Ahoj, AK!

Samotný pojem "novéna" je odvozen z latinského označení číslice devět = novem. Modlíme se ji devět po sobě následujících dní proto, že se vztahuje k novozákonní události, kdy se po Ježíšově nanebevstoupení jeho učedníci (spolu s Pannou Marií a některými dalšími) společně modlili devět dní a následně zažili vylití Ducha svatého (letnice).

Novéna se zpravidla sestává z minimálně těchto částí: četba (buď úryvek z Písma nebo jiný text, který např. přiblíží život určitého světce), zamyšlení a pak samotná modlitba (kde je možnost přimlouvat se konkrétně za nějaký úmysl).

V současné době existuje řada novén k nejrůznějším světcům (ke sv. Janu Marii Vianneyi, sv. Josefu, sv. otci Piovi, sv. Anežce České atd. ...), výběr té, kterou se chceš modlit závisí především na tobě a na tvém konkrétním úmyslu, který do modlitby přinášíš. Pokud se chceš příkladně modlit za dary ducha svatého (ať už pro sebe nebo pro někoho dalšího), bude asi vhodnější zvolit svatodušní novénu než třeba novénu ke sv. Anežce České apod.

Měj se krásně! :)

Milá erzzrezre,

v současnosti je možné, aby děvčata v brněnské diecézi vykonávala pomocnou službu u oltáře, takže odpověď zní ANO - mohou :)

Milá M.,

díky za tvůj dotaz a tvou citlivost k těmto věcem. Je mi velmi líto, že se takové články vůbec na internetu vyskytují a že mají proč vznikat. Hlásit se taková věc bohužel nikde nedá - neznáme identitu dotyčného člověka a pisatelka by ji evidentně nebyla ochotna poskytnout vzhledem k tomu, že svého známého v sebevražedných myšlenkách podporuje.

Co ale udělat můžeš (jak i sama píšeš) je se za daného člověka modlit a případně oslovit i své kamarády a známé, aby se za něj modlili společně s tebou a svěřovali jej do Božího milosrdenství. Bůh totiž může dát lidem, kteří si sáhli na život příležitost pro spásonosnou lítost cestami, které zná jen on Sám.

Díky a nezoufej! :) Boží milosrdenství je velké :)

Milá Lé,

díky za tvůj dotaz :) Strach z nejistoty a z vědomí, že opravdu všechno nemáme a ani nemůžeme mít ve svých rukou, asi zažil každý. Není to nic nepřirozeného, pokud se samozřejmě vyskytuje jen v určité míře. V momentě, kdy se ale strachem začneš užírat, nastává problém. V takové situaci je nejlepší zaměřit se na svůj vztah s Bohem, na důvěru v jeho plán s tebou, který je tvou jedinou jistotou - jistotou toho, že je pro tebe přichystáno to nejlepší. Boží plán samozřejmě může zahrnovat i těžkosti a neznamená to, že všechno půjde hladce a snadně a nikdy nás žádná bolest nepotká a nezasáhne. Každá taková věc má ale zpravidla svůj hlubší smysl pro náš život.

Mou jedinou radou proto je, aby ses pokoušela o upevňování svého vztahu s Bohem a usilovala o větší důvěru v jeho plán s tebou :) Časem třeba zjistíš, že opravdu není čeho se bát :) A nakonec - když na tebe zase nějaké negativní myšlenky "polezou", zkus si opakovat známou pasáž z listu Římanům: "Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?" (Řím 8, 31)

Držím palce!

Milá čaver, děkuji Ti za otázku, se kterou se netrápíš jistě jen Ty, ale i mnoho dalších mladých lidí. Protestovat proti Bohu. Proč? Protože nezařídil něco tak, jak jsme chtěli, jak se to Tobě zdálo nejlepší. Když otevřeš Bibli, pak tam najdeš mnoho lidí, kteří prožili něco podobného. Například Jonáš a jeho útěk před Bohem. Zajímavým příkladem je Jidáš, který patřil mezi apoštoly a nemohl souhlasit s některými Ježíšovými činy a bouřil se proti nim. Jak dopadl? Začal krást a odpadl od Pána. Podívej se na Josefa. Ten si jistě nepředstavoval život takový, jaký nakonec žil. Mít za ženu krásnou Marii, ale zároveň s ní nemít dítě a starat se o Ježíše jako o svého syna, utíkat s rodinou do emigrace... Ale Josef přijal Boží vůli a lidé celých dějin jsou mu vděční. Bůh je láska. S Bohem je třeba vytvářet vztah. Tedy učit se mu rozumět, chápat ho... je to proces učení se vztahu. A víme, že i v tom nejlepším vztahu vždy vše ihned od druhého nepochopíme. Ba naopak. Druhý člověk je vždy jistým tajemstvím. A Bůh je také ve své lásce pro nás lidi tajemstvím. Proto říkáme, že v životě člověka přichází zkouška víry, zkouška vztahu s Ježíšem. Co tedy dělat? Učit se být s Bohem, budovat s ním vztah. To znamená, najít si na něj čas (modlitba - každý den 10 minut ticha s Bohem), číst Písmo a učit se z něj, číst kvalitní životopisy svatých (zvlášť mladých - z nedávné doby např. Chiara Luce Badano), vyhledávat v církvi prostředí, kde je jakoby Bůh více prožíván a pociťován (např. diecézní centra života mládeže) a učit se naslouchat Bohu i během mše svaté. Není to snadné, ale uvidíš, že tak překonáš své pochybnosti a najdeš znovu Boha - lásku, který chce tvé dobro. I když to dobro bude jiné, než jak si přestavuješ. Bůh má přece daleko větší fantazii, než ty. Naštvat se a přestat s Bohem kamarádit? To je možné, ale je to i trochu hloupé, hlavně zbytečné. Zbavuješ se tak mimořádně důležitého přátelství. Budovat s Bohem vztah, to dá sice občas zabrat, ale nakonec zjistíš, jak dobrý je Bůh, jak mu na Tobě záleží. Modlím se za Tebe

Ahoj Májo, tato otázka bývá opravdu častá. Dokonce na ni odpovídal P. Jenda Balík i do časopisu. Tak Ti jeho odpověď tlumočíme:

Proč je bolest na zemi a proč trpí nevinní (např. děti)? Na to je jediná odpověď víry: nejnevinnější byl sám Ježíš a ten smrt na kříži, bolest a utrpení přijal dobrovolně z lásky, aby dal všemu lidskému utrpení smysl. S Ježíšem se může každý trpící sjednotit - prostě si říci: moje bolest je i Tvoje, Ježíši. Bůh otec milovat nejvíce Ježíše a přesto byla jeho vůle, aby Ježíš jako člověk byl umučený a umřel. Je to tajemství velikosti Boží lásky. Avšak v Ježíšově smrti nacházíme ještě jeden rozměr a objev. Smrtí lidský život nekončí, ale začíná se nová etapa - věčnost. Ježíšovo zmrtvýchvstání je pro nás lidi nadějí, že i my budeme po své smrti žít v přátelství s Bohem. Utrpení je pro lidi temné a tajemné, ale ve víře v Ježíše nalézáme odpověď. Proto i mnoho svatých volilo raději smrt a život věčný s Bohem, než si zachránit život, ale za cenu zrady Boha. Jak toto vysvětit spolužákům? Vede snad jen jedna cesta: nenechat se odradit neúspěchem a vyprávět jim o Ježíšovi a jeho smrti a zmrtvýchvstání. Prostě jen vyprávět Ježíšův příběh a zdůrazňovat, že jeho smrt byla opravdovou láskou, kterou Ježíš milovat nás lidi. Když bychom hovořili o zlu ve světě např. válkách, pak lze použít i tuto myšlenku:

Bůh touží po tom, aby se lidé měli rádi, odpouštěli si, byli k sobě tolerantní - tedy, aby žili v míru. Ale lidé často vůli Boží přestupují a dělají druhým zlo, tak vnikají hádky, nepřátelství i války. Mnoho utrpení ve světě je tedy důsledkem toho, že lidé neberou Boha vážně a slouží svému egoismu. Shrnuto: Ježíš nikdy neřekl, že přišel bolest zrušit. Nepřišel ji zrušit, přišel dát bolesti a lidskému utrpení smysl. Z redakce  Ti přejeme, ať se Ti daří ve všem, co Tě čeká. M.

Milá tazatelko,

ptáš se, jak se postavit k pocitům žárlivosti. Předně bych Ti rád řekl, že je velice dobré, že vnímáš, že se žárlivosti nesmí člověk poddávat. Kdo uzná, že by se měl v něčem lepšit, už má půl cesty za sebou.

Nejprve je třeba jasně konstatovat, že hříchem se pocit stává až ve chvíli, kdy s ním souhlasíme. Dokud s ním nesouhlasíme, bojujeme, nemůže jít o hřích. Taková emoce může být pokušením, někdy je spojená s povahou, kterou člověk má, někdy je nějakou nevědomou reakcí na nějaký podnět. Proto se s ní nebojuje vždy snadno.
První krok, jak se s nějakou nedobrou emocí vyrovnat je, že uděláme něco opačného. Když tě napadne žárlivá myšlenka, v duchu můžeš říci: Pane Bože, požehnej mu, požehnej jí (požehnat tomu, na koho žárlíš). Nebo můžeš za něco Bohu poděkovat: Pane Bože děkuji Ti za .... a pojmenuješ něco (za dar, že mi jdou cizí jazyky, že mě máš rád, že jsem pokřtěná,  že má kamarády...). První krok by měl následovat co nejdříve po okamžiku, kdy si uvědomíš, že žárlíš.
Následuje druhý krok: snažit se dále v emoci nezůstávat a začít myslet na něco jiného (převést myšlenky na něco jiného) nebo udělat nějaký konkrétní skutek lásky.

Jak vidíš, emoci nepotlačujeme, ale usměrňujeme a převádíme na jinou. Ale je to boj, který chce cvik a vytrvalost. Stejně jako sport.Tak hodně sil.

Milá Majdo, udělala jsi v tu chvíli, kdy ses rozhodovala, správně. Takže nemusíš mít výčitky. Rozhodla ses podle toho, co víš a znáš.

Pohled církve na Tvou otázku je následující:

V neděli máme světit svátečný den. K tomu patří i pokud možno nepracovat. Ale je fakt, že existují práce, které se v neděli dělat musí: mýt doma nádobí, lidé, co pracují v nemocnicích, v občerstvení, v restauracích, v elektrárnách, co chovají zvířata.
Lze říci obecně: obchody by v neděli neměly být otevřeny, továrny by měly být též zavřeny. Ale to záleží na majitelích. Když tam někdo pracuje a musí do práce, aby si vydělal, nedá se nic dělat. Ale obecně to není dobré. (Ale znám lidi, kteří si v práci vymohli, že v neděli pracovat nebudou. Mají pak čas na Boha a na svou rodinu.)
Takže platí: pokud nemusíme, tak v neděli nepracujeme. A pokud jsme majitelé a nemusí náš obchod být otevřen, máme ho zavřený a nenutíme lidi pracovat v neděli.

Kdo musí pracovat v neděli, měl by se zúčastnit mše, to je jasné. Ale i to někdy nejde.
Závěr?

Klidně na takovou brigádu, o které jsi psala, v neděli můžeš jít a penízky si vydělat. Na mši to určitě stačíš. Můžeš ale jet na duchovní obnovu, a proto na brigádu nepůjdeš. Volba je tedy na Tobě.

Milá Zuzko, dojdi za knězem či jáhnem a popros ho, aby Ti růženec posvětil. A je to. Posvěcení je modlitba, kterou kněz či jáhen pronáší jménem církve za Tebe, která ten růženec budeš používat k modlitbě.

Ahoj, Leni!

Pěkně Tě zdravím:)

Když si vzpomenu na své dětství a dospívání… Moje maminka a tatínek se s námi (se mnou a mými sourozenci) modlili nejprve modlitby typu „Andělíčku můj strážníčku…“ nebo „Přijď ke mně Ježíšku…“, ale přidávali k tomu i modlitby „Otče náš“, „Zdrávas, Maria“, ale i „Věřím v Boha“, atd. Ty první dvě jsme postupem času nahradili modlitbami z Bible, Kancionálu či modlitbami, které jsme zformulovali vlastními slovy.

Dnes se modlím nejčastěji „Denní modlitbu církve“ (breviář), růženec a vlastními slovy. „Andělíčku můj strážníčku…“ nebo „Přijď ke mně Ježíšku…“ se modlím spíš výjimečně – a to tehdy, když navštívím svou sestru a modlím se s jejími malými dětmi. Breviář se spolu modlit nemůžeme – malé děti ještě neumí číst, navíc by to pro ně bylo dlouhé a mnohdy nesrozumitelné. Je potřeba se dětem přizpůsobit. Jsem přesvědčen, že Pánu Bohu nevadí, když se modlím se svými malými neteřemi „dětské“ modlitby.

Bylo by ale asi zvláštní, kdyby se někdo dospělý nedokázal modlit jinak, než slovy modliteb „Andělíčku můj strážníčku…“ nebo „Přijď ke mně Ježíšku…“. Ale i takové lidi jsem už potkal. Kdyby se někdo takové modlitby chtěl modlit např. ve společenství mládeže, asi by se mu někteří i smáli.

Jsi ve věku, kdy člověk opouští modlitby z dětství a objevuje nové. K modlitbě ho už nevolají rodiče, musí na to pamatovat sám. Musí pečovat o svůj vztah s Bohem.

Závěrem: jistě nevadí, když se modlíš modlitby, které ses naučila jako malá – myslím, že brzy objevíš krásu dalších modliteb a ty z dětství nahradíš jinými. Důležité je to, aby ses modlila každé ráno a každý večer; pokud k tomu přidáš i pár krátkých modliteb přes den, bude to skvělé!

Měj se hezky, Lenko!

P. Petr Souček