Milá Verčo,

anulace manželství znamená, že církevní soud prohlásí, že manželství mezi X a Y od svého uzavření bylo neplatné. Jak je to možné? Právo (světské i církevní) vyžaduje pro platnost manželství některé podstatné prvky. Církev např. vyžaduje: ochotu přijmout děti, nesmí dojít k podvodu v osobě (zamlčet druhému něco vážného o svém zdravotním stavu). Sice při manželském protokolu všechno toto snoubenci zapisují a podespisují, ale může se stát, že nakonec některý z nich lže - něco tvrdí a myslí si opak. Když se manželství rozpadne a je státním soudem rozvedené, může jeden nebo druhý své manželství zažalovat u církevního soudu pro neplatnost, kterou musí dokázat. Pokud církevní soud rozhodne pro neplatnost, je manželství prohlášeno za neplatné od svého počátku. Zda si žena vezme po rozvodu zase své rodné jméno, záleží na ní. Význam anulace je v tom, že takový člověk pak může uzavřít nové manželství v kostele.

Pozor! Rozvod je ale vždy špatný, a to zvlášť tehdy, když manželé mají děti, které jejich rozvodem trpí.

V praxi se stává, že někdo žije v neplatném manželství celá léta. Pak se dostane k víře a co teď? Pak je třeba hledat cestu k tomu, aby mohl uzavřít manželství před Bohem a mohl přistupovat ke svátostem. Anulace manželství je jednou z cest, jak to řešit. Není to cesta snadná, nejde zdaleka vždy, ale je to určitá naděje.

Na závěr ještě jedno: žijme tak, aby se manželství nerozpadala, protože každý rozvod je veliký zásah do života a ničí děti.

Milá Majdo,

nevím, z čeho máš takový dojem. Možná z nějaké své osobní zkušenosti.

Když si přečteš dokumenty papežů: Pavel VI.: Evangelium nuntiandi z roku 1975, Jan Pavel II.: Christifideles laici - o poslání laiků z roku 1988, Redemptoris missio - o misijním poslání z roku 1990, František: Evangelii gaudium, tak zjistíš úplně něco jiného. Pravdou je, že se někdy vztah laik - kněz (biskup) neprožívá úplně v bratrství a v rovnosti povolání, ale moc se zdůrazňuje důstojnost kněží (biskupů). Pak ale nejme upřímní. Přece kněz (biskup) nemůže rozumět všemu, nemůže vše vymyslet a vše řídit.

Církev jsou všichni a všichni mají odpovědnost, každý svým dílem, každý na svém místě. Například politici tím, že neschvalují nemorální zákony a snaží se prosazovat dobré a etické. Učitelé tím, že se snaží ukazovat církev v pravdivém a neideologizovaném světle... Konec konců každý rodič tím, že předává víru svým dětem. Mimo jiné, Jan Pavel II. podtrhl v Christifideles laici to, co už bylo napsáno na II. vatikánském koncilu: mladí lidé mají být evangelizátory mladých.

Možná, že máš na mysli obtížnost v církvi (v diecézi, ve farnosti) něco ovlivnit. Pak je třeba využívat farní pastorační rady, ekonomické rady, v diecézi jsou též určitá grémia, která mají biskupovi radit. A pak každý laik, jak píše II. vatikánský koncil (Lumen gentium, 37: "Z jejich vědění, kompetence a postavení plyne možnost a někdy i povinnost vyjádřit svůj názor na to, co by mohlo být církvi k dobru.") má možnost biskupovi vyjádřit svůj pohled, a tedy mu poradit.

Biskup má v církvi rozhodující slovo, to ano, ale potřebuje k svým rozhodnutím rady, a to také od laiků. Možná jsou lidé moc ostýchaví nebo nechají za sebe hovořit jen lidi trochu excentrické. Každý laik, má-li nějaký dojem, že má co říci, má přece možnost se k biskupovi dostat a popovídat si s ním. U kněží je to podobné. Někdy je to sice obtížné, ale v dnešní době už známe, jak se hovoří, jak se prezentuje názor, jak se prostě vyjednává.

Tedy odvahu k dialogu. Odvahu k aktivitě. Neměj obavy. Konflikty jsou lidské, ale nesmí nás odradit.

Nevím, zda jsem plně odpověděl, ale jsem přesvědčen, že je třeba rozumně se chopit aktivity.

No, záleží na tom, proč je čteš. Pokud jenom proto, že chceš zjistit, co to je, a dost, pak určitě nejde o hřích. Ale pokud bys četla tyto články častějí a více, pak už by to byla zbytečná zvědavost. Nebo by bylo možné dokonce číst takové články i proto, že člověka sexuálně vzrušují, a to by bylo už opravdu hříšné.

Maruško,

jsi zvídavá a pokládáš zajímavou otázku. Myslím, že k odpovědi může pomoci příklad z přírody: seménko je zasazeno, vzklíčí, pak vyžene nad povrch země a postupně z něj vyroste krásný keř. Seménko je ve velikém ohrožení, že nevzklíčí, že bude ušlapáno atd. Ale keř už je keřem. Celé stvoření bylo na počátku takovým seménkem. Mělo dorůst do plnosti spojení s Bohem a i po hříchu má stejný úkol - dorůst, na základě milosti Ježíše Krista, do plnosti spojení s Bohem. To spojení bude opravdu tak silné a svoboda člověka tak vyspělá, že bude v nebi každý (andělé i lidé) naplno, svobodně a v radosti sdílet společenství lásky s Bohem; a nikoho ani nenapadne, že by měl chtít něco jiného, protože bude svobodně prožívat nekonečnou radost.  Můžeš si pročíst list Římanům 8 kapitolu. Tak to vše je řečeno.

Milá Mončo,

katolíci z Bible pochopitelně vycházejí. Ono záleží ale především na tom, jak se Bible vykládá. V církvi katolické věříme, že výklad Bible je svěřen především biskupům spojeným s papežem. Konec konců, díky nim dnes také víme, jaké knihy do Bible patří a jaké ne. Mimo jiné je pro nás také důležité, jak Písmo vykládali v církvi dříve, na počátku, v prvních staletích. Proto v zásadních věcech všichni katolíci vykládají Bibli
stejně. Tento dar církev bratrská nemá. Proto si všimni, že mnohé vykládá každý kazatel po svém. A pak je zde ještě jeden pohled: když Pán Ježíš řekne apoštolům: "Komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny ," (Jan 20.23), proč nemají různé církve tedy svátost smíření? Proč nejsou věrni Písmu?

A teď konkrétné k Tvým dalších podotázkám.

a) očistec
V Písmu je řečeno: např. Mt 12,32 - nebude mu odpuštěno ani v tomto, ani v budoucím věku. Tedy i po smrti je možné nějaké očištění. Proto se ujal ihned na začátku církve zvyk, modlit se za zemřelé a tím jim pomáhat přímluvnou modlitbou. Píší o tom ti nejstarší autoři (např. Ambrož, jan Zlatoústý, Augustin...). Lidé, kteří zemřeli smíření s Bohem, ale něco jim do plnosti chybí, se ocitají ve zvláštním stavu, kterému říkáme očistec, a můžeme jim přímluvnou modlitbou pomoci. Očístec je tedy místo, kde člověk, který zemřel v přátelství s Bohem, dozrává do potřebné intenzity lásky k Bohu.

b) modlitba ke svatým

Mrtví jsou u Boha, tedy pokud jsou v nebi. To znamená, že oni stále žijí. Můžeme s nimi v modlitbě komunikovat. Pán Ježíš říká: "Shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní (Mt 18,19). Bohu je společná modlitba velice milá. Mohu se spojit a modlit společně za něco s kamarádem? Ano. A proč bych se nemohl spojit s kamarádem, který je (jak doufám) v nebi či s Marií? Modlíme se s Marií, se svatými, s andělem strážným k Bohu Otci, od kterého jediného očekávám pomoc. Když se říká, že se modlím k Marii, k svatým, k andělu strážnému, tak to vlastně jen říká to, že s nimi rozmlouvám, prosím je, aby se oni se mnou a za mě modlili k Bohu otci.

Každý může s Bohem hovořit - v modlitbě. To je přeci jasné. A do nebe se jistě dostanou i lidé, kteří poctivě žili (podle svého svědomí), ale třeba nebyli ani pokřtění nebi žili v jiné víře. Ale to je už tajemství Božího milosrdenství. Z Písma jasně víme, že ke spáse vede: uvěřit, dát se pokřtít a žít podle víry (Mk 16,16; Lk 6,47)

A ještě jedna malá rada. Čti katechismus (třeba YOUCAT). Budeš vidět, co a proč církev učí a jak je to vše Biblické.

Milá Anonymko0,

a) omyl, nesprávným jednáním a hříchem je především spát s někým před svatbou, tedy mimo manželství.
b) používat kondom a tzv. přerušovanou soulož, je samozřejmě také špatné a hříšné.

Jak vysvětlit kamarádce, že spát s někým před svatbou není vhodné? Je to obtížné. Je-li věřící, můžeš použít i věci z Bible. Psali jsme o tom před časem v IN!u. Zkrácenou verzi odpovědi na otázku "Proč patří sex až do manželství?" najdeš také v poradně Láska: http://www.in.cz/poradna/?idPoradny=1&idPrispevku=90

Proč je kondom či přerušovaná soulož a vůbec antikoncepce špatná? Protože manželská láska (včetně sa sexu) má dva cíle: aby manželé prožili vzájemnou lásku a aby darovali život. Život je dar Boží. Ale nelze se milovat a životu bránit. To bychom sex žili jen a jen konzumně, ale ne odpovědně. Člověk se má milovat v manželství tehdy, když je to výraz vzájemné lásky (ne jen pudu - tzn. potřebuji ukojit svou sexualitu a ten druhý je jako takový nástroj; když druhého nemám, použiji na ukojení nástroj jiný - umělý, nevěstinec atd.) a když je možné se otevřít početí.
Mimo jiné, žít před svatobou sex znamená, že se neučíme ovládat. A ovládání k lásce přece ptaří. Jak pak vydržíme v manželství věrnost, a to i dlouhá období, kdy je nemožné spolu se milovat (nemoc, rizikové těhotenství..)?

Milá Lee,

každý musí víru nejen přijímat jako danou záležitost, ale musí se k víře i propracovávat, uvažovat o ní a studovat ji. Křesťanství tím, že dává možnost poznat Boha-stvořitele a lásku, ukazuje člověku cestu k naplněnému a smysluplnému životu. Přijmout křesťanství povrchně může někdy vypadat, že jsem přijal nějaký soubor pravidel. Ale tak to není. Křesťanství je vztah s Ježíšem a na základě tohoto vztahu určitý životní styl.

Proč věříš v Krista? Možná proto, že Ti víru předali rodiče. Proč věříš? Protože jsi se setkala s Ježíšem, poznala jsi jeho lásku.

Víra je vztah s Ježíšem. Každý vztah rozvíjíme: modlitbou (chodit s Pánem na rande), studiem (už jsi pročetla YOUCAT?) a hovořením o víře s druhými (chodíš do spolča? máš věřící kamarády?).

Jak vysvětlit pravidla, která nám víra pak ukazuje?  Auto je udělané na to, aby jelo po kolech dopředu, dozadu, zatáčelo. To je pro něj normální. Je to pravidlo auta. Omezuje? Jistým způsobem ano, ale právě proto, aby auto sloužilo člověku. A co když auto jede po střeše? To je vlastně havárie. Ale pro tu nebylo auto vymýšleno. Havárie není svoboda, ale zneužití auta, zneužití svobody.

Anarchie či satanismus je zneužití svobody právě proto, že odporuje plánu Boha Stvořitele. A proto je to volba, která nevede k vnitřnímu štěstí a k věčnosti s Bohem.

Milá Tess.

No, to je právě ono. Jakmile se ztišíme, začneme vše, co v sobě máme, jakoby přežvykovat. K tomu se začnou v našem nitru vynořovat i různé myšlenky. Věnovat se sobě v duchovním významu představuje to, že se člověk více setkává s Pánem. Exercicie či duchovní obnova je taková delší návštěva u Ježíše. V takovém čase se více modlíme – spíše sedíme a Pánu nasloucháme. Tomuto ztišení se před Pánem se ale učíme. Někdy to jde, jindy moc ne. Co dělat, když přijdou různé myšlenky? Jsou-li úplně hloupé (myslet na řízek k obědu, myslet na film) necháme je být a opět se soustředíme na Pána. Zneklidňuje-li nás něco minulého – ihned říci v duchu: Pane, dávám to do Tvého milosrdenství. Napadne-li nás myšlenka na současnost či budoucnost, ihned říci v duchu: Pane toto, tuto osobu, tuto událost, Ti odevzdávám do Tvé lásky. Ty se o vše postarej. A pak během exercicií a duchovní obnovy je nám k dispozici kněz a s ním je třeba myšlenky, které se v nás vynořují, konzultovat. Říká se tomu duchovní rozhovor. Může se totiž stát, že se v myšlenkách začínáme ubírat špatnou cestou (pokušení) nebo se v nich začne vynořovat nějaké Boží slovo právě pro nás, třeba nějaké povolání.