Ahoj pisatelko,

určitě mamce připomeň, že je potřeba co nejdřív navštívit doktora. Rok a půl je skutečně dlouhá doba, je škoda, že jste se za lékařem nevypravily dřív. Skutečně by mohlo jít o tinnitus, který má hodně podob a příčin – a jedině pan doktor ti dokáže navrhnout správnou léčbu. Jednou z jeho příčin by mohla být i mazová zátka v uchu, o které se zmiňuješ. Určitě není potřeba se dopředu bát neléčitelnosti a podobných špatných scénářů, ale rozhodně je potřeba jednat. Držím pěsti, ať vše dobře dopadne 😊 Verča

Ahoj Ty 😊,

červenání je zcela přirozená věc, ze které se rozhodně nemusí stát tvůj nepřítel. Většinou jde o reakci našeho těla na nepříjemnou situaci, ale může se dostavit i při vzteku nebo naopak velké radosti. Bohužel neexistuje trik, jak se ho zbavit, ale můžu ti aspoň poradit, jak si z něho nic nedělat.

1) Červenání většinou trvá jenom malou chvíli – takže tě může uklidnit fakt, že cobydup zase zmizí

2) Když ucítíš, že se začínáš červenat, zkus odvést svou pozornost jinam. Pokud tě třeba zrovna vyvolala paní učitelka ve škole, nepřemýšlej o tom, že vypadáš jako rajčátko, ale zaměř se na vymýšlení odpovědi. Nebo zkrátka na cokoliv jiného, co odvede tvou pozornost od červenání. Uvidíš, že přejde rychleji, než si stačíš všimnout.

3) Nepředstavuj si, že všechny zraky se v tu chvíli upírají na tebe. Většinou máme tendenci si myslet, že každý vidí veškeré naše nedostatky, které na sobě vidíme my samy. Opak je pravdou – většina lidí okolo tebe si červených tváří pravděpodobně ani nevšimla.

4) Pokud si náhodou někdo z tebe kvůli červenání vystřelí, vší silou se nebraň, a naopak si ze sebe neboj udělat legraci. Když lidé okolo tebe uvidí, že tě podobné poznámky nevyvedou z míry, časem s vtípky přestanou. Navíc tím posílíš své sebevědomí a budeš se mít ještě víc ráda – i s červenými tvářemi.

Takže hlavu vzhůru! Nemáš se za co stydět 😊 Verča

Milá Ellen,

máš zajímavou otázku. Pokud je k plastické operaci důvod, je možná. Důvodem je jistě nějaké znetvoření třeba po operaci, po spálenině atd. Dnes dost lidí, zvláště žen, vyžaduje plastickou operaci k nějakému zdokonalení těla. No, z jednoho pohledu nejde o něco, co by bylo samo o sobě zlem, tedy může to být někdy i dobré. Ale je zde i druhé hledisko, které říká: finance, které chceš na plastickou operaci věnovat, můžeš využít daleko lepším způsobem: třeba pro chudé, umírající a nemocné, lidi v krajích, kde nemají ani to nejnutnější k živobytí. A jsme u toho. Pak je třeba zvažovat, jak své peníze investovat a co je více podle evangelia. Někdy bude výsledek rozhodování snadný, ale někdy i obtížný. Proto ještě jednu myšlenku: Bůh nás má rád takové, jací jsme; pro něj se nemusíme nechávat předělávat; u Boha záleží na tom, jakou máme duši, jak milujme bližní.

Ahoj Luno,

je fajn, že si uvědomuješ, že jsou tvé obavy často přehnané a nemáš se tedy čeho bát. Sama jsem měla v životě podobné období, takže vím, o čem mluvíš. Časem mě to taky přešlo, takže se neboj, jde tomu předcházet. Rada číslo jedna zní – rozhodně nehledej odpovědi na zdravotní potíže na internetu. Obvykle totiž zjistíš, že máš deset „smrtelných“ nemocí, i když ve skutečnosti můžeš být úplně zdravá. A hlavně: přes internet ti rozhodně nikdo spolehlivě neporadí, jelikož tě neprohlédl naživo. Ptáš se, jak se zbavit stresu. Určitě to nebude hned, ale postupně se to dá zvládnout, pokud budeš pracovat na své sebekontrole. Když tě zase něco začne bolet (a nebude to opravdu velká bolest), rozhodně nepanikař, ale zkus zapřemýšlet nad tím, z čeho by mohla bolest plynout. Často totiž sama přijdeš na to, že ses třeba před hodinou mohla do toho místa uhodit. Nebo že tě bolí hlava, protože máš nedostatek tekutin v těle. Případně bolest břicha poblíž období menstruace. Pokud na nic rozumného nepřijdeš, zkus se zeptat rodičů, ti mají obrovské životní zkušenosti a třeba se s něčím podobným už setkali. Do začátku je tedy dobré sama se zamyslet a případně se s někým poradit, aby ses uklidnila a nebyla ve stresu. Většina těch běžných, malých zdravotních potíží do několika dní sama odezní, jak sama už určitě víš. Časem se naučíš ty „malé“ bolesti zdůvodňovat sama a už si s nimi nebudeš lámat hlavu. Pokud se vyskytne opravdu vážnější zdravotní problém – pak se určitě obrať na rodiče, se kterými pak můžete případně vyhledat lékařskou pomoc. Přeji ti pevnou vůli a sílu v přemáhání nepříjemných pocitů – vím, jaké to je, a moc ti držím palce! Verča

Ahoj Kuchařko,

v první řadě chci říct, že je super, že jsi došla na oční a podíval se na tebe odborník. Moc mě ale mrzí, že je kvůli tomu u vás dusno. Dovedu si představit, že rodiče mají strach, aby tě nepostihly nějaké horší zdravotní problémy, protože z toho, co píšeš, to vypadá, že se ti moc nedaří dodržovat doporučení lékařů.

Není to vždycky tak, že za špatný zrak může jenom to, že koukáme z blízka do knížek nebo si třeba čteme při špatném sovětlení. Samozřejmě to jsou věci, na které je potřeba si dávat pozor, protože náš zrak ovlivňují. Na zrak má ale vliv i genetika. Kolikrát totiž potřebují brýle i malé děti, které si určitě nestihly "zkazit" zrak tím, že by na něco koukaly zblízka. Naštěstí není žádná tragédie, když člověk potřebuje brýle. Nosí je spousta lidí. (A spousta lidí je nosí jen tak pro parádu, i když je nepotřebují.)

A pokud jde o to cvičení, ty sama určitě víš, proč je pro tebe důležité. Skolióza není legrace a je vlastně dobře, že jsi v situaci, kdy ti lékaři předepsali "jen" cvičení. Je to pro tělo určitě lepší než případná operace. Jenže je potřeba cvičit často a pravidelně, aby to mělo ten správný efekt. Ale chápu, že se ti nechce a je spousta věcí, co jsou zajímavější než cvičení. Tak jak se k tomu donutit?

Jednou z věcí, co by ti mohla pomoct, je upomínka v kalendáři v mobilu, která ti pípne a upozorní tě, že máš jít cvičit. Nastav si upozornění třeba po příchodu ze školy nebo večer.

Super motivjící jsou různé "(habit) trackery". Jsou to vlastně takové sledovače návyků, do kterých si zaznamenáváš, jestli jsi ten den dělala nějakou konkrétní činnost (ve tvém případě cvičení). Já je používám moc ráda. Hezky vysvětlené je to třeba tady. Inspiraci, jak si udělat hezký habit tracker, aby tě to víc motivovalo, najdeš třeba na Pinterestu. (Úplně ale postačí obyčejná tabulka s vypsanými datumy.) Většinou se trackery používají v diářích nebo denících, ale klidně si ho udělej na papír a pověs na nástěnku, na skříň nebo na dveře - prostě někam, kde tě to praští do očí a připomene ti to: "Á, ještě jsem dneska necvičila." Když odcvičíš, uděláš si fajfku nebo vybarvíš okýnko (Nebo cokoliv jiného, co si vymyslíš.) a můžeš mít hezký pocit, jak se ti to pěkně plní :) Tak co takhle začít tím, že si teď uděláš habit tracker na zbytek ledna? A příští týden už tě čeká habit tracker na celý měsíc. Pro rodiče to může být skvělé znamení toho, že se opravdu snažíš a myslíš to se cvičením vážně, takže se nebudou muset bát, jestli se ti náhodou kvůli necvičení nezhorší skolióza.

Cvičení může být nuda, tak si k tomu pusť svou oblíbenou hudbu nebo třeba nějaký podcast nebo audioknihu a cvič u toho. Bude to přece jen trochu zábavnější :)

Chápu, že tě mrzí, že ses lépe nestarala o své oči nebo že jsi vynechávala cvičení na záda. Do minulosti se ale vrátit nedá. Můžeš si z ní však vzít ponaučení v podobě toho, že si budeš dávat pozor na to, z jaké dálky koukáš do učení, a že se poctivě pustíš do cvičení. Nevadí, když občas vynecháš. Může se stát, že přijdeš unavená ze školy a už na to nebudeš mít energii. Mělo by to ale být opravdu vyjímečné, tak se snaž, abys cvičila co nejvíc podle doporučení lékařů. Děláš to hlavně pro své zdraví :)

Moc na tebe myslím a dřžím palce. Ze začátku to možná bude náročné a bude těžké se donutit, ale až si zvykneš, půjde to snáz a bude to takový zvyk, který se stane součástí tvého dne. A kdybys třeba potřebovala ještě nějaké povzbuzení, tak zase napiš :) Martina

Ahoj Lu, zdravíme z redakce a děkujeme za dotaz. Píšeš, že i přesto, že hodně piješ, máš pořád velkou žízeň. V tom ti ale v INu neporadíme, protože nejsme odborníci-lékaři. Doporučujeme svěřit se mamince a zajít společně k dětskému lékaři. Ten už  si bude určitě vědět rady, řekne ti, co a jak, a tobě se uleví, a nebudeš se trápit a přemýšlet, co ti asi je. Krásný nový rok. M.

Ahoj Mončo,díky za dotaz. Před první menstruací můžeš mít výtok klidně i delší dobu. Abys ale mohla být klidnější, buď raději připravená a nos u sebe několik vložek, kdyby menstruace začala např. ve škole. (Kdyby se ti něco nezdálo, vždy je dobré se svěřit mamince nebo někomu blízkému, komu důvěřuješ). Z redakce ti přejeme hezké dny.

Ahoj anonymko, hned na začátku tě chci ujistit, že jsem si tvůj dotaz, a zvlášť plán, opravdu přečetla několikrát, tak snad jsem ho pochopila správně.:). A posílám velkou pochvalu, protože mít nějaký cíl, k něčemu směřovat, je moc fajn. Je asi také pravdou, že ve 14.letech to už asi nedoženeš na takovou úroveň, abys pak mohla studovat tento obor na vysoké škole v zahraničí. Přece jenom tělo, které se nějak ohýbá a je zvyklé se ohýbat od malička, má i určité specifické vývojové vlastnosti. Tvá cílevědomost je ale super, je vidět, že nepřemýšlíš jenom tak do prázdna. Zkusila sis o tom popovídat s rodiči? Nemáš možnost podívat se na nějaký opravdový trénink gymnastiky? Tam by ses mohla např. pana trenéra zeptat co a jak. Takový odborník totiž i z pouhého kotoulu vpřed, vzad nebo přeskoku pozná, co v člověku je, jestli má předpoklady se vypracovat nebo ne.
Pokud takovou možnost nemáš, popros třeba vašeho pana učitele nebo učitelku TV, určitě by ti k tomu něco řekli i oni.
Možná by stálo za to napsat na školu, a poptat se na talentovky, na vše, co tě zajímá. Píšeš také, že máš takový plán, ale nevíš, jestli je dobrý. V tom ti asi moc z redakce neporadíme, přece jenom je to tvůj plán! Ale zkus pomůcku: můžeš si např. napsat na papír pro a proti, a sem tam si tam něco dopsat, něco škrtnout... Prostě, přemýšlet o tom. A jak už jsem psala výše, co nejvíce si o dané škole a tomu, co chceš dělat, zjistit. To je totiž vůbec dobrá finta:) na všechny školy. Když to vidíš napsané před sebou, všechny plusy, ale také mínusy, líp se o tom přemýšlí. Přejeme ti z redakce, ať se rozhodneš správně a jsi v životě šťastná. Krásný adventní čas. M.

Ahoj Valčo, díky za dotaz. Odpověď je jednoduchá - jestli ti rovnátka pomohou nebo ne, a jestli jsou pro tebe vhodná ti poradí odborník, v tomto případě zubař.:) Hezký den. M.

Ahoj Any, díky za dotaz i důvěru k nám. Moc si toho vážíme. Popisuješ tu své starosti a trápení, které možná částečně mohou souviset  i s věkem. Víš, pro dospívající to bývá hodně náročné období. Jak píšeš, že ti někteří spolužáci říkají, že ses změnila, tak to tak může být. Když holky dospívají a mění se v ženu, mění se nejenom tělesně, ale i celkově. Mohou být náladovější, uplakanější, a vlastně ani samy nevědí, co se s nima momentálně děje, a proč to tak je. Zkus si to třeba napsat na papír, co tě trápí, a co ti naopak dělá radost, v čem jsi dobrá (a určitě jsi!!!, to mi věř!!) a co vidíš jako špatné. Někdy dost pomáhá vidět to napsané, mít to před očima. Z toho dobrého se raduj, protože to je moc bezva, a ty horší věci? Zkus je po jednom měnit, po kousíčku, den co den. Někde jsem četla, že když člověk vydrží 21 dnů, tak se z toho stává návyk. A to platí asi obecně o všem. Nemusí to být samozřejmě přesně 21 dnů:), ale asi tím někdo chtěl říct, že už je to celkem dostatečná doba na to, aby si člověk nějaký úkon zafixoval. A když se něco nepovede? To přece vůbec nevadí, důležitá je snaha, a pokračovat dál. Něco jde rychleji, a něco trvá prostě déle. A co se týká tatínka a tebe. Víš, teď je taková těžká doba pro všechny, i rodiče mají právo být naštvaní, nešťastní a někdy udělají něco, co je pak mrzí. Možná by stálo za to, (když budete oba v pohodě) si o tom povyprávět, jak to cítíš ty, jak tvůj tatínek. Ono právě tou komunikací se často mnoho vyjasní. Píšeš také, že jsi byla u paní psycholožky, ale nepomohla ti a ty ses tam rozplakala. A co se na to dívat třeba tak, že tím, že ses tam rozplakala, tak se ti i částečně ulevilo. Je totiž normální, že když má člověk starosti a bolesti, tak musí ven, potlačovat emoce není žádná výhra, a pláč není nic špatného. Když si člověk popláče, i dospělý, tak to není prohra, ale velká úleva, odplaví to spoustu negativního, a člověku se uleví. Neboj se plakat. Píšeš, že se nedokážeš svěřovat. Možná bys mohla zkusit všechno vypsat na papír, všechno co tě trápí, co tě štve, s čím nejsi spokojená...A pak to klidně spal nebo roztrhej a vyhoď. Ale i tím, že se vypíšeš, se ti uleví. Zkus to. A můžeš to dělat jako takovou "terapii" klidně každý den. A můžeš zkusit si to po sobě přečíst třeba až ten den další. Někdy je to i tak, že další den už se člověk na spoustu věcí dívá jinak, i to může pomoct a je to posun směrem dopředu. Neboj se, moc bych tě chtěla povzbudit, první krůček, co krůček, velký krok jsi udělala, když jsi byla u paní psycholožky, (zkus zvážit, jestli by nebylo dobré pokračovat, psycholog je odborník, který dokáže nastavit správný směr), když jsi nám napsala. Je vidět, že chceš něco dělat, a já věřím, že to půjde. Moc na tebe myslím a pokud budeš chtít, zase se ozvi. Moc ti fandím. M.