Milá Maky,

na lyžařském kurzu určitě budete mít i nějaký čas pro sebe, proto nebude problém se před snídaní stihnout pomodlit. Večer před spaním také určitě budeš mít dostatek času na modlitbu. Pokud bys měla pocit, že to bylo málo, předpokládám, že budete mít i nějaké volno třeba po obědě, takže se klidně můžeš pomodlit ještě během dne. Martina

Milá Bětko,

je správné, že uvažuješ, zda je tetování OK nebo spíše ne.

Tetování patří mezi zvyky, které byly spojeny s určitou kulturou. Do evropské a křesťanské nikdy nepatřilo. Až v poslední době se stalo módou. Je třeba se tedy ptát, co tím tetováním chci vyjádřit. Co mě k tomu vede a zda to není zbytečné vyhazování financí a nebo spoutanost módou.

Zdá se mi, že tetování je v naší kultuře něčím zbytečným. Finance, které stojí, by mohly pomoci potřebným lidem. Kolik dětí umírá hlady, nemůže chodit do školy a já si tady budu vyhazovat peníze za zbytečnost?

Dělám si tetotávní snad jen kvůli módě? Proč se chci podřizovat módnímu trendu a nechám si tak brát svobodu?

Dělám ho proto, že chci na sobě mít nějaké symboly? Kolik takových symbolů, kteří lidé na sobě nosí, vyjadřují spíše jakési spojení s peklem. Ale i kdyby bylo tetování samý svatý obrázek, nevidím pro to důvod. 

Mimo jiné, tetování může být i nevratné a jednou bude člověk nejspíše litovat, že se nechal tetovat.

Závěr: tetování nelze považovat za zcela OK. My křesťané vyjadřujeme svou víru jinak - třeba křížkem na krku.

Ahoj Já:), díky za dotaz. Začnu asi od konce tvého dotazu. Jídlo bych si rozhodně neznechucovala, spíš bych se zamyslela nad tím, jak a co jím. Je fajn si jídlo rozdělit do více chodů. Kvůli několika soustům navíc si nedělej vrásky. Snad jen bys mohla např. místo sladkostí nebo příliš tučných jídel "zobnout" nějaké ovoce nebo zeleninu, müsli, oříšky, ryby, luštěniny. ;-) Dospívající člověk, jehož tělo se vyvíjí, má jiné stravovací potřeby než člověk dospělý. Také záleží na tom, kolik máš pohybu, jak rychlé máš spalování atd. Lepší než srovnávat se s někým je používat zdravý rozum. Samozřejmě, že špatné jsou extrémy - držet hladovky nebo se přejídat, cpát se sladkostmi a zapomínat na ovoce, zeleninu apod., ale pokud se budeš přiměřeně hýbat a také pít dostatečné množství tekutin a jíst pravidelně (5x - 6x denně) tak, abys netrpěla pocitem hladu, naučíš se vlastně správnému stravování, a pak u tebe nebude mít obezita žádnou šanci. Blíží se prázdniny, sportuj, raduj se, užívej života, a klidně si vychutnej i nějakou tu zmrzku či zákusek, a pak šup na kolo nebo si běž třeba zaběhat s kámoškou. Budeme rádi, když se nám po prázdninách ozveš, jak ti to šlo. Držíme palce. M.

Milá tazatelko,

myšlenky jsou jako mouchy. Lítají kolem nás. Hříchem se stává myšlenka tehdy, když s ní souhlasím. Jak zacházet s myšlenkami? Učit se poznat, zda je to pokušení nebo ne. A k těm špatným se naučit být lhostejná. Prostě se naučit nevěnovat jim pozornost. Píši o tom v knížce: Jan Balík? Máš na víc. (Nakladatelství Paulínky.) Lze ji koupit i jako e-knihu. Tam se dočteš ohledně své otázky mnoho dalšího a zajímavého. Tvojí otázkou se zabývali už dávno poustevníci, kteří se snažili odejít do ústraní, aby je nic od Boha neodvádělo. A najednou - myšlenky byly i v poušti.

Milá Kájo,

díky za tvoji důvěru, se kterou se na nás obracíš. Je to závažná věc, především pokud uvažujete o manželství.

V první řadě by sis měla úplně otevřeně promluvit se svým partnerem. Co to pro něj znamenalo? Je to něco, co ho láká stále, nebo to bylo jen experimentování? Je si jistý, že už se nic takového nebude opakovat? Co pro něj znamenáš ty a váš vztah? Samozřejmě i ty si sama v sobě si musíš ujasnit, nakolik je tato partnerova minulost pro tebe překážkou. Jsi schopná s ním žít a přenést se přes to? Dovedeš si se svým partnerem i přes to představit společný život?

Nejspíš by bylo vhodné, kdyby si tvůj partner promluvil s nějakým odborníkem, psychologem, možná sexuologem, aby si ujasnil určité věci. Samozřejmě je to také něco, co by měl vědět kněz, který vás bude připravovat na manželství.

S manželstvím bych určitě ještě doporučovala počkat, dokud si s partnerem tyto věci neujasníte a on si nebude jistý, že opravdu chce být jen s tebou po všech stránkách. Dej také čas sobě, abys o tom mohla přemýšlet a ujasnit si to a v klidu a zodpovědně se rozhodnout.

Martina

Ahoj Kájo,

předmanželský sex je samozřejmě z pohledu víry hřích pokaždé. V tomto případě bych se na to ale dívala spíš z roviny lidské. Tvoje kamarádka je se svým přítelem, je to jeden partner, se kterým si jsou navzájem věrní. Ty jsi byla v opilosti s dvěma kluky jednorázově. Nejde o to, jestli je hřích jako hřích, otázka je, jakou ty máš sebeúctu.

Zkus se na to podívat pohledem někoho nestranného: Jak by ses dívala na holku, o které se povídá, že se vyspí s každým? A jak by ses dívala na svoji kamarádku, která by něco takového udělala? Mohlo se to stát jenom jednou, ale bylo by ti jedno, kdyby se o tobě povídalo, že se vyspíš s každým? Je to chování, ve kterém bys chtěla pokračovat?

Je totiž fajn vážit si sebe sama, mít sebeúctu a nastavit si hranice. Chtěla bys chodit s klukem, který před tebou vystřídal spoustu holek a nic to pro něj neznamenalo? Nebudeš se v takovém případě bát, že za chvíli vystřídá i tebe? A až se do někoho opravdu zamiluješ a budeš s ním chtít být, jaké ti bude přiznávat svoje předchozí zkušenosti?

Zkus se nad tím zamyslet takto. Martina

Milá Maky,

modlíme se, abychom Bohu za pokrm poděkovali a uvědomili si, že je jídlo jeho darem. To, že se ukončí stolování opět modlitbou je moc dobrý zvyk. Jsme myslící lidé, kteří si potřebují uvědomit lásku Boží a využívají k tomu všechny možné příležitosti.

V rodině je společná modlitba před i po jídle též kultivujícím prvkem: všichni společně začínají a končí stolování. Jídlo pak je i společnou událostí rodiny, která je pohromadě.

Milá Marie,

děkujeme za důvěru, se kterou se na nás obracíš.

Píšeš, že Boha znáš, ale ne dlouho. Zároveň popisuješ své pochybnosti a obavy.

Vztah s Ježíšem je cesta lásky, protože Bůh neumí nic jiného, než milovat, darovat se, sdílet se, odpouštět atd.

Problém je, že my lidé na jeho lásku ne vždy dokážeme odpovídat a mnohdy se nám jeho projev lásky nezdá jako láska. Je to tím, že lidské představy o lásce jsou velice ubohé. Bůh je daleko větší, láskyplnější.

Co s tím?

Proto se o víře hovoří jako o cestě. Ty jsi ji nastoupila a postupně v ní budeš růst.

Praktické rady, které Ti pomohou:

- věnovat se modlitbě (spíše té, kdy více nasloucháme) a studiu víry (Youcat, Tweetuj s Bohem),

- mít nějakého kněze, ke kterému můžeš občas přijít a podiskutovat o tom, co se ti honí hlavou (tzv. duchovní vedení),

- mít živé společenství, kde se víra sdílí.

Cesta víry je krásná, ale také není snadná a obsahuje nejednu slepou uličku.

Mohla by ti pomoct kniha, kterou jsem před časem vydal pro mladé: Jan Balík: Máš na víc. Je ji možné koupit u Paulínek dokonce i jako e-book. V této knize jsou základní podněty pro duchovní cestu víry pro mladé lidi.

A ještě dvě poznámky:

- když tě kdykoliv chytne nějaká pochybnost, hned v duchu řekni: Pane Ježíš, mám tě rád, smiluj se. A pak se již té věci nevěnuj.

- číst knihy od autorů jako Pio, Faustina... S těmi bych malinko počkal. Proč? I když je psali světci, vznikaly v určité době, pro určitou situaci... Tedy je třeba jejich výpovědi vnímat v souvislostech. V opačném případě, jako se ti asi stalo, se mohou stát příčinou strachu a zmatku. Slova v těch knihách jsou sice vážná, ale nejedná se o Bibli, o slovo Boží. Je tedy důležitý výklad a pochopení v kontextu.

Milá Lily,

buď úplně klidná. Papírek na poznámky používají i lidé dospělí. Podstatné je, aby se člověk na zpověď připravil, opravdu litoval a chtěl se ve svátosti smíření setkat s milujícím a odpouštějícím Ježíšem.

Papírek často prospěje tomu, že je člověk klidný, že řekl vše.

Koneckonců, na papír si můžeš poznamenat i různé otázky, které můžeš knězi ve zpovědi položit a on Ti pomůže v orientaci v duchovním životě.

Milá Marino,

ptáš se na to, co je nactiutrhání. Jde o pravdu, kterou šíříme bez potřeby.

Ale jde vždy o pravdu? Nejde jen o můj dojem? Často to bývá jen zdání.

Máme se snažit o zachování dobrého jména druhého člověka.

Jsou ale okamžiky, kdy je třeba říci své mínění: jsme dotazováni na svědectví o druhém třeba před kněžským svěcením, před svatbou...

Ty se ptáš na různá hodnocení druhého - ano, šlo by většinou o nactiutrhání, pokud by se to říkalo bez potřeby.

A okolnosti?

To je vždy třeba posuzovat.

Ano, můžeme si s tím, o kterém předpokládáme, že to nebude roznášet, popovídat o druhém, ujasnit si svůj pohled a názor.

Jak tedy postupovat v běžném životě?

Snažit se o druhých hovořit dobře nebo mlčet.

Když jsem tázán, nemusím každému říkat o druhém, co vím. Také mně by bylo nemilé, kdyby druzí roznášeli o mně moje nedobré stránky.

Když je vážný dotaz, což bývá jen ojediněle, mám říci, své mínění.

Není to jednoduché, že?

Ale mluvit o druhých na veřejnosti dobře je velice moudré.