Milá Moniko,

když člověk usne na mši a dopředu neplánoval, že se na ní dobře vyspí :((, není to opravdu hřích.

Spíše to štve. Co s tím? Jistou dobu mi pomáhalo, že jsem mši sledoval z kacionálu a misálu. Tedy to, co říkal kněz nebo lidé, jsem nejen slyšel a říkal, ale také viděl napsané. To fakt pomáhá. Kromě kázání můžeš takto celou mši sledovat dvěma smysly. Existuje aplikace misál do mobilu, kde najdeš všechny texty mší včetně čtení a toho, co říká kněz.

 Milá eli,

děkujeme Ti za důvěru, se kterou se na nás obracíš. Nejrůznější myšlenky nás napadají a ani nevíme, proč. Je důležité, abychom měli někoho, s kým si o nich můžeme povídat. Kdo nás prostě vyslechne a řekne: ale to je blbost, neboj, to zvládneš apod. Máš někoho takového? Maminku, kamarádku.... Myslím někoho staršího a určitě nemám na mysli někoho přes internet. Prostě živého člověka. Nemáš-li, pokus se někoho najít. Třeba to může být i babička nebo děda.

O myšlenkách, jak píšeš, jsem napsal pro mladé knížku: Máš na víc. Můžeš si ji opatřit u Paulínek:

https://www.paulinky.cz/obchod/produkt/Mas-na-vic-zivot-je-umeni-kteremu-se-ucime-od-mladi.html

Když píšeš, že Tě napadly myšlenky i ohledně sebevraždy, nemusí to být nic závažného, prostě takový splín, že si člověk začne myslet, že by bylo lepší, kdyby nežil. Ale pokud by Tě napadli častěji, je nutné se s nimi někomu svěřit.

Pana faráře se neboj a zajdi za ním klidně i mimo zpověď. Tomu se pak říká duchovní rozhovovr a lze se ptát na to, co se člověku honí hlavou.

Myšlenky je třeba rozpoznávat. Když je to špatná myšlenka, pak je nejlepší na ni přestat myslet, pohrdnout jí a ona většinou odletí. Někdy je dobré říci střelnou modlitbu: Pane, Tobě důvěřuji, Tobě se svěřuji. Většinou je vhodné mysl zaměstnat něčím jiným: začít něco číst, dělat nějakou domácí práci, jít si zaběhat, udělat něco dobrého pro druhé... nebo prostě jen začít počítat a soustředit se na to. 

Jak píšeš o myšlenkách o sexu, zda je to hřích, tak odpověď je taková: většinou to hřích není, ale má cenu to ve zpovědi vyznat, i když to není nutné, protože ďábel utíká tehdy, když jeho kejkle odhalíme. Je to on, který nás stále ponouká: nic neříkej, co by si o tobě pomysleli.

Hodně radosti z blížícího se adventu.

Milá Maruš,

při čtení tvého dotazu mě hned napadá takové řešení: Co takhle si promluvit s rodiči, že by ses nastěhovala zase zpátky k nim do patra? Nebo alespoň co takhle aspoň trávit víc času u nich? Možná by stačlo říct, že je ti u sebe nahoře smutno, jak tam jsi celý den sama a že bys ráda trávila odpoledne nebo večer ve společnosti rodičů, můžeš si v kuchyni napsat úkoly a věnovat se svým koníčkům tam, pomoct mamce s večeří a pak se můžete společně podívat na film... Možností je spousta a podle toho, co píšeš, bych ti doporučovala, abys vyhledávala společnost, po které toužíš, protože když je člověk pořád sám a společnost si nahrazuje filmy a hudbou, tak to není moc dobré, jak už jsi sama pochopila.

A jak bojovat s leností? Na to je spousta návodů a každému asi vyhovuje něco jiného. Mně osobně pomáhá vypnout počítač a udělat si seznamy a plány toho, co musím a chci stihnout, mít každý den vyhrazený čas na určité věci a činnosti (i na modlitbu), ale je pravda, že ne každému bude vyhovovat takový systém. Dobré zkušenosti mám i se systémem odměn, především pokud musím udělat něco, co mě moc nebaví. Např. Pustím si video až po tom, co napíšu domácí úkoly a uklidím. Neboj se v tomhle případě zadat do vyhledávače třeba Jak bojovat s leností apod. Důležité je v tomhle případě posilovat pevnou vůli a lenost prostě překonávat. Ono koukat na internet je sice pohodlné, ale představ si, jestli ti to dává něco dobrého? Nebylo by možná lepší se jít radši věnovat svým koníčkům? :) Snad ti taková odpověď aspoň trochu pomohla, kdyžtak se ještě ozvi a rozepiš, i to hodně pomáhá :) Martina

Milá Monulino,

děkujeme Ti za dotaz, který je pro Tebe jistě velice důležitý. Každé násilí, natož sexuální, zanechává v nitru člověka velikou jizvu. Mnohdy je třeba pomoci psychologa, psychoterapie - ti se zaobírají určitou oblastí lidského života spojenou s nitrem - psyche. Člověk je jednota těla a duše. Proto je třeba léčba i duše, která potřebuje též uzdravení. A to je věc Boží milosti - tedy řešení světlem víry a modlitby. Tato cesta vede k odpuštění viníkovi, k odpuštění sobě - že se to stalo právě mně, odpuštění druhým - že mi nepomohli atd.  Bůh dává každému člověku svou milost především ve svátostech: eucharistie, smíření. Člověk, který s něčím ve svém životě bojuje, potřebuje tyto svátosti přijímat často. Modlitba otevírá srdce člověka pro lásku, pro smíření - prostě pro Boha. Nakonec jedině Bůh uzdravuje naše zranění.

Máš-li tedy bolestnou zkušenost, možná jsi absolvovala nějakou pomoc psychologa, ale zároveň Ti doporučuji častěji (jednou za měsíc) chodit k svaté zpovědi - ne že bys měla tolik hříchů, ale zpověď prostě není jen na odpuštění hříchů, ale též k tomu, abychom dostali od Boha posilu a pomoci v boji se slabostí, s hříchem. A pak co nejčastěji přistupuj k eucharistii. Můžeš ve chvíli před přijetím Pána říkat: Ježíše, když teď ke mně přijdeš, prosím, uzdrav svou mocí mou duši.

No a věnuj se co nejčastěji, třeba každý den, rozjímání nad Písmem svatým - tedy tichému setkání s Pánem. A tato cesta Ti pomůže v uzdravení jizvy na duši. 

Milá Jani,

ano, pokud je někdo vdovec, jeho manželství ho už nepoutá a může vstoupit zcela řádně do dalšího manželství. Manželství je slib, který trvá po celý život, do smrti jednoho z nich. Dříve, když lidé častěji umírali mladí, se to stávalo dosti běžně. Dnes žijeme déle, tak to nevidíme až tak běžně, ale jako kněz jsem už celou řadu takových lidí oddával také.

Milá Jani,

slov sakra znamená v češtině svatý. No a proto ho neříkáme zbytečně nebo jako citoslovce. Pro pána jána, jak někteří říkají, je takový povzdech, který asi není špatný. Ale víš co? Měli bychom se naučit takováto slova nepoužívat. A to jde trénovat. Můžeš začít s odstraňováním sakra a pak i to další půjde. A proč je neříkat? No, mimo jiné i proto, protože je vhodné učit se zvládat nejrůznější emoce tak, aby se náš boj odehrál jen uvnitř a nedali jsme to najevo.

Milá Jani,

modlitba se setkání s milovanou osobou, s Ježíšem. Nemá žádné předpisy o platnosti jako právní smlouva. Prostě jde o vztah lásky, o to, že v duchu myslíš na Ježíše, rozmlouváš s ním. A co k tomu rozhovoru použiješ, to je na Tobě (naučenou modlitbu, vlastní slova, báseň, píseň...). Takže zda říkáš nebo neříkáš Amen, není podstatné. Jinak Amen znamená česky: Tak to je, stojím za tím, potvrzuji.

Milá Edito,

církev nevydává nějaká stanoviska ke všemu možnému. Víra v Ježíše je vztah s Ním, který vyžaduje, jak často připomíná papež František, umění rozlišovat. Co je dobré a zlé v zásadě víme z Bible, z Desatera a ze slov pána Ježíše, ale v konkrétnostech musíme zapojit svůj rozum a rady moudrých.

Jak se dívat na halloween? Křesťané slaví památku zesnulých, modlí se za ně a prosí, aby ti, co jsou v očistci mohli už plně patřit na Boha v nebi. Halloween snad někdy měl i podobné zaměření, ale v současnosti jde spíše o pohanskou pověru a jakousi nejasnou "víru" v duchy. Tedy jde spíše o strašení něčím nereálným atd. Někdy si snad lidé ani neuvědomují, že takové rozpustilé zábavy mohou lidi dostat k určitému kontaktu se zlým duchem, který všechny pohanské návyky využívá pro sebe. Proto se mnoho věřících lidí staví k halloweenu negativně. Proč dělat něco takového divného, když mi křesťané máme daleko větší bohatství a víme, jak důležitá je naše modlitba za zemřelé. Ale zase, když někdo vykotlá dýni a vystaví ji a bere to jako připomenutí duší zemřelých, za které se modlí, tak to nic špatného jistě není. Já bych osobně radil to, nedělat halloween, ale snažit se jít na hřbitov, vzít třeba spolužáky na hřbitov a připravit tam pro ně povídání o zemřelých, o víře ve věčný život a o tom, jak důležité je modlit se za zemřelé. Spojit to s rozsvěcením svíček na hrobech atd.

Milá tazatelko,

jsi velice všímavá. Ano, věřící lidé a ti, co žijí podle učení církve, mívají více dětí. Ale to není proto, že selhává metoda odpovědného rodičovství, ale proto, že mají jiný vztah k novému životu. Prostě svým životem podle evangelia se v nich vytvoří pozitivní vztah k životu a touha po dětech. Více prostě vnímají, že život je dar, že počít nového člověka znamená dát život dítěti, které má být milováno Bohem a jednou přijato v nebi. To říkám ze zkušenosti s mnoha páry a na základě studia. V současné době to je důležité téma, o kterém hovoří velice často papež František: dar mateřství (v Amoris laetitia o tom má celou nádhernou kapitolu). Společnost mateřství moc nehodnotí a už vůbec v něm nevidí pro ženu něco vznešeného. Dokonce se dítě nejednou bere jako nevhodné a skoro zbytečné.

Máš-li hlubší zájem, najdeš na webu níže uvedeném spoustu materiálů. Úplně dole je tam i disertace Dr. Karla Skočovkského, když dělal doktorát na psychologii. Je to v současné době kněz a studuje nauku o rodině v Římě. Jeho disertace je velmi kvalitní.

http://teologietela.paulinky.cz/Sexualita-Plodnost/Antikoncepce-a-odpovedne-rodicovstvi/Prirozene-planovani-rodicovstvi-PPR

Kvalitní tabulku spolehlivosti je možné najít (kupodivu) na wikipedii (psal to právě Karel):

https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99irozen%C3%A9_pl%C3%A1nov%C3%A1n%C3%AD_rodi%C4%8Dovstv%C3%AD

a srovnání s metodami antikoncepce je zde:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Spolehlivost_antikoncepce

Poznámka: žádný způsob umělé antikoncepce není spolehlivý na 100%. Znám dítě, které se narodilo mamince s nitroděložním tělískem a mnoho dalších příběhů.

Závěr: Církev neučí metodu, to je věc lékařů, ale církev jasně říká, že Bůh zabudoval do lásky a života muže a ženy dar plodnosti a že manželé mají tento dar žít odpovědně. Mají více dětí nebo, pokud mají vážný důvod nepočít další dítě nebo další početí oddálit, tak se zřeknou intimity v době plodnosti ženy. Jen tak zachovají plnost sebedarování sebe sama, včetně svých celých osob i s tělem sobě navzájem.

Ale takový život manžele vede k úplně jinému životní stylu a náhledu na život, než jaký šíří konzumní společnost, která je o tom brát, brát, pociťovat uspokojení, ale není vůbec o tom dávat, sebedarovat se a sdíle svůj život s druhými a rozdávat se pro druhé.