Ahoj, díky za dotaz. Hra, o které píšeš je pěkně nebezpečná! Slyšel jsem o děvčeti, o mladé holce, která se po vyvolávání duchů zcela pomátla. A nedostala se z toho. Dnes není schopná se o sebe vůbec postarat.

Pokud se někdy dostaneš do podobné situace, je třeba kamarádkám říci, ať se do takových věcí nepouští. Jestliže neposlechnou, jdi radši jinam – nechtěj být ani pasivním svědkem takových her. Zkus mít vždy připraveno „v rukávu“ pár skvělých a osvědčených her. To pak může „sebrat vítr z plachet“ těm, kteří přichází s nápady, o kterých píšeš ve svém dotazu.

Z Tvé strany jistě nešlo o těžký hřích. Až půjdeš příště ke svátosti smíření (svaté zpovědi), vyznej ale i tuhle záležitost. Pěkné prázdniny:) P. Petr Souček

Ahoj, díky za dotaz. Dovol jeden příběh. Jmenuje se „Dva rabíni“.

Dva rabíni spolu večeří. Jsou to přátelé a hovoří o všem možném; až do pozdní noci diskutují o existenci Boží. Nakonec dojdou k závěru, že Bůh není. Jdou spát…Ráno se jeden z nich probudí a hledá svého přítele po domě. Nikde nikdo. Vyjde ven a najde ho, jak v zahradě poctivě recituje ranní modlitby. Překvapen se ptá: „Co to děláš?“ „Vždyť vidíš, modlím se ranní modlitby…“ „Jsem ohromen! Vždyť jsme skoro celou noc diskutovali a nakonec jsme dospěli k tomu, že Bůh neexistuje. No a ty se tu teď modlíš ranní modlitby?“ „No, dovol, a co s tím má Bůh společného?“ zní prostá odpověď. Tolik příběh.

To, o čem píšeš, prožívá řada lidí – také spousta světců. Blahoslavená Matka Tereza takové „odloučení“ od Boha prožívala 50 let! Necítíš při modlitbě nic? Jsou chvíle, kdy nás Bůh při modlitbě naplňuje radostí a štěstím. Je to takový bonus:) Ten není každý den. Někdy přichází chvíle, kdy při modlitbě nic necítíme, nebo k ní máme dokonce odpor. „Roztržitost při modlitbě, pocit vnitřní prázdnoty a vyprahlosti, ba dokonce odpor k modlitbě prožívá každý, kdo upřímně usiluje o opravdovou modlitbu.“ (Youcat, 508). Možná nás Bůh v těch okamžicích testuje, jestli Mu dokážeme být věrní i v takových chvílích.

Na závěr 2 rady:
1. Vytrvej! Poctivě se modli, choď každou neděli na mši svatou, každý měsíc ke svaté zpovědi, často ke svatému přijímání!

2. Máš nějaké společenství? Partu lidí, se kterými se pravidelně setkáváš – kde hovoříte o víře, modlíte se, ale jdete třeba také na výlet do přírody či do kina? Najdi si takové společenství – pomůže Ti v těžkých chvílích života! Jiná varianta je – založ takové společenství:)

Budu se za Tebe modlit, abys všechny zkoušky překonala. Měj se hezky! P. Petr Souček

Ahoj poppopo, předpokládáme, že jsi přihlášená, navíc ve svých patnácti letech nemůžeš jet sama, a musí tě někdo doprovázet, ale to všechno určitě víš... Na signalech.cz, jsme se dozvěděli, že: Kdo je přihlášený, a má zaplaceno, dostane na konci června druhý e-mail ze svého A/DCM s informacemi o odjezdu. V tomto e-mailu bude uvedeno, co si má každý vzít sebou a hlavně místo a čas odjezdu.

A jak se balí do Krakowa bloger Kešu? Na to rozhodně mrkni taky:)! https://www.youtube.com/watch?v=ej-B3bUMbUw

Přejeme ti z redakce, nejen v Krakowě, požehnaný čas. M.

Drahá Anežko, je dobře, že si uvědomuješ nesprávnost asistované reprodukce.
A jak se dívat na lidi, kteří prostřednictvím asistované reprodukce vznikli? Mohli bychom položit také tyto otázky: Jak se dívat na lidi, kteří vznikli ze znásilnění? Jak se dívat na lidi, kteří vznikli z nevěry jednoho z manželů? Jak se dívat na lidi, kteří vznikli z pohlavního styku dětí?
U počátku jejich existence je zlo - různé zlo. Je třeba si uvědomít, že jsou věci, které neovlivníme: nevybíráme si rodiče, ani okolnosti svého vzniku, ani své jméno...Řadu věcí je třeba přijmout - jako věci dané.
Lze obviňovat ty, kteří se z takového zla narodili? K tomu nemáme právo, to nemůžeme!
Proč Bůh různá zla dopouští - to je nám skryté, to je tajemství. Bůh na to má právo. Boha nelze soudit.

Anežko, přijmi okolnosti svého zrodu! Pokud je potřeba odpustit Tvým rodičům, odpusť jim. Odpusť případně i Bohu a sobě.
Anežko, Ty nejsi člověkem druhé, ani třetí kategorie! Jsi člověkem první kategorie! Tvůj život má úžasnou hodnotu! I Ty máš své místo u Boha, v nebi! Teď musíš bojovat o to místo - jako kdokoli jiný z lidí. Přeji Ti nejlepší vítězství! P. Petr Souček
 

Milá Kačko,

myslím, že můžeš být ráda za to, že jsi před takové dilema postavena nebyla a snad ani nikdy nebudeš :) Nevím, do jaké situace by ses měla dostat, abys tento problém musela řešit, ale možností je samozřejmě spousta. Obecně ale platí to, že by pro nás měl být Bůh vždy na prvním místě. Takže ano, i před rodinou a blízkými přáteli. Zavání to samozřejmě velkou obětí a možná by se dalo hovořit i o mučenickém údělu, ale pokud je člověk schopen s Bohem žít a plně mu věřit, může si být jistý, že jeho oběť nikdy nebude marná, že Bůh ji vidí, přijímá a na člověka, který kvůli němu trpí nikdy nezapomíná.

Dokonce i mezi manžely by mělo platit to, že jsou jeden pro druhého až na druhém místě a na prvním mají Boha (který je ale zároveň spojuje a jim pomáhá). Na třetím místě pak děti a tak dále a tak dále.

Přeji ti krásné léto :) 

Milá Leničko,

v podstatě se můžeš modlit cokoli :) Vlastními slovy i třeba nějakou naučenou modlitbou, kterou znáš a která se ti líbí. Je super, že se chceš modlit ráno. K tomuto tvému úmyslu bych ráda přidala malé povzbuzení:

Jeden starý mnich ve 4. století řekl:

"Když procitneš ze spánku, ze všeho nejdřív hned otevři ústa k chvále Boží a zapěj písně a žalmy. Neboť první zaměsnání, kterým se duch ráno zabývá, zůstává a jako mlýnský kámen po celý den mele, co mu bylo předloženo, ať je to pšenice, nebo plevel. Proto buď vždycky první, kdo vhodí pšenici, dříve než tvůj nepřítel vhodí plevel."

(převzato z knížečky Ranní zamyšlení s Prokopem Siostrzonkem)

Pokud ale chceš přímo nějaký tip, doporučuji třeba ranní modlitbu papeže Jana XXIII.:

"Nebeský otče, děkuji ti, že jsem si odpočinul a opět se probudil. Je to tvůj dar. To, co je mou povinností, chci dnes od rána do večera plnit tak, jak to dělával tvůj Jednorozený Syn: všude, kam přišel, zanechal po sobě jen dobro.

Každého, s kým se setkám, mi posíláš do cesty, abych v něm poznal svého bratra. 
Ve všem, co udělám, co promluvím, ať se mi zjeví láska kterou Kristus všechny objímá. Ať mám pro každého dobré slovo dřív, než se rozejdeme.

Ať mám cit pro druhé a myslím víc na ně, než na sebe. Prosím tě, ať se vždy ovládnu, ať ze mne není mrzout, ať jednám laskavě a srdečně. Ať ve mně zbude i jiskřička humoru, kterého je také zapotřebí.
Od Ducha svatého si vyprošuji tvou milost, která by mi k tomu všemu pomáhala. 
A ještě jedno: Dovol, abych prostřednictvím Panny Marie přivedl každého alespoň o krůček blíž k tvému Synu. Můj Bože, vše pro tebe, s tebou a v tobě. 
Amen."

Nebo veršovaná:

"Za to, že mohu z lože vstát,
chci tobě Bože děkovat.
Za dnešní ráno, celý den,
buď Bůh všemohoucí veleben.
Kéž čas, kterýs mi Pane dal,
ti večer vrátím, jak sis přál.
Tvá moc mi dej svou ochranu 
a sílu, k pravdě odvahu. 
Chci tobě sloužit, ty to víš.
Chci každým dnem být k tobě blíž."

A pro pousmání:

"Můj Pane,
myslím, že na mne můžeš být pyšný. Zatím jsem dnes nezhřešil, nezaklel, neublížil živému tvoru, neměl nemravnou myšlenku ani touhu. Jsem za to velice rád.

Ale za pár minut musím vstávat, a pak asi budu potřebovat velkou spoustu pomoci!" :)

Milá Natálie,

děkujeme za dotaz! :)

Pohled katolické církve na dárcovství vajíček/spermatu (= de facto umělé oplodnění) je jasně negativní. Prostředek i cíl "darování" není přípustný. Člověk poskytuje plodivou schopnost jiným způsobem než podle Božího plánu. A umělé oplodnění / asistovaná reprodukce jsou techniky k dosažení lidského početí odlišným způsobem než pohlavním spojením muže a ženy. Prostě mimo - zásah supluje manželský akt. Kdo poskytuje spermie nebo "pronajímá" dělohu, ztrácí soudnost asi stejně jako ten, kdo se věnuje prostituci. Další problematikou je také náročnost postupu při "klinických" těhotenstvích a časté potraty. V těchto případech dochází k tak moderní záměně otázek po funkčnosti místo smyslu.

Techniky, které štěpí spojení rodičů zásahem nějaké osoby cizí manželskému páru (darování spermatu nebo vaječné buňky, propůjčení dělohy), jsou těžce amorální. Takové techniky (inseminace a umělá oplodnění od jiného dárce) porušují právo dítěte narodit se z otce a matky, které zná a kteří jsou spojeni manželstvím. Zrazují výlučné právo manželů stát se otcem a matkou jeden prostřednictvím druhého.
Tyto techniky (inseminace a umělé homologické oplodnění), prováděné uvnitř manželského páru, snad nepůsobí takové škody, ale zůstávají mravně nepřijatelné. Oddělují pohlavní úkon od aktu plození. Akt, kterým počíná existence dětí, už není úkonem, kterým se dávají dvě osoby jedna druhé, nýbrž úkon, který svěřuje život a totožnost embrya moci lékařů a biologů a zavádí vládu techniky nad původem a určením lidské osoby. KKC 2376-7

Navíc se v současnosti objevují studie prokazující, že umělé oplodnění vede k početí organismu, který není dostatečně evolučně odolný. Jinými slovy, není možné zaručit, aby se k vajíčku dostala přirozeným způsobem ta nejlepší a geneticky nejvhodnější spermie. Proto jsou lidé, kteří byli počati prostřednictvím umělého oplodnění, často náchylnější k nejrůznějším nemocem a jejich tělo rychleji degeneruje.

Páry, které nemohou mít děti, mohou vždy využít adopce, jejíž možnosti jsou už dnes poměrně velké. Stát se adoptivním rodičem sice není jednoduchý proces, ale stává se i to, že se k adoptivním rodičům dostává miminko třeba už ve svém třetím měsíci (což je například zkušenost mého příbuzného, který má tímto způsobem adoptovaných více dětí).

Dítě a jeho život je podle katolické církve Božím darem. Proto je zapotřebí se nové křesťanské rodiny a jejich rozrůstání modlit a i s budoucím manželem usilovat o modlitbu za možnost mít děti, ale také za Boží vůli :)

Měj se krásně! :)

Milá k.,

jak správně říkáš, Bůh je všemohoucí. Kromě toho ale také věříme, že je maximou dobra, maximou lásky, moudrosti a nikdy by pro nás nechtěl nic menšího, než to opravdu nejlepší. Přít se s Bohem o to, jestli náhodou nemohl svět stvořit nějak jinak, lépe, tak, jak bychom si to raději představovali my, je proto poněkud drzé - je to jako bychom se Bohu stavěli na roveň, což je samozřejmě nemyslitelné. Ale ano - řekněme, že by Bůh "přistoupil" na tvůj návrh a stvořil, resp. naprogramoval nás tak, abychom jej slepě milovali. Neměli bychom jinou možnost, neměli bychom svobodnou vůli. Bylo by to podobné, jako kdybys chlapci, který se ti líbí, dala napít "nápoje lásky". Slepě by tě miloval, aniž by si lásku k tobě vybral, aniž by tě vlastně chtěl, aniž by to vlastně ve své podstatě byla láska. Láska se totiž nedá vydráždit, nedá se koupit a mimo pohádkový svět (s jeho nápoji lásky) se nedá ani nijak "přičarovat". Proto musí být láska k někomu vždy svobodným rozhodnutím člověka, jeho volbou, tím, co on sám doopravdy chce. A věř, že to Bůh ví, protože Bůh je Láska.

Pokud se chceš "přinutit" milovat Boha na základě Písma, nevím, jestli jdeš úplně tou správnou cestou. Znalost Písma je samozřejmě důležitá, ale není to zdaleka jediný odkaz na Boží existenci. Denně se ve světě dějí zázraky, některé viditelné, některé méně, každý den Bůh zároveň hledá cestu do tvého srdce, snaží se tě oslovit, přiblížit se ti, být ti přítelem. A 2000 let stará knížka? :) Ježíš umírá na kříži znovu a znovu za každý náš hřích, kterého se dopouštíme dnes, kterého se dopustíme zítra, pozítří, právě teď... Nejedná se o 2000 let starou vzpomínku, ale o realitu každého našeho nového dne. Zkoušej se modlit za to, aby se ti Bůh dával více poznat a za dar Ducha Svatého, aby ti pomáhal lépe chápat Boží záměry.

Přejeme hodně štěstí! :)

Milá Slávko,

místa Písma, která uvádíš, jsou citace ze Starého zákona a obvykle se vysvětlují tak, že je v nich dopředu ukázáno, že ne všichni, kteří se s Kristem setkají, v něho i uvěří. Nelze je tedy chápat tak, že by sám Bůh někomu víru prostě odmítl dát. Kdybychom si to představili prakticky, asi bychom viděli Ježíše, který se snaží, hlásá, dělá zázraky a někteří nic a nic! Tak si povzdechne: co mám s vámi dělat? Co s vámi? Žijte si tedy ve své zatvrzelosti.

Proč nemůže být hřích proti Duchu svatému odpuštěn? To je jednoduché. Jeho podstatou je uzavření se Božímu milosrdenství. A tedy Bůh by rád odpustil, ale člověk o to nestojí. Jakmile dotyčný řekne: Bože, odpusť, Bůh mu odpustí. Ale dokud setrvává ve svém postoji, tak je to průšvih. Hříchy proti Duchu svatému se obvykle uvádí tyto: opovážlivé spoléhání na Boží milosrdenství (však mi nakonec Bůh odpustí, ale teď klidně budu hřešit), zoufalství (uzavírání se ve svém hříchu jako Jidáš, ale neobrátí se k Bohu o pomoc), odpírání poznané křesťanské pravdě (příklad: někdo uvěří a rozhodne se pro křest, ale vnímá, že by měl přerušit sexuální život s někým, ale to nechce, a proto raději křest odřekne), závidět Boží milost druhým, zatvrzelost vůči napomínání.

Kdo uvěřil a od Pána odpadl, tak to je vážný, těžký hřích. Mnoho lidí odpadne v době dospívání. Pak se musíme ale ptát: Uvěřili jako děti nebo byla jeijch víra jen tradiční?

Ale jinak je tomu s lidmi, kteří Pána Boha nepoznali a tedy v něj neuvěřili. Za ně se modlíme, aby dar víry též dostali. Obecně platí, že je Bůh má rád, ale z nějakého důvodu prostě k víře nedošli. Obecně uznáváme, že, žijí-li podle svého svědomí, pak se Bohu přibližují a Bůh najde způsob, jak je k sobě do nebe přivést. Víra, křest a život podle křtu - to je jistá cesta. Ostatní? Jen sám Bůh ví. Proto je víra a křest tak důležitý.

Milý Puntíku,

je sice pravda, že se toto "motto" v křesťanském prostředí často objevuje, ale není možné ho brát doslovně. Modlitbou se rozumí především velice osobní a niterní rozhovor s Bohem - je to čas, který si pro Boha vydělíme z času běžných povinností, čas, který mu věnujeme a ve kterém se s ním chceme setkávat. Samozřejmě, že formou modlitby může být písnička, ale nejde si to tím takto "zjednodušovat". Resp. vidět modlitbu jako nutnost, která se případně dá nějak vynechat, vytěsnit, ošidit... Modlit bychom se měli proto, že chceme, proto, že v modlitbě vidíme jedinečnou příležitost na setkání se s Kristem, ne proto, abychom si mohli odškrtnout položku ze seznamu věcí, které máme udělat.

Měj se krásně! :)