Milá Natálie,
je krásné, že se tvůj chlapec víře otevírá. Ale víra je i dar a cesta. Proto nikoho nemůžeme k víře dotlačit. Je třeba se za chlapce modlit. Ukaž mu krásné společenství mladých věřících (přijeďte na Celostátní setkání mládeže do Olomouce, zajeďte na Velikonoce na nějaké Centrum života mládeže). Je třeba počítat s tím, že rozdílnost víry bývá v manžetsví problémem i z pohledu výchovy dětí. Když se budeš modlit, když vytrváš v předmanželské zdrženlivosti, časem uvidíš, zda je vás vztah perspektivní nebo ne.
 

Milá Yvo, křesťanem se stáváme vírou v Ježíše a pak křtem. Na křest se dospělý člověk připravuje. Do 18 let by s Tvým křtem měli souhlasit rodiče. Co udělat? Zajdi na nějakou katolickou faru a řekni knězi, že bys chtěla být pokřtěna. No a pak to nějak vymyslíte. Většinou bývají po farách skupinky lidí, kteří se setkávají, hovoří o Ježíšovi a připravují se na křest. Sama můžeš pak více číst Nový zákon - hlavně evangelia. Nový zákon lze koupitnapř. www.kna.cz

Milá Káťo. Jak číst evangelium? Vyber si třeba evangeliu podle Marka nebo Lukáše a prostě si každý den si přečti kousek na pokračování. Na začátek popros Ducha svatého, abys dobře rozuměla. Po přečtení je dobré se chvíli zamyslet, co ti text říká. Je pravdou, že katolické vydání Nového zákona má mnoho poznámek, které Ti mohou pomoci k pochopení. Jedná se o text překladu, který čteme při mši a vydalo ho Karmelitánské nakladatelství. Hodně zdaru. evangelia jsou super četbou a možností, jak se setkávát s Ježíšem, který Tě má rád.

Milá Evanlyn, klidně můžeš říci, že i lidé z církve dělali chyby a že to neznamená, že by víra v Ježíše byla divná či špatná. Kdo z lidí je bez chyby?

Historicky ale bývají všechny výpady proti katolické církvi, včetně čarodějnických procesů, velice tendenčně podávány. Církev se ukazuje jako nejhorší a neříká se, jaká byla tehdy doba, co za problémy se řešilo atd.

Jistěže upalování lidí není správné. Ale církev často reagovala na zcela spontánní lidové soudy a snažila se, aby soudy měly řád a nebyly vedeny jen emocí lidí.

Sice to není o těchto procesech, ale vyšla kniha: Dějiny, jak je možná neznáte (www.fatym.com).

Nabízím dva pohledy historiků:
http://www.katolicka-dekadence.deml.cz/?p=121
https://eowyn.signaly.cz/0806/katolik-a-inkvizice-trosicku

Milá Anno, modlitba se obvykle rozděluje jako ústní, rozjímavá a kontemplativní. Ústní - používáme slova Písma či druhých a přisvojujeme si je. Taková modlitba je třeba Otče náš. Rozjímavá - vyžaduje delší čas, protože jde o určité hledání, pronikání do Božích věcí. Nějaký úryvek Písma, svatý obraz, slova nějakého svatého prostě vezmeme a pronikáme do nic. Nejprve převládá činnost rozumu a pak se přidává i duše, která pociťuje, sytí se a navazuje se vnitřní spojení s Ježíšem, které pozvolna začne časem přecházet v již důvěrný vztah. A tam někde se objevuje kontemplace. Jedná se o vnitřní modlitbu, která je postupně více a více přítomna v životě. Stále se sytí ústní a rozjímavou, ale ve skutečnosti s Bohem různým způsobem je stále, nebo skoro stále. Jedná se žití s Pánem. Někdy může být prožívána jako hluboký zážitek duchovního přátelství s Pánem. Jindy se podobá spíše bolestnému hledání Pána, který miluje, ale stále nějak uniká. 

V současnosti se domnívám, že kontemplativní zakoušení Boha někdy zažíváme uprostřed společenství mládeže. Ale pozor. Nejedná se o nějaké citové vzplanutí, spíše o vnitřní zakoušení Boha, vnitřní cit duše. Avšak i když takové hluboké zážitky Boha uprostřed společenství mohou být a bývají, nezbavuje nás to námahy modlit se osobně a vytrvale: pravidelně ráno a večer a pak se pokoušet o delší čas na rozjímání (třeba 15 minut každý den). Kdo chce postupovat v duchovním životě, potřebuje se modlit. Den, kdy začneme s pravidelným rozjímáním, je zásadní a první krok, který nás uvádí na cestu zrání.
Najdeš o tom pěkně v Katechismu katolické církve: 2700 - 2724.

Milá tazatelko,

za prvé je třeba říci jasně, že žádný předmět nemá sám o sobě nějakou moc. Význam tomu dáváme my a nebo někdo druhý: noviny s horoskopem - někdo chce vydělat na naší hlouposti a pověrčivosti lidí, kamínek - většinou jen dovedně vyrobený a za účelem finančního zisku prodávaný, antikoncepční pilulka - velký byznys. Ano, může se stát, že nějaký kamínek nějaký člověk nějak odevzdal ďáblu, ale myslím si, že to není až tak časté. Ano, antikoncepce může i zabíjet a ničí lásku manželů. Ale, když takový prášek někde leží, je to jen věc, které nějaký člověk při použití dává význam. Závěr: z věci nemusíme mít strach. Samy o sobě neškodí. Škodit mohou jen tehdy, když jim takový význam dáme my lidé. Proto: máš-li doma předměty, které mohou nějak navádět k esoterice, pak je lepší je vyhodit. Nebudou tě pokoušet.
A teď se podívejme na život křesťanů.

Křesťané se snaží používat posvěcené předměty (křížek na krku, medailku Panny Marie, růženec), žehnají jídlo, mají doma požehnaný kříž, svatý obraz. Žehnat znamená prosit Boha o pomoc a ochranu. Pokud žehná kněz, modlí se za nás celá církev. Proto se často žehnáme i svěcenou vodou. Prostě prosíme Boha o pomoc a ne jen sami, ale posilováni modlitbou celé církve. Máš takové posvěcené věci? Nosíš je u sebe?

A ještě k horoskopům. Nečíst, protože máme paměť a fantazii a mnohdy ji tím, co čteme, ovlivňujeme. Proč si zanášet mozek hloupými a od dovedných psychologů sestavenými hloupostmi?

Snad jsem Ti odpověděl. Prostě doporučuji především to, abys využívala církví požehnané předměty, protože tak se za tebe modlí církev.

Milá Majko,

je vidět, že o sobě přemýšlíš a chceš postupovat v duchovním životě. Jak na pýchu? Nesnadno. Je to celoživotní zápas, ale je třeba ho vytrvalé vést. Doporučuji ti někde vyhledat knížku: Čtvero povah od Konráda Hocka. Vydala Matice cyrilometodějská. Najdeš tam mnoho inspirací a poznáš hodně sebe sama. Je to hluboká knížka a přitom je velice slabounká.
Dále je dobré: více za vše Pánu děkovat. Když tě napadne pyšná myšlenka, ihned v duchu říci: Pane, pro tebe. Často opakovat: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšnou.“ A když tě napadne nějaká myšlenka proti komukoliv, ihned řekni: Bože žehnej tomu člověku.

Velice se doporučuje duchovní vedení. Máš nějakého kněze, ke kterému můžeš s důvěrou občas zajít a povídat o svém duchovním životě?

Milá Niki,
ptáš se na důležitou věc, proto Ti odpovím několika odstavci ze své knížky Máš na víc. Hřích můžeme přirovnat k viru, který zamořil počítač a poškozuje ho; je to jednání proti lásce Boží. Kdo hřeší, ten vypil jed, který je nebezpečný pro vlastní život, ale i pro život okolí. I ten nejtajnější hřích nikdy není pouze soukromou záležitostí. Každý zlý čin má dopad na blízké, na církev, na svět. Avšak přesto, že se Bohu hřích protiví, miluje hříšníka. Přesná morální definice hříchu zní: Hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona. Hřích tedy přesně vzato nepoznáváme podle toho, co cítíme, ale na základě poznaného, objektivně zlého jednání, které dobrovolně konáme proti svědomí. Nyní je třeba objasnit rozdíl v hodnocení lehkého (všedního) a těžkého (smrtelného) hříchu. Jde o dělení zásadního významu, protože podle něho se např. rozhodujeme, zda přistoupíme k eucharistii. Kdo spáchal těžký hřích, ten nesmí přijímat Krista v eucharistii (srov. 1 Kor 11,27nn). Kdo má život zatížen pouze lehkým hříchem, ten k svatému přijímání může přistoupit bez obav. Těžký hřích je zásadní obrácení se proti Bohu, sobě a druhým, protože se jedná o vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona – a teď přijde to hlavní – ve vážné věci. Lehký hřích je hřích, který není spáchán ve vážné věci (malá krádež) nebo když je u těžkého provinění snížena dobrovolnost či vědomost rozhodnutí. Proto se může stát, že se někdo sice závažně proviní, ale nedopouští se těžkého hříchu: buď proto, že má nezaviněnou nevědomost, nebo sníženou dobrovolnost (např. jedná z velkého strachu či pod vlivem léků nebo na základě velké vášně). Těžký hřích je nejtragičtější událost v životě člověka, protože „není-li napraven lítostí a Božím odpuštěním, způsobí vyloučení z Kristova království a věčnou smrt v pekle“ (KKC 1861). „Každá špatnost je hřích, ale ne každý hřích vede až k smrti“ (1 Jan 5,17). Poznamenejme, že se může stát, že nějaký hřích je jedincem emotivně prožíván jako závažný a velký. Pokud se ale nejedná o objektivně závažnou věc, není to těžký hřích. Zde vidíme, jak je naše citovost nedobrým ukazatelem a jak může mravní hodnocení komplikovat. Podle čeho poznáme závažnou věc? Především ji můžeme vyčíst z Písma svatého. Svatý Pavel uvádí několik seznamů skutků, které tomu, kdo se jich dopustil, brání vejít do království Božího (1 Kor 6,9n, Řím 1,26nn, Gal 5, 19nn, 1 Tim 1,10). V Bibli nalezneme i hříchy, o kterých se říká, že volají k Bohu o pomstu (např. nespravedlnost vůči zaměstnanci, vražda, sodomie, nářek cizince, vdovy a sirotka; viz KKC 1867). Boží slovo je živé v církvi, která nám ho díky daru Ducha svatého neustále aktualizuje a pomáhá mu rozumět. Církev stojí ve službě člověku a jeho pravé svobody. Svoboda je Boží dar a schopnost člověka rozhodnout se ve shodě s pravdou (kterou ukazuje dobře formované svědomí) a volit skutečné dobro. Kdo volí objektivní zlo, jedná špatně. Je tedy nutné učit se dopředu hodnotit skutek, který se chystáme udělat. Těžkého hříchu se dopouští tedy ten, kdo volí objektivní zlo. Proto můžeme objektivně říci, co patří mezi činy, které jsou vnitřně těžce hříšné. Uvádět v této věci jakékoli seznamy je vždy neúplné. Pro názornost uveďme alespoň ty, které se nás mohou týkat: spoléhání se na magii, věštění, spiritismus, kartářství; zaviněná absence na nedělní mši (z lenosti či pohrdání); zabití nevinného – potrat, eutanázie, ničení lidských zárodků; zavinění rozvodu; šesté přikázání – předmanželský sex, cizoložství, umělé oplodnění, homosexuální jednání, sterilizace bez vážných zdravotních důvodů, antikoncepce, masturbace, pornografie; velká krádež a velká pomluva, pokud oběť těžce poškodí; dále mnoho nespravedlností ve světě, jako vykořisťování chudých, nespravedlivě malá mzda, utiskování vdov a sirotků. Nevyjmenovali jsme všechny, ale pro představu jsme se pokusili alespoň o jakýsi konkrétní obraz. Vidíme, že těžkým hříchem zdaleka není každý čin. Těžký hřích člověku vážně ubližuje, umenšuje jeho životní štěstí a přerušuje jeho spojení s Bohem. Hovoříme o duchovní smrti. Navrátit život může jen Vykupitel člověka, který nás svou obětí vysvobodil z otroctví hříchu. Jen On je schopen znovu vlít člověku život a uvést ho na dobrou cestu. Pán Ježíš je opravdu největší přítel člověka. A ještě dodatek. Máme se snažit o dokonalost v lásce. Tedy snaž se každý den dělat něco dobrého. Soustřeď se každý den na dobro. Zla naděláme i tak až až. Bůh každý hřích odpouští, když ho litujeme.

Milá Olgo, když někdo něco slíbí druhému člověku a nesplní to, je to jistě nedobré a jakýsi hřích to jistě je. Kdyby slíbil něco Bohu slavnostně před církví a porušil to (třeba manželství, řádové sliby), pak je to větší problém a větší hřích, dokonce by to mohl být i hřích těžký.

Jak má jednat herec, když ho nutí k neslušným slovům? Podívej, musí vždy zvažovat. A charakterní herec jistě některé věci neřekne a nezahraje, protože jsou proti jeho svědomí. Ano, nemusí mu pak tu roli dát. Ale nemůže se vymlouvat na to: bylo to ve scénáři. Nikdo přeci nemůže být nucen dělat něco, co je proti jeho přesvědčení. Ale jak říkám, jde vždy o konkrétní situaci a konkrétní volbu.

Milá tazatelko, moc Ti děkujeme za důvěru, se kterou se na nás obracíš se svým problémem. O pornografii, která je dnes všude tak dostupná, se hovoří jako o dalším druhu závislosti. Co s tím? Je třeba zapojit duchovní i lidské řešení.

1) Začni se každý den modlit desátek růžence k Panně Marii s tím, že jí budeš svěřovat při té modlitbě sebe samu, prosit ji o zázrak vysvobození z této závislosti. Prostě, pro si o pomoc žít čistě.

2) Choď pravidelně ke zpovědi (Bůh v ní dává sílu) a vyznej i tuto slabost a když jdeš k eucharistii (je to Ježíš), říkej mu: Pane, když teď ke mně přijdeš, prosím, uzdrav ve mě to, co je ve mně nezdravé.

3) Na webu: http://drnespor.eu/Pomoc.html najdeš dokument: Mnoho způsobů, jak zvítězit nad internetovou pornografií. Píše to primář Nešpor, která mimo jiné napsal i super knihu: Nešpor K. Sebeovládání: stres, rizikové emoce a bažení lze zvládat. Praha: Portál 2013; 152. Jeho rady jsou velice moudré.

4) Bylo by asi dobré, kdybys někomu o svém problému řekla a mohla si s ním konzultovat své snažení. Může to být maminka, kněz. Prostě někdo, kdo Ti bude nablízku a pomůže ti v dobrých rozhodnutích.

Milá tazatelko, Bůh Tě má skutečně velice rád. Důvěřuj mu a připoj k tomu i svou snahu a uvidíš, že přijde chvíle, kdy se Ti podaří mocí Boží zvítězit.