Milá Majdo,

oceňujeme Tvoji snahu najít si na modlitbu čas a klidné místo. Je dobře, že se o něco takového snažíš. Bohužel to v Parbubicích moc neznáme. Jen podle zběžného pohledu do mapy jsme zjistily, že v okolí kolejí ani není římskokatolický kostel, kam bys mohla zajít třeba cestou ze školy (i když třeba jednou týdně by sis takový menší "výlet" do kostela udělat mohla).

Přesto se ale modlit můžeš. A že to nepůjde vždycky tak, abys měla úplný klid? Víš, Bůh dobře vidí, jaké máš podmínky, vidí i Tvoji snahu se modlit. On nehledí na výkony, na počty odmodlených růženců a délku modlitby, ale na Tvoji opravdovost a upřímnost srdce. Vidí každou snahu být s Ním ve spojení, vnímá každou střelnou modlitbu, kterou k Němu během dne vyšleš. Proto se netrap a dělej to, co dělat můžeš. Např. můžeš celou svou situaci svěřit do rukou Jemu - předtím než se začneš růženec modlit mu svěř svoji spolubydlící, aby měla pro Tebe a Tvoji víru pochopení. Pros o dar víry i pro ni. Pros o odvahu jí říct o tom, že bys měla ráda klid na modlitbu. O sílu a trpělivost, kdyby Tvá spolubydlící nechtěla respektovat to, že jsi věřící. O otevřené srdce. Potom se začni modlit na pokoji - třeba večer před spaním. Možná to ze začátku nebude snadné, ale budeš tím vydávat svědectví o své víře. A kdoví? Třeba se Tě spolubydlící časem zeptá, proč se růženec modlíš, co to je a k čemu je to dobré, proč je pro Tebe modlitba tak důležitá... Třeba i tím, že nemáš jinou možnost než se modlit na pokoji, Ti chce Bůh něco naznačit. 

Věříme, že to s Jeho pomocí zvládneš. Tak hodně odvahy. 

Milá Lolo,

tvoje otázka je velice zajímavá a docela racionální. Podívej, rodiče nesou odpovědnost za to, aby své děti kvalitně vychovali. Mají odpovědnost za rozvoj osoby dítěte po všech stránkách: tělesné, znalostní, zdravotní, duševní. A pochopitelně i duchovní – vztah k Bohu. Pokud něco zanedbají, pak je to možná způsobeno tím, že prostě nemají dostatek znalostí (např. neučí děti cizí jazyky, neučí o Bohu) nebo je nedostatek rozvoje dítěte spojen s jejich pohodlností a nedbalostí. Kolik lidí trpí tím, že jim rodiče neposkytli zavčas to, co měli. Mimo jiné i proto rodiče při křtu svého dítěte slibují Bohu, že své dítě k němu povedou. Jak to plní, to je další věc. Dokonce, kdyby rodiče péči o dítě vážně porušovali (třeba dítě neposílali do školy), budou voláni společnosti k odpovědnosti.

Dar víry má dvě důležité okolnosti: je darem Božím, které mohou rodině částečně zprostředkovat, ale dítě se jednou v dospělosti musí samo pro lásku k Bohu rozhodnout. Na rodičích je, aby dítěti nabídli lásku Boha a dítě se pak pro vztah s Bohem rozhodlo. Je to jako to, že rodiče vedou dítě ke vztahu k pratetě, ale jednou se dítě rozhodne, zda s pratetou bude v častém nebo jen občasném kontaktu. Pokud rodiče naučí vztahu lásky, jistě dítě jednou v dospělosti s pratetou bude rádo komunikovat.

A ještě jedno: křest je proměna srdce. Bůh vstoupí do nitra dítěte, člověka, promění ho a začne s ním vztah. Je to nádherné přátelství, které se začíná ve křtu. Neboj se a zkus se s Ježíšem více kamarádit. Uvidíš, jak se to s ním krásné. 

 Milá Ellis,

víra je dar, je to vztah s Bohem a vztah se společenstvím věřících přátel. Nelze přetahovat na jinou víru. Ale je možné přijmout víru druhého. Proč? Snad nejvíce kvůli dětem. Výchova dětí v manželství, kdy jeden rodič je věřící katolík a druhý praktikuje víru jako evangelík, je vždy obtížná a pro oba rodiče bolestná. V jaké víře vychovají své děti? Proto je lepší mít víru společnou.

Chápejme tedy rodiče, kteří říkají moudrou radu. Na druhou stranu jen radí. Rozhodnout se i s riziky musí snoubenci. Pro koho je víra zásadní, ten se bude nad nevírou či jinou vírou svého budoucího manžela/manželky velice zamýšlet. Bude si klást otázku, jak se budou společně modlit a jak společně vychovávat děti.

Milá tazatelko,

o případu, o kterém hovoříš, sice nic nevím, ale samozřejmě, že se stává, že se někdo zhroutí.
Pán nás má rád, a proto opravdu každému "nakládá" to, co unese. Ale zde je jeden háček. Co když si my lidé naložíme více? Co když nedbáme na své zdraví, na odpočinek, na radu blízkých? V životě je třeba vždy hledat vůli Boží: v modlitbě a také prostřednictvím rady zkušenějších. Nelze zvládnout vše. Je tedy možné, že někdo pracuje pro Boží království, zachraňuje duše, ale sám zapomněl na to, že ne každé dobro je vůlí Boží. Tedy celý život je třeba pozorně hledat vůli Boží a nevymýšlet si své konstrukce o tom, co musíme dělat.

Milá Terez,

máš-li ve svém nitru touhu po tom stát se řeholní sestrou, pak Ti doporučuji, aby ses obrátila na sestru S. M. Vincentu Kořínkovou, která pro takováto děvčata pořádá různé duchovní obnovy a akce (vincenta@boromejky.cz, tel.: 723 477 525).

Své povolání poznáš nejen modlitbou, ale i tím, že se začneš s různými řády seznamovat.

A diskuse o víře? Musíš to zkusit, i když to možná nedopadne poprvé dobře. Ale kdo nic nezkusí, nic se nenaučí.Tedy, odvahu k dialogu s druhými o Pánu Bohu a jeho lásce. Mluv s nimi o svém prožívání víry, o tom, že Bůh lidi miluje atd. 

 Milá tazatelko,

přímo to braní jména Božího nadarmo není, ale stejně bych to neříkal. Všachna takováto citoslovce jsou vlastně jen nekázní. 

Milá tazatelko,

je to jistě nepříjemné, co ti brácha dělá. Je asi mladší, ne? Možná, že ho opravdu baví to, že se lekáš a pištíš. Kluci jsou někdy takoví, že provokují a mají radost z toho, že se děvčata čertí, piští a zlobí se.

Můžeš to vzít jako trénink nervů, že se budeš snažit po leknutí se co nejrychleji uklidnit a budeš dělat jako nic. No, není to lehké, ale zkusit bys to mohla. Kluky od takových hloupostí nejvíce odradí, když je na ně děvče netečné, prostě nereaguje. Pak už je to totiž nebaví.  Tvé ječení a mlácení bráchy není nic šlechetného, ale hřích to jistě není. I když to mlácení by být hříchem mohlo být. Znáš toto pořekladlo: co se škádlívá, to se rádo mívá? Asi každého někdy mladší sourozenec štval a dopaloval až k smrti. Ale neboj, jistě to zvládneš, i když to dá trochu námahy. 

Podívej, Bůh je opravdu milosrdný a běžné hříchy odpouští nejen rád, ale snadno. Problémem jsou hříchy těžké, protože ty ho urážejí a nás mimořádně poškozují. Proto odpuštění těžkých hříchů vyžaduje určitý proces, ke kterému patří i vyznání všech takových hříchů. Pozor. Nedodržet eucharistický půst není nic chválihodného, ale není to těžký hřích, ale pouze lehký či dokonce jen nedbalost. Takže na Tvůj dotaz je odpověď: ano, odpustil obě nedodržení. 

otázka: Odpustil by se mi těžký hřích, když bych se zpovídala jen z jednoho konkrétního a udělala bych jich víc stejného druhu a to bych si vzpomněla až po zpovědi. Musím ty další stejné hříchy při další zpovědi vyznat, nebo mi už byly odpuštěny?

odpověď: Ve zpovědi je nutné vyznat všechny těžké hříchy (počet a druh), na které si při zpytování svědomí vzpomeneme. Tedy, pokud by sis na těžké hříchy vzpomněla až po zpovědi, jsou ti odpuštěny, i když je třeba je vyznat u příští zpovědi. Ale ruku na srdce. Těžký hřích je takový zásah do života, že snad ani nejde na něj zapomenout. Otázka je, zda nevidíš těžký hřích ve všem možném. Máš-li na toto téma chuť si něco přečíst, psal jsem o tom v knize: Jan Balík: Máš na víc, která vyšla u Paulínek. Dá se u nich koupit i do čtečky.  

Důležitá otázka. Pokud se zastavíš a přemýšlíš, používáš svědomí. Řekne-li ti, co je dobré a zlé, a ty se rozhodneš pro zlé, je to klasický hřích. Těžký tehdy, když je to ve vážné věci. Jsi ve věku, kdy se učíš svému svědomí (hlasu Boha v našem nitru) naslouchat a podle něj jednat. Tak hodně sil k dobru.

Milá ?,

obecně platí, že se nesmíme vydávat dobrovolně do blízké příležitosti těžkého hříchu (např. brouzdat jen tak internetem snadno dovede k nějakým videím, která jsou erotická, a to pak vede snadno k pokušení si je pustit, a to zase vede snadno vede k masturbaci). 

Nedovedu tedy odpovědět, zda je to u Tebe těžký hřích, protože nevím, o jaké situace jde a jaké hříchy pak děláš. Víš, pokušení je záludné. Je jako slaboučká nit, která nás ale pomalu může úplně svázat. U hříchu platí: kdo uteče, vyhraje. Tak se neboj a do situací, které vedou ke hříchu, se nevydávej. A spoléhání na Boží milosrdenství? Myslím si, že to u Tebe nebude hříšné spoléhání, ale prostě určitá etapa života, ve které zjišťuješ své meze, hledáš svou životní cestu a začínáš se vědomě stavit za dobro a odmítat zlo.