Milá knihomolko,

existuje jedno přísloví: ukaž mi, co čteš, a já ti řeknu, jaký jsi. Vše, co čteme, vidíme a slyšíme se do našeho nitra zapisuje. To je důvod, proč můžeš mít někdy pocit, jakoby ten nereálný svět byl skutečný. Radil bych Ti, abys četla i jiné knihy. Je mnoho krásných životopisů svatých, existují knihy pro děvčata (Podívej se například, o jakých knížkách píšeme v IN!u). Můžeš si také nechat někým poradit, co číst.

Hřích to tvé čtení není, ale moudré také ne. Všeho s mírou. Střídej žánry a uvidíš, že objevíš v knihách ještě mnohé bohatství a také vzdělání.

Milá Marino,

máš důležitý dotaz, který je dosti spletitý, protože lidé prostě o druhých hovoří.

Jak se v tomto tématu vyznat?

Nactiutrhání je pravda, kterou zbytečně o druhém šíříme.

Pomluva je to, když rozšiřujeme nepravdy či polopravdy.

Pokud máme radost, ze slyšeného o druhém, není to moc dobré. Je to neláska.

Pokud sami zbytečně hovoříme o chybách druhých, je to jistě hřích.

Těžký hřích je ale velká pomluva, která vážně poškodí druhého (např. média zničí politika).

Na druhé straně o druhých máme říci i to, co není k jejich cti, ale jen tenkrát, když je to třeba říci někomu, kdo má právo na to, aby je o tom člověku věděl (např. mám vydat svědectví o druhém před kněžských svěcením).

V praxi platí, že o druhých máme na veřejnosti hovořit spíše jen v dobrém, spíše vyzdvihovat to, co dělají dobrého.

A když se přistihneme, že o druhých hovoříme negativně zbytečně, nebo že máme radost z toho, že slyšíme drby, pak ihned v duchu tomu člověku požehnat: Bože, žehnej mu. A dále už v drbech nepokračovat.

Ostatně, pro každého je bolestné, když se o něm hovoří za zády a drbe se.

A ještě jedno. Platí, že máme být ochotní, když je to třeba, vytknout chybu druhému mezi čtyřma očima. Tak je to dle evangelia.

Naučit se smýšet o druhých dobře, to je křesťanská cesta. Tak přece o nás všech smýšlí Bůh, který dobře vím, co jsme za lumpy, nešiky a dareby.

Milá Zuzko,

pokud spíš se svým přítelem a nezpovídáš se z toho, k přijímání jít nemůžeš. Podle učení katolické církve je předmanželský sex hříchem. (Viz desatero, nebo podrobně v Katechismu katolické církve.) Zpověď by ovšem neměla být jenom formální. Při zpovědi je důležitá také projevená lítost a snaha něco se sebou dělat. Zkuste se s přítelem zajímat o to, co říká církev o předmanželské čistotě, abyste pochopili, proč to tak učí. Můžu doporučit k četbě třeba Teologii těla pro začátečníky podle učení Jana Pavla II. Knih k tomuto tématu je ale mnohem víc. Martina

Milá Lexi,

děkujeme ti za důvěru, se kterou se na nás obracíš. Je dobře, že si uvědomuješ, že něco není úplně v pořádku a chtěla bys s tím něco dělat. To je první krok na cestě, jak z toho ven, a jsem ráda, že jsi ho udělala, i když tě to možná muselo stát mnoho odvahy, abys nám napsala :) S podobným problémem se nám do poradny ozývá spousta mladých děvčat, které s tím bojují. I když se o tom moc nemluví, děje se to. Což ovšem neznamená, že je to v pořádku. Na masturbaci vzniká regulérní závislost, která člověku ubližuje. Důležité je se nevzdávat a být odhodlaná s tímto zlozvykem přestat.

Masturbace je vyhledávání rozkoše soustředěné jen na sebe, která vede k pocitům viny, co nám znepříjemňují život. Může to být i kompenzace určité frustrace (samoty, pocitu, že nás nikdo nemá rád…) nebo projevem skrytého zranění. Masturbace oslabuje lidskou osobnost, vůli a schopnost ovládat se, brání našemu rozvoji a narušuje milostné vztahy, protože je sobecká a zaměřuje se jen a jen na vlastní rozkoš. Je to vlastně takový podfuk, kdy si člověk jenom zdánlivě a lacině nahrazuje lásku. V tom právě vězí to hlavní nebezpečí.

Se vším tím je potřeba bojovat, i když to ne vždy bývá snadné. Svěř se Pánu, svěř mu své srdce, tělo a své nejhlubší touhy i případná vnitřní zranění – samotu, nedostatek náklonnosti atd.

Píšeš, že máš pocit, že ti Bůh nemůže odpustit. Může, protože Bůh je milostivý a odpouší. Nelze ale spoléhat na to, že Bůh odpouští, i když se člověk nesnaží. Je potřeba se snažit a bojovat a vkládat svou důvěru v Boha. Masturbace je hřích, choď proto často a pravidelně ke svaté zpovědi, kde se z tohoto hříchu vyznej (Pokud se opravdu stydíš vyznat to před knězem přímo, můžeš říct třeba „Porušila jsem šesté přikázání sama na sobě.“), a přijímej eucharistii, ve které čerpej posilu.

Taky píšeš, že si po masturbaci vždycky dáváš facky. Ubližovat si nic nevyřeší. Tady máme nějaké tipy, jak s tím bojovat:

- Neříkej si, že to „musíš“ zvládout, ale že to „chceš“ zvládnout. Výměna tohoto slova úplně promění tvůj pohled na věc a tvoji motivaci ke změně. „Chci být svobodná, chci dávat a přijímat lásku správně…“ Podobně si pak místo „nesmím to dělat“ zkus si říkat „nechci to dělat“. Když je něco zakázané, ještě víc to láká. Když něco dělám, protože chci (naučit se ovládat svou vůli, žít v čistotě, nežít v hříchu atd.) je to úplně něco jiného.

- Zamysli se nad tím, kdy a proč to děláš. Co je spouštěčem? Třeba nuda večer před usnutím? Vyhýbej se věcem, které tě k tomu vedou a které tě vzrušují. Vyhýbej se všem pokušením, včetně myšlenek na masturbaci. Když víš, že se zase blíží doba, kdy tě to svádí, zkus se zaměstnat něčím jiným. Buď třeba četbou, nějakým tvořením, sportem, nebo ideálně běž do společnosti svých blízkých, za rodiči nebo sourozenci…

- Cvič se v malých, splnitelných a konkrétních předsevzetích (nesníst naráz všechny sladkosti, pomoct rodičům hned, jak tě požádají, vstát po prvním zazvonění budíku…). Je potřeba, abys posílila svoji vůlli ve všech oblastech a tak dokázala ovládnout i svoje touhy.

- Svěř se a požádej o radu, někoho, komu věříš, kdo ti bude rozumět a podpoří tě ve tvé snaze vymanit se z tohoto zlozvyku (někoho z rodiny, učitele, kněze, školního psychologa…). Pokud budeš o svém problému mluvit, uleví se ti a snadněji pak prolomíš začarovaný kruh. Vím, že představa, že o tom někomu řekneš, může být opravdu děsivá. Už jsi ale byla dost odvážná, abys napsala nám do poradny, takže věřím, že budeš mít odvahu svěřit se i někomu ve svém okolí :) Když u někoho najdeš porozumění, uleví se ti a bude se s tím vším dát bojovat snáz.

- Pusť se do nějaké pozitivní činnosti a vlož svou energii do kulturních, sportovních, společenských nebo duchovních aktivit (kresli, maluj, vyráběj, sportuj, hraj na hudební nástroj, najdi si nové koníčky...). Své nedostatky přemůžeš nejen tím, že proti nim budeš bojovat, ale také tím, že rozvineš své přednosti.

- Postupně masturbaci omezuj. Je snazší postupovat po malých krocích. Něco takového totiž nezmizí ze dne na den. Píšeš, že to děláš každý den. Zkus si říct, že dneska ne, že to jeden den vydržíš. Když pak zvládneš jeden den, určitě zvládneš i dva... Pokud znovu upadneš, tak se nevzdávej. Po období osvobození se v určitých chvílích zase pokušení vrací, ale neboj se bojovat o čistotu a vytrvej. I když někdy selžeš, neber to jako hroznou tragédii. Je důležité se co nejdřív vrátit na správnou cestu a držet směr. Je potřeba se nevzdávat, a když to jednou nevyjde, hned si říct, že další den už to vydržím.

- Svěř se v modlitbě Ježíši a obrať se na něj s prosbou o pomoc.

Boj s masturbací je běh na dlouhou trať. Moc ti držíme palce, a kdybys ještě potřebovala, určitě se nám neboj zase napsat :) Martina

Milá Hanko,
nejprve Tě mohu uklidnit. Tvoje zpověď byla jistě platná a dobrý Bůh Ti jistě odpustil. Měla jsi dobrý úmysl a nechtěný omyl pro Pána Boha není problém. On o Tvém hříchu přece dobře ví.

Ale rád bych využil příležitost a nabídl Ti pomoc. Každý mladý člověk se pere s různými hříchy, hrozně se za některé stydí a prostě se v těch problémech motá. To, co potřebuje, je nejen odpuštění, ale také moc a moc dobrou radu, popovídání. Moc Ti doporučuji, zajdi za nějakým knězem nebo zajeď na diecézní centrum života mládeže (tam jsou super kněží) a popovídej si o své bolesti. Uvidíš, jak je v životě důležitá dobrá rada. Kněží toho slyší moc a lidi, co za nimi přichází neodsuzují, ale těší se z toho, když se někdo snaží.

Milá Blanko,
ptáš se tak, jak se dotazují lidé tvého věku. Mladý člověk musí od své dětské víry postupně vstoupit do víry dospělého člověka. A k tomu patří kritické zkoumání víry a i různé otázky. Jak upevnit svou víru? Začni se více modlit - aspoň několikrát za týden si najdi čas na rozjímání (cca 15 minut modlitby nad úryvkem evangelia). Věnuj se více studiu víry (např. YOUCAT, Tweetuj s Bohem). Také je užitečné najít nějakou skupinu mladých, kde se o víře diskutuje, kde se lidé společně modlí. A ještě jedna inspirace. Už jsi byla u svátosti biřmování? Pokud ne, začni se připravovat. Uvidiš, že se tak Tvá víra upevní.

Milá Šárko,
hledání životního povolání je dobrodružství. Jsi ve fázi života, ve které je toto hledání intenzivní. Kdekdo v Tvém věku uvažuje tak, jak uvažuješ ty. Jak povolání poznat? Vycházíme z toho, že každého Bůh osobně miluje a vysnil pro něj svůj plán. Avšak tento plán není něčím nalinkovaným, ale vyžaduje spolupráci člověka. Kdo chce pozvat své životní povolání, bude se na prvním místě za světlo Ducha Svatého modlit. Třeba každý den ráno a večer jednou Zdrávas Maria na úmysl: Pane, dej mi na přímluvu své matky Marie dar, ať poznám, kde mě chceš mít. Jednou za rok je dobré vykonat nějakou pouť na mariánské místo, kde své hledání svěříš do rukou Panny Marie. Zároveň ale člověk musí aktivně rozvíjet to, k čemu má vlohy, kráčet za tím, co ho vnitřně přitahuje. Kdo se modlí a kráčí, ten si může být jistý, že pokud obdrží dar povolání k zasvěcenému životu, pozná ho. Bůh má dost síly na to, aby Ti dal pozvat, že Tě volá k zasvěcení. Tedy žádné obavy. Jdi odvážně s modlitbou v srdci svým životem. A ještě jednu inspiraci. Máš nějakého kněze, se kterým občas o svém duchovním životě povídáš? Pokud ne, je vhodné někoho takového najít.

Milá Madlo,

je správné, že uvažuješ, zda je tetování OK nebo spíše ne.

Tetování patří mezi zvyky, které byly spojeny s určitou kulturou. Do evropské a křesťanské nikdy nepatřilo. Až v poslední době se stalo módou. Je třeba se tedy ptát, co tím tetováním chci vyjádřit. Co mě k tomu vede a zda to není zbytečné vyhazování financí a nebo spoutanost módou.

Zdá se mi, že tetování je v naší kultuře něčím zbytečným. Finance, které stojí by mohly pomoci potřebným lidem. Kolik dětí umírá hlady, nemůže chodit do školy a já si tady budu vyhazovat peníze za zbytečnost?

Dělám si tetotávní snad jen kvůli módě? Proč se chci podřizovat módnímu trendu a nechám si tak brát svobodu?

Dělám ho proto, že chci na sobě mít nějaké symboly? Kolik takových symbolů, kteří lidé na sobě nosí, vyjadřují spíše jakési spojení s peklem. Ale i kdyby bylo tetování samý svatý obrázek, nevidím pro to důvod. 

Mimo jiné, tetování může být i nevratné a jednou bude člověk nejspíše litovat, že  se nechal tetovat.

Závěr: moc bych jakékoliv tetování neradil. Není nutné a finance mohu opravdu darovat na potřebné.

Nenejvíš lze využít na chvíli nějakou nálepku, která není tetováním a dá se časem odstranit.

Milá Amy, máš zvídavou otázku na kterou je jasná odpověď. Bůh JE. Tedy existuje stále od nekonečna do nekonečna. Nikdo ho nestvořil. Je počátek všeho. Tak se o Bohu hovoří nejen ve filosofii, ale tak se nám představil i v Bibli, když Mojžíšovi sdělil své jméno - JAHVE - jsem, který jsem.

Milá Evčo,

je super, že přemýšlíš a ptáš se ohledně své budoucnosti. Existuje nejedno povolání, ve kterém se dostávají lidé do morálních dilemat. Může jít klidně o učitele, od kterého chtějí, aby dětem vykládal pomýlené věci o sexu, jde často o novináře, kteří mají v zájmu svého majitele v článcích lhát... jde o lékaře...a jde také o farmaceuty. Ideální by bylo neprodávat antikoncepci ani pilulky usmrcující plod dítěte. Kdyby nějaký věřící člověk vlastnil lékárnu, měl by na to dbát. Když jde o zaměstnance v běžné lékárně, měl by si vymoci tzv. výhradu svědomí, tedy že nebude v práci konat to, co odporuje jeho vnitřnímu přesvědčení, jeho svědomí. Mnozí to řeší tak, že u hormonální antikoncepce vysvětlí ženě, o jaké jde svinstvo, doporučí přirozené metody sledování plodnosti, mají na kurzy symptotermální metody letáky v obchodě, a antilkoncepci vydají. Někteří křesťané vysvětlí, ale když žena na vydání antikoncepce trvá, pak jí odkáží ke kolegům. Obtížnější je to u pilulky usmrcující oplodněné vajíčko. Tam nejde vydat, protože nejde o lék, ale o jed a vědomou smrt. Je dobré ženě žádající přípravek vysvětlit a když žena na svém trvá, předat kolegům. Ideální je, když ani lékárna takové přípravkdy nevede a neprodává. Však si žena může, když na tom trvá, dojít jinam. V praxi tedy velice záleží, jak je křesťan silnou osobností a jak je ochoten jít s kůži na trh. Znám křesťany, kteří nakonec právě kvůli konfliktům ve svědomí odešli z lekáren a pracují v jiných oblastech farmacie. Jak píšeš, jde o rozhodnutí druhé strany, ale strana druhá nějak spoluparcuje. A se zlem spolupracovat nelze.