toho katolíka je ve velkém ohrožení! Většina katolíků po svatbě s nekatolíkem svou víru opouští, nebo se z nich stanou „vlažní“ katolíci. Málokterý katolík/katolička je tak „silný“ ve víře, že ke katolické víře přivede i svou partnerku/partnera.

Tess, před pár dny u mne byli dva mladí (katolička a nepokřtěný mladý muž)… chtějí svatbu. Ta katolička musela dát před svatbou následující příslib: „Prohlašuji, že ve svém zamýšleném manželství budu zachovávat a rozvíjet svou víru a žít podle ní. Budu se upřímně snažit, jak to ode mne má víra vyžaduje, aby naše děti byly pokřtěny a vychovány v katolické církvi…“

A pak je tu otázka – Jak velkou víru budou mít děti z takového manželství?

Závěrem: To, že si dva mladí lidé rozumí – to je důležitá věc. Ale... Já jsem knězem teprve něco přes 10 let, ale všímám si, jak krásná a hluboká manželství mají mladí, kteří jsou oba katolíci, spolu chodí ke zpovědi, spolu chodí ke svatému přijímání, spolu se modlí růženec, atd. To je teprve opora! O to je potřeba usilovat!

Poznali se např. na nějakém katolickém centru pro mládež (v Praze „Nazaret“, v Rajnochovicích „Přístav“, v Příchovicích „Křižovatka“, v Osové Bítýšce „Mamre“, atd.), nebo na nějaké katolické akci (na studentské mši svaté, ve spolču)…

Tess! Každý den se modli, aby Ti Pán dal poznat, jestli Tě volá do manželství. Pokud Tě volá do manželství, pros Ho za svého budoucího manžela.

Modlím se za Tebe:) a prosím Tě: i Ty na mne pamatuj v modlitbě. Díky!

P. Petr Souček

Bonus:)

Modlitba za dobrou volbu manžela...

Bože, nebeský Otče, ty víš, že se snažím najít své místo v životě. Jestliže mě voláš do manželství, prosím tě: osvěť mě, abych rozvážně usuzovala a správně rozhodovala. Ať nehledím na krásu, na bohatství nebo na jiné hmotné výhody. Ať raději přihlížím k zdraví duše i těla, ale především ať hledám oddanost Bohu a ušlechtilost srdce. Nedopusť, aby v mém budoucím manželství byla ohrožena moje víra a spása mých dětí. Bože, žehnej nám dvěma, i když se snad ještě neznáme. Přeješ-li si, abychom jednou byli svoji, veď nás už nyní po svých cestách.

Milá Aleno,

biřmování je veliký dar Boží a mocná vnitřní síla, kterou nám Pán touží dát. Křest nás s Kristem spojuje a biřmování nás posiluje k žití dle víry a k svědectví o Kristu. Příprava na biřmování je obdobím, kdy si můžeš lecco ujasnit, naučit se lépe modlit, více víru studovat a také zažít společenství. 

Takže Ti biřmování doporučuji. Buď letos nebo za rok, ale jistě se máš na co těšit.