Ahoj krtečku, díky za dotaz. Popřát kamarádce k narozeninám, popovídat si a např. si u toho zahrát nějakou deskovku, prostě prožít s kamarádkou její  významný narozeninový den, není určitě nic špatného ani v době postní. Měj krásné dny. M.

Milá Ludmilo,

přímluvná modlitba je zcela normální modlitba, kterou se modlí každý z nás, když se za někoho či za sebe modlíme. Používáme ji při mši. Někdy si to ani neuvědomujeme. Pokud se týká způsobu modlitby, kterou ty máš na mysli, je to přímluvná modlitba ve společenství, která klade důraz na některé její prvky a okolnosti. Někomu se líbí a modlí se jí, jiní ji nepoužívají. Prostě je to jeden ze způsobů modlitby. A kdo ho vede, je dobré, aby se tuto modlitbu dobře naučil od těch, kteří s ní mají zkušenosti.

Breviář či růženec se taky musíme naučit.

Milá tazatelko, ptáš se na to, zda člověk v nezvladatelné situaci se může sebepoškozovat nebo si vzít život. Víš, Bůh nás má všechny nesmírně rád. Víme, že právě z lásky k nám byl Pán Ježíš ukřižován, ale pak třetího dne vstal z mrtvých. To znamená, že i On prošel branou hrozného, obrovského, nezvladatelného utrpení. ALE třetího dne vstal z mrtvých! A i pro každého z nás, když se ocitáme v nejrůznějších, velice těžkých situacích, Bůh má řešení. Tedy první, na čem je třeba přemýšlet, zní: Bůh je láska, Bůh je síla, Bůh je spása, Bůh je záchrana! A to i v takových situacích, které se nám můžou zdát, úplně, úplně mimo. Když něco takového prožíváme, první věcí je držet se Boha - jako ten tonoucí. Boha se můžeme v takových situacích držet skrze modlitbu, skrze pohled na kříž, kdy jenom tiše pláčeme ale upíráme svůj zrak k Pánu Ježíši. No a Bůh nám posílá také lidi, kteří nám pomáhají. To znamená, že v takové situaci je dobré najít někoho, ke komu má člověk důvěru. Může to být kněz, může to být řeholní sestra, někdy psycholog, může to být někdo ze starších, zkušenějších lidí, kteří tě vyslechnou, a kteří ti pomohou radou. Neboj se za někým takovým zajít. 

Kdo se snaží i třeba křečovitě důvěřovat Pánu Bohu, ten zakusí, že i v nezvladatelných situacích nám dá sílu a postupně se i těžkost promění.

Pokud nedůvěřujeme Pánu Bohu je život mnohdy fakt moc černý. Pokud nedůvěřujeme Pánu Bohu, snadno začneme mít pokušení udělat něco proti sobě, sebepoškozovat se, a to je špatné a je třeba to nazvat hříchem. A pokud se týká sebevraždy, tak je to opravdu hřích, který je vážný.

Co tedy dělat? Držet se vždy za každé situace za ruku Boha.

Milá tazatelko, církev byla vždy proti týrání, ale umírněný fyzický trest nemusí být nutně týráním. Myslím, že o hodnotě sankce - trestu - jako podnětu k rozvoji, velice pěkně píše papež František v Amoris laetitia (268 - 270). Doporučuji pročíst.

Říká, že si dítě musí uvědomit, že špatné skutky mají následky. Napomínat a ukládat trest je třeba z lásky a ne jako nezvládnutí vlastního hněvu a agresivity. "Je třeba najít rovnováhu mezi dvěma stejně škodlivými krajnostmi. Jednou je nárok vytvářet svět na míru tužeb dítěte, které vyrůstá s pocitem, že je nositelem práv, ale nikoliv povinností. Druhou krajností je přimět jej žít bez vědomí vlastní důstojnosti, jedinečné identity a práv, trýznit jej povinnostmi, aby v podrobenosti uskutečňovalo tužby druhých."

Papež sice nehovoří přímo o fyzických trestech, ale je možné je do jeho obecných slov zahrnout.

Odpověď neobhajuje fyzické tresty, ale konstatuje, že v některých situacích je možné sáhnout i k jejich využití - vždy s umírněností. 

Milá tazatelko, kdo spáchá sebevraždu, jistě dělá vážný špatný čin. Avšak to neznamená, že jde vždy o hřích těžký a že jde ten člověk automaticky do pekla. Za prvé: nevíme, zda v poslední milisekundě nelitoval. Pokud ano, pak mu Bůh jistě odpustil. Za druhé: v současnosti díky psychologii víme, že mnozí lidé spáchají sebevraždu ve stavu, kdy jsou nějak psychicky nemocní a za svůj čin nenesou plnou odpovědnost. Jedná se tedy sice o špatné jednání, ale ne o těžký hřích - nedělají ten čin s plným vědomím. 

Obecně platí, že sebevražda je vážný hřích, ale nikdy nevíme, jak to bylo u konkrétního člověka. Proto věříme, že Bůh chce odpustit i těmto lidem. Jak to ale je u konkrétní osoby, to ví jen Bůh.

Milá tazatelko, výtečná otázka. Nabídnu ti malý test. Představ si váhy. A budeme vážit knihy, které čteš. Na jednu stranu vlož knihy jako detektivky včetně true crim. Na druhou misku vah vlož kvalitní knihy, podporující tvou víru: Písmo svaté, katechismus, životopisy svatých....krásnou literaturu. Která miska vah převáží? Ta druhá s duchovními knihami nebo první? Výsledek ti jasně odpoví, co je pro tvůj život důležité a jak volit svou četbu. Jde o vyváženost a o to, aby člověk nevěnoval mnoho času tomu, co je méně hodnotné a pro život méně užitečné.

Milá Kláro, lítost nad hříchy, která je třeba u odpuštění hříchů, je vnímání, že jsem svým špatným činem zranil Boží lásku a že jen on mi může odpustit. Stačí, když vědomě vyslovíme: Bože, prosím, odpusť mi mé hříchy, smiluj se nade mnou nebo jinou modlitbu. Může pomoci i četba Písma. Třeba Žalm 51 nebo stať z evangelia, kde Ježíš někomu odpouští. Můžeš na sebe nechat text chvíli působit a pak vlastními slovy pohovořit s Ježíšem a prosit o odpuštění. Pokud se někdy přidá pocit lítosti, slzy lítosti....to je vše jen možný důsledek, ale ne nutný. Takže lítost je ve své podstatě přesvědčení, že jsem zranil Boží lásku a tuto svou vinu vyznávám, uznávám a prosím o očištění.

Ahoj Klarísku, díky za dotaz. Nejlepší by bylo se obrátit na kněze vaší farnosti a zeptat se ho, farnosti pořádají různé duchovní obnovy, uričtě i ve vašem okolí, tak by ti mohl poradit. Také na Centrech mládeže duchovní obnovy probíhají, můžeš se tedy zeptat i tam. Diecézní setkání s mládeží bývají také v sobotu před Květnou nedělí. Z redakce přejeme hezké postní dny. M.

Milá tazatelko, na videích se toho dá vidět, ale ne vše je skutečnost.

Pán Ježíš i dnes uzdravuje. Například se dějí zázraky uzdravení v Lurdech. Pokud církev prohlásí nějakého člověka blahoslaveným či svatým, vyžaduje se také zázrak Boží na přímluvu toho člověka. Je to jakési Boží potvrzení, že onen člověk je v nebi. Někdy se uzdravení dějí i při modlitbě. Církve ale dobře ví, že se dějí spíše v tichu a ne veřejně a na povel nějakého guru. Takže na taková videa a "večery uzdravení" pozor.

Podobně církev zná i službu vysvobození od posedlosti - exorcismus. Avšak ten může dělat jen biskup nebo kněz jím pověřený. A dobře vím, že exorcismus sice chce kdekdo, ale ve skutečnosti většinou jde o psychické problémy a ne posedlost.

A nyní k poslední části Tvého dotazu. Co lidé, pokud jsou uzdraveni od Boha, prožívají? No osvobození, úlevu, vnitřní pokoj. V jejich životě se změní něco, co sami změnit nemohli.

Z toho, co jsem napsal, je zřejmé, že nejdůležitější uzdravení je uzdravení nitra člověka, osvobození od hříchu. Ano, člověk, který je úzkostlivý, může u Boha nalézt pokoj a klid, protože si uvědomí a prožije, že je jeho život v rukou Božích. Pokud je někdo věřící, přistupuje k eucharistii a ke svátosti smíření, je dobré si uvědomit, že tyto svátosti jsou nejintenzivnějším setkáním s Ježíšem, který uzdravuje. Pokud někdy vnímáme, že potřebujeme pomoc Boží, proč po přijímání eucharistie nevyslovit modlitbu: Ježíši, prosím, uzdrav ve mě to, co je nezdravé. A u zpovědi podobně. 

Bůh dobře ví, co nám prospěje. Jednou uzdravení, jindy nesení kříže obtíží. 

Nakonec i svatý Pavel to říká (2 Kor 12, 7nn):  "A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval.

8Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil,

9ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.

10Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný."

Ahoj, naše poradna sice primárně slouží pro naše INové čtenářky tak do 20let, ale myslím, že tuto otázku může člověk řešit vlastně kdykoliv, když začne s někým chodit. Píšeš, že chodíš s nevěřícím klukem, který se ale rád do všeho s tebou zapojuje, jen nebývá iniciátorem. Myslím si, že to tak bývá ale i u věřících kluků nebo mužů. Iniciátorem obvykle u různých akcí i výletů bývají asi spíše holky nebo ženy. Co se týká přednášek na nejrůznější témata o vztazích, zkus se obrátit na Centrum pro mládež, které u vás působí nejblíž (pokud nevíš, stačí zadat na netu) a myslím si, že nějaký program a témata, o které bys stála, tam najdeš. Ale sama za sebe si myslím, že nejlepší je vždycky si o všem spolu popovídat, vysvětlit si různé věci. Ocenila bych např. to, že ti tvůj kluk řekl a přiznal, že nemá podobné návyky z domu a neví, jak to má dělat a rád se zapojí... Víš, ani v manželství není všechno vždycky dokonalé, jsou různé problémy i rozdíly, ale tím, že si spolu o nich dva lidé povídají a rozebírají různá řešení, s úctou jeden ke druhému, se právě navzájem obohacují a mohou společně růst a věřím, že Pán jim k tomu s velkou láskou žehná. V manželství, ale už i  když s někým chodíš, je to hlavně o komunikaci, o přijetí toho druhého i s tím, že není ve všem podle našich představ. A druhé člověka nepředěláš. Ledacos se může změnit, ale žádné knížky a přednášky asi nikoho nezmění o 180 %. Každý z nás je originál, má svoje dobré ale i horší stránky a vlastně celý život se s nima učí nějak pracovat. A partneři se o spoustu věcí mohou v manželství podělit a není na tom vůbec nic špatného, naopak. Snad ti toto krátké zamyšlení trošku pomohlo. Z redakce ti přeji požehnaný postní čas. M.