Milá Palačinko,

introverze (a její opak extraverze) jsou rysy osobnosti. Zatímco extroverti jsou rádi středem pozornosti a jsou schopní mluvit "jen tak", introverti jsou více zaměření na svůj (bohatý) vnitřní svět, raději mluví o hlubších tématech a vytvářejí pevnější přátelské vztahy. Často se o nich říká, že se straní zábavy a lidí, ale není to tak úplně pravda. I introverti se rádi baví, jenom to nemusí být na hlučných zábavách, kde je spousta lidí.

Většina lidí má v sobě něco z introverta a něco z extroverta, ale jeden typ trochu převažuje. Na téma introvertství jsme měli v IN!u (září 2013) zaměřenou dvoustranu "Jsem introvertka. Je to problém?", kde můžeš najít i test, který ti pomůže určit, který rys osobnosti u tebe převažuje. Pokud o toto číslo budeš mít zájem, napiš na objednavky@in.cz a ve vydavatelství zjistí, zda je ještě k dispozici. 

Přejeme krásné dny!    

Milá lallo,

máme pro tebe dvě pozitivní zprávy:

1. Na všem se dá pracovat, když člověk chce.

2. Mít melancholičtější povahu není nic špatného!

A teď si polož otázku: Proč se chceš stát veselou? Protože chceš mít velké množství přátel? Protože chceš zapadnout do kolektivu (například ve třídě, ve škole)? Nebo proto, že chceš, aby tě ostatní měli rádi?

Klíčem k tomu, abys byla veselá (pozitivní) a nežárlila na své kamarády, kteří na tebe působí jako šťastnější a veselejší než jsi sama, je to, abys přijala nejdřív sebe sama - své dary i slabosti. Aby ses naučila radovat z toho, že jsi spíš uzavřenější povahy, že máš třeba bohatý vnitřní svět. Ano, radovat! A objevovat stále nové a nové dary a schopnosti, talenty, které máš. Doporučujeme přečíst si článek Já jsem fakt dobrá! (květen 2014, str. 3. Pokud toto číslo IN!  nemáš, můžeš si jej objednat za 38 Kč, když napíšeš na e-mail objednavky@in.cz). Najdeš tam deset praktických bodů, které ti pomohou najít pozitivní vztah sama k sobě.

Pro úplný začátek zkus každý den Bohu poděkovat za to, že tě tady chtěl právě takovou, jaká jsi. Je to těžké, ale když to uděláš třeba každý den ráno před zrcadlem, uvidíš, že se tvůj postoj sama k sobě časem zlepší. Nebudeš si už připadat nudná a nezajímavá a také, když objevíš, co všechno umíš a co všechno ti jde, budeš se mít s druhými o čem bavit. Dokud ti totiž bude chybět sebevědomí a nedokážeš udělat radost sama sobě, bude pro tebe těžké navazovat kontakty, dělat radost druhým a druzí z tvého chování vycítí, že si nevěříš. No uznej sama: jak s tebou může být zábava, když se trápíš tím, že nejsi tolik veselá jako druzí? Jak jsme ale napsaly na začátku, na všem jde pracovat, když budeš opravdu chtít. Když budeš postupně přijímat svoji povahu, podaří se ti i vyjít ze sebe.

A ještě něco: Není ani tak důležité umět s kýmkoli o čemkoli MLUVIT, jako učit se druhým NASLOUCHAT. To je jeden z tvých darů, velice cenný dar! Zkus ho rozvíjet a uvidíš, že od naslouchání k mluvení je velice blízko.

Myslíme na Tebe a držíme palce!

Milá čtenářko,

Tvůj kamarád se teď dostává do věku, kdy si začíná všímat dívek kolem sebe. Jako každý kluk, i on je přirozeně zvědavý, protože se před ním najednou otevírá úplně neznámý svět, který má potřebu objevit. Kluci tuto zvědavost většinou dávají najevo různými provokacemi, popichováním a (jak ty píšeš) i plácáním holek. Jednoduše proto, že jsou zvědaví, jaké to je, se holky dotknout, jak holky reagují.

Osobně si nemyslím, že to, co k Tobě cítí, jsou nějaké stálé city, a že by se zhroutil, když ho odmítneš. Nejspíš je jenom sám zmatený z dospívání, které najednout přišlo, a z toho přívalu pocitů, co prožívá.

Nejlépe uděláš, když se k jeho chování nebudeš vyjadřovat a budeš se chovat jako by nic. Jenom v případě, že by Tě dál plácal po zadku, bys mu asi měla chytnout ruku nebo ho rázně klepnout přes prsty s tím, že na Tebe nemá sahat. Kluci tohle potřebují, aby věděli, kam už nesmí zajít, a také, abychom je učily, že my holky máme svoji důstojnost a hrdost.

Ale pokud Ti sám nevyzná lásku, nechala bych tomu volný průběh. Může jít jenom o pouhou zvědavost a ještě bys ho svým odmítnutím zmátla.

Měj se moc pěkně!

Milý Katulíku,

myslíme si, že na tuto otázku znáš nejlépe odpověď Ty sama. Zkus se jen lépe zamyslet. Každému člověku totiž uděláš radost něčím jiným. Někoho potěší kosmetika, jiného knížka, cédéčko, desková hra, bižuterie, sladkosti,... Také záleží na tom, jestli je obdarovávaný spíš sportovní typ nebo má rád hudbu, kytky, cestování; maluje, věnuje se nějakému neobvyklému koníčku,...

Protože Tvoji kamarádku neznáme, netroufáme si radit, co by ji potěšilo. Máme však jeden tip do budoucna: kdykoli budeš příště se svojí kamarádkou a ona o něčem prohlásí, že se jí to líbí, někam si to zapiš (např. do mobilu). Když se zase budou blížit její narozeniny nebo svátek, bude stačit jenom sáhnout po seznamu a nechat se inspirovat.

Držíme palce, ať Tvůj dárek kamarádku potěší!

Milý Kaktuse,

v první řadě by bylo dobré se zamyslet nad tím, proč se s klukama nebavíš. Může to být tím, že ti kluci nejsou "vzácní", třeba proto, že se od malička mezi klukama pohybuješ (máš bratry, bratrance,...). Nebo jednoduše proto, že jsi zatím neměla příležitost potkat kluky, se kterými bys měla nějaký společný zájem (hudbu, skaut, spolčo, sport, filmy, akce,...). Nebo je ten důvod úplně jiný.

Možná řešíš teď věci, které raději probereš s kamarádkama. Na tom není nic špatného a je to úplně normální. Určitě se časem objeví i příležitost začít se bavit s kluky a navazovat přátelství s nimi. Je dobré se do ničeho nenutit, klidně vyčkej, až ten čas přijde. A potom si na nic nehraj, buď přirozená, ptej se na jejich zájmy (i když to není tvoje parketa, můžeš se něčemu přiučit) nebo jim povídej o tom, čím žiješ ty. Obecný recept na to, jak se kamarádit s kluky, ti dát nemůžeme, protože každý kluk je trochu jiný. Ale určitě nic nepokazíš trochou zájmu, občasnou pochvalou, povzbuzením, dobrou náladou.

Měj se moc pěkně!  

Milá Přecitlivělá,

jeden moudrý člověk napsal, že lidé nás vidí právě takové, jak se cítíme. Pokud si připadáš ustrašená a přecitlivělá, vnímá tě tak i tvé okolí. Dobrá zpráva ale je, že se s tím dá něco dělat. V jednom z minulých čísel časopisu jsme doporučovaly knížku "Jak přežít, když si nevěřím" od nakladatelství Portál. Chtěla bych Ti ji moc doporučit, najdeš v ní praktické rady, jak pracovat na Tvém sebevědomí. Sebevědomí si totiž můžeme vybudouvat bez ohledu na to, jakou máme povahu.

Osvědčené je i toto: Každé ráno, když přijdeš před zrcadlo, usměj se na sebe a v duchu se pomodli "Pane, děkuji Ti, žes mě tady chtěl takovou, jaká jsem. S mým vzhledem, moji povahou, se všemi mými dary a talenty." Ze začátku to možná půjde obtížně, ale uvidíš, že vytrvalá modlitba opravdu proměňuje srdce.

To jsou první důležité kroky. Přijmout sama sebe, naučit se nacházet na své povaze i klady, nejenom se nimrat v jejích nevýhodách. Určitě máš velmi citlivé srdce a dokážeš druhým naslouchat. Můžeš to využívat třeba při rozhovorech se stašími lidmi, kteří bývají vděční za to, když se můžou někomu vypovídat. Ne každý člověk je bavič nebo šoumen, ale to je jedině dobře. Kdyby byli všichni lidé baviči, koho by bavili svými vtipy? Svět je krásně pestrý právě díky bohatosti našich povah. Buď ráda za tu, kterou máš a snaž se ji přijmout. Když se Ti totiž podaří srovnat se sama se sebou, najednou budeš mít druhým z čeho dávat a to je bude přitahovat. Přátelství totiž není jenom o tom, že druzí jsou tady pro nás, ale hlavně o tom, že my jsme tu pro ně. Nemusíme se spolu pořád jenom smát, často stačí jenom si naslouchat, sdílet svoje pocity.

A pokud jde o akce na DCŽM? Rozhodně se toho neboj. To, že zajedeš na diecézní centrum života mládeže, neznamená, že se musíš stát animátorkou. Naopak. Na diecézních centrech se koná během roku spousta akcí - duchovní obnovy, tvořivé a sebepoznávací víkendy, brigády,... kam může přijet opravdu každý. Navíc tam přijedeš s čistým štítem, nezatížená svojí minulostí a můžeš se tam cítit jako první dny na střední škole. I kdyby sis tam hned nenašla kamarády na život a na smrt, určitě Tě taková akce posune někam dál a dá Ti trochu jiný pohled na svět. Takže rozhodně neváhej a jeď!

Myslíme na tebe a držíme palce.

Milá A.,

z Tvého příspěvku cítíme, že Ty sama si myslíš, že to, co děláš, není úplně OK.

Není nic špatného na tom mít nevěřící kamarády. Z každého člověka si můžeme vzít něco dobrého. Navíc máš možnost jako věřící vydávat i jakési svědectví o životě s Bohem. To znamená, že by z Tvého chování mělo jít poznat, že máš nějaké zásady, přes které nejdeš. Které jsou třeba v rozporu s Tvým svědomím. I za cenu toho, že se možná vystavíš posměchu. Aspoň můžeš poznat, jestli jsou Tvoji přátelé ochotní Tě brát takovou jaká jsi. Je totiž špatně, když se necháš zatáhnout do něčeho, s čím vnitřně nesouhlasíš nebo bojuješ jenom proto, abys zapadla a nevybočila. V těchto chvílích takové "přátelství" omezuje Tvoji osobní svobodu. Přemýšlela jsi nad tím, co Ti to vlastně dává a co spíš bere?

A že Ti parta nabízí lepší zážitky? Často člověk s odstupem času zjistí, že to, co vypadalo jako velká zábava a adrenalin, bylo jenom prázdné vyplňování času. A postupně zábava v takové partě může sklouznout už jenom k pití alkoholu a kouření.  Možná by bylo dobré, kdybys své kamarády zkusila motivovat k jinému adrenalinu, který také nabízí netypické zážitky, ale není to na hranici (nebo za hranicí) slušnosti. Můžete podniknout nějaký výlet nebo dobrodružnou cestu, navštívit nějaké netypické místo, začít se věnovat geocatchingu apod. 

Držíme palce!

Ahoj,

z tvého dotazu je vidět, že jsi nerozhodná, ale zase na druhou stranu chceš umět tancovat. Myslím, že bys to měla zkusit. Když výzva přišla až k tobě, tak to vyzkoušej. Klidně si o tom se sestřenicí popovídej, proberte to a možná zjistíš, že strach není tak velký, jak to ze začátku vypadalo :-).

Podpatky si vyber takové, aby ses v nich cítila dobře. Na tanec se ani moc vysoké nedoporučují. V tanečních má každý starosti sám se sebou :-) takže smíchu se bát nemusíš a rytmus zřejmě máš v těle (soudě podle strejdy). Přestaň si říkat: Mám strach. Říkej si: Chci umět tančit!  Držím ti palce.

Ahoj Ell,

díky za dotaz. Píšeš, že se tvá kámoška na tebe naštvala, a už s tebou nechce sedět další školní rok v lavici, a ty přemýšlíš a nevíš proč.

Myslím si, že nejlepší bude si o tom se svou kámoškou popovídat. Víš, říct jí, že tomu nerozumíš, že bys ráda pochopila, co se stalo, a jestli jsi třeba i nevědomky něco zapříčinila ty,  tak že by jsi to ráda věděla a rozebrala to s ní...

Kamarádství je bezva a bylo by škoda o něj přijít jenom kvůli nějakému nedorozumění, protože problémy jsou přece od toho, aby se řešily. A  z tvého dotazu je zřejmé, že je řešit chceš.

Držíme palce a myslíme na vás na obě. Hezké prázdniny:)!

Milá Cecilie,

jestli to chápu správně, trápíš se jednak kvůli kamarádce, se kterou jste se přestaly bavit v minulém školním roce, a která ti napsala ošklivý dopis, ve kterém mj. uvedla, že takové názory jako ona má i jiná vaše spolužačka. A ty teď nevíš, jestli je to pravda nebo ne. Na Tvém místě bych se řídila heslem „vždycky hledej v druhých to dobré“. Tvoje kamarádka mohla v rozčarování napsat i věci, které nejsou úplně pravda, a které ji teď třeba mrzí. Spolužačka, o které psala, mohla sice podobné názory mít, ale klidně je mohla změnit. Tyto věci neovlivníš. Ani to, jestli se Ti někdo omluví nebo ne. Můžeš ale udělat jednu důležitou věc: odpustit a chovat se k oběma, jako by se nic nestalo. Je to těžké, ale nejsi na to sama. Můžeš prosit každý den v modlitbě Ježíše o sílu, abys to zvládla. Neodplácet zlé zlým, ale dobrým. Uvidíš, že tohle Tvou bývalou kamarádku dokonale odzbrojí a nakonec možná přivede i k omluvě. A kdoví? Třeba se zase začnete kamarádit.

Podobná rada platí i na Tvé další trápení s jinou kamarádkou. Odpouštět, odpouštět, odpouštět. Vztahy (zvlášť mezi děvčaty) bývají často komplikované a tak se stává, že se zraňujeme a občas si ublížíme i více. Ale mnohem lepší než donekonečna pátrat po pravdě (kterou má každý stejně „tu svoji“), je odpustit a zapomenout na křivdy. Můžeš svým kamarádkám napsat dopis, ve kterém vyjádříš, jak Ti na nich záleží. Můžeš je obě někam pozvat, třeba na společný výlet a uvidíš.

Držíme palce a myslíme na Tebe!